Manžel odešel za mladší a čekal hysterii. Můj „dopis na rozloučenou“ mu ale ze života udělal peklo

Stál v předsíni, v ruce držel tu svou koženou cestovní tašku a tvářil se jako mučedník. „Jani, pochop to. My už si nemáme co říct. Já ještě nechci umřít zaživa u televize. S Petrou se cítím zase mladý,“ říkal mi tím svým hlasem, kterým dřív balamutil klienty v pojišťovně. Petra. Dvacet šest let. Dlouhé nohy, umělé řasy a naivní představa, že sbalila ředitele zeměkoule. Dívala jsem se na něj. Na jeho barvené vlasy, které měly zakrýt šediny, na břicho, které zatahoval, až modral, a na tu novou košili, kterou si koupil tajně z našeho společného účtu. „Jistě, Karle,“ řekla jsem klidně. „Běž. Ať jsi šťastný.“ Byl zklamaný. Čekal talíře létající vzduchem. Čekal drama, kterým by si ospravedlnil svůj útěk. Místo toho jsem mu podala taštičku s léky. „Nezapomeň si prášky na tlak. A na tu dnu.“ Zabouchl za sebou dveře.

První dva dny jsem probrečela. To přiznávám. Pětadvacet let je pětadvacet let. Prala jsem mu trenky, vařila diety, starala se o jeho nemožnou matku. A pak mi to došlo. Petra si myslí, že vyhrála. Že získala toho galantního muže, co ji bere na drahé večeře. Jenže ona nezná Karla doma. Nezná Karla, který v sobotu ráno okupuje toaletu čtyřicet minut s mobilem v ruce. Nezná Karla, který si stříhá nehty na nohou v obýváku na koberci, protože „se tam líp ohne“. A hlavně – nezná Karla, který je zadlužený až po uši, protože si potrpí na luxus, na který ve skutečnosti nemá.

Petra vidí pozlátko. Já jsem léta leštila tu rez pod ním. V tu chvíli se ve mně zrodil plán. Nebyla to zlost. Byla to škodolibost. Rozhodla jsem se, že jí předám „štafetu“ se vším všudy.

Sedla jsem k počítači. Našla jsem si její pracovní e-mail. A začala jsem psát. Nebyly to nadávky. Byl to věcný, sesterský dopis.

„Ahoj Petro, nebudu ti vyčítat, že jsi mi odvedla manžela. Asi to tak mělo být. Ale protože vím, že Karel má tendenci některé věci… zapomínat, posílám ti pár praktických rad do začátku. Přece jen, starší model vyžaduje specifickou údržbu.“

A pak jsem to rozepsala. Bod po bodu.

Bod 1: Zdravotní stavNapsala jsem jí o jeho problémech s prostatou. O tom, že v noci vstává třikrát na záchod a že u toho naráží do futer, takže se nevyspí. Připsala jsem, že tu mastičku na plíseň na nohou musí používat denně, jinak se mu to vrátí a smrdí to jako zkažený sýr. A upozornila jsem ji na jeho chrápání. „Doporučuji špunty do uší s nejvyšším útlumem, jinak budeš spát na gauči. A pozor, apnoe ho občas probudí s lapáním po dechu, nelekej se, neumírá, jen se dusí.“

Bod 2: FinanceTohle byla třešnička na dortu. Karel si hrál na boháče. „To BMW je na leasing, který se doplácí za tři roky. Splátka je 18 tisíc měsíčně. Na domě je hypotéka, kterou teď bude muset platit sám (nebo ty?), protože já z ní odcházím. A bacha, má kontokorent vyčerpaný do minus padesáti tisíc. Jo a alimenty na našeho syna na vysoké škole dělají desítku. Doufám, že máš dobrou výplatu, bude ji potřebovat.“

Bod 3: Maminka „Každou neděli v 11:00 volá jeho matka. Musíš zvednout telefon a minimálně dvacet minut poslouchat o jejích křečových žilách. Pokud to neuděláš, Karel bude mít zkažený týden a bude to ventilovat na tobě. A pozor, tchyně nesnáší utrácivé ženy. Až uvidí tvoje gelové nehty, budeš pro ni ‚ta zmalovaná nádhera‘. Přeji pevné nervy.“

Odeslala jsem to v úterý večer. Ve středu odpoledne mi zvonil telefon. Byl to Karel. Nezvedla jsem to. Volal znovu. A znovu. Pak přišla SMS: „TY JSI SE ZBLÁZNILA! CO JSI JÍ TO NAPOSÍLALA?!“Usmála jsem se a nalila si skleničku vína. Podle všeho Petra udeřila hřebíček na hlavičku. Začala se ptát. Na dluhy. Na plíseň. Na maminku. Romantická bublina praskla. Místo lva salónů najednou viděla stárnoucího, zadluženého chlapa s zdravotními problémy, o kterého se bude muset starat.

Vím, že jsou stále spolu. Zatím. Ale z doslechu vím, že jejich „líbánky“ skončily dřív, než začaly. Petra už ho netahá po večírcích, spíš řeší, jak vyjdou s penězi. A já? Já jsem si konečně koupila ty drahé italské boty, které jsem si kvůli Karlovým dluhům odpírala. Spím uprostřed postele, v noci mě nebudí chrápání a v koupelně nenacházím ostříhané nehty. Možná jsem mrcha. Možná jsem mu zkazila poslední šanci na štěstí. Ale upřímně? Mám pocit, že jsem jen nastolila spravedlnost. Když chceš chlapa, ber ho se vším všudy. I s tou plísní.