Článek
Stála jsem u okna a čekala. Martin jel vyzvednout to „překvapení“. Měli jsme domluvený rozpočet půl milionu. Šetřili jsme na to pět let, původně to mělo jít na novou střechu, ale auto bylo přednější. Když jsem uslyšela ten zvuk, zatrnulo mi. Nebyl to zvuk spolehlivého motoru rodinného auta. Bylo to řvoucí, bublající monstrum. Do příjezdové cesty vplul nízký, zářivě žlutý kabriolet. Dvousedadlový. Bez střechy. S kufrem, do kterého se nevejde ani basa piv. Martin vyskočil ven, oči mu zářily jako malému klukovi. „Tak co na ni říkáš? Není to nádhera? Italský design, stahovací střecha, kožené sedačky!“ Vyšla jsem ven, v závěsu za mnou syn (14) a dcera (16). „Martine,“ hlesla jsem. „Kde budeme sedět my?“ Podíval se na nás, jako bych se zeptala na nejhloupější věc na světě. „Zlato, tohle je auto pro radost. Pro řidiče. Na nákupy máš přece tu svoji starou Fabii.“V tu chvíli mi došlo, že naše společné úspory právě vyletěly výfukem, aby si můj padesátiletý manžel mohl připadat jako playboy.
Logistická noční můra
První týden byl peklo. Dřív jsme se v odvozech střídali. Ráno vezl děti do školy on (má to po cestě), odpoledne jsem je vyzvedávala já. Teď? „Nemůžu je vzít, Jani. Kam bych asi dal Kubovu hokejovou tašku? Na tu krémovou kůži? Ses zbláznila?“ Takže každé ráno vypadá u nás následovně: Martin si v klidu vypije kávu, vezme si sluneční brýle, sedne do svého žihadla a odjede do práce sám. Já lítám jako hadr na holi. Musím narvat do své miniaturní Fabie (která má najeto 250 tisíc a drží pohromadě jen silou vůle) sebe, dvě děti, hokejovou výstroj a dceřino violoncello. Jsme tam jako sardinky. Auto funí do kopce, děti se hádají, protože se mačkají lokty. A Martin? Ten mi večer vypráví, jak si užil jízdu po okreskách a jak se za ním všichni otáčeli. „Měl bys vidět ty pohledy, Jani. To auto má respekt,“ říká pyšně. Já mlčím a polykám vztek. Respekt? Já vidím jen sobeckost.
Autobus je taky doprava
Největší hádka přišla v pátek. Dcera měla vystoupení v hudebce na druhém konci města. Začátek v pět. Já musela být v práci do šesti, nemohla jsem ji odvézt. „Martine, musíš vzít Lenku ty. Já to nestíhám,“ volala jsem mu. „Hele, to se mi nehodí. Právě jsem to auto umyl a navoskoval. Víš, jaké má Lenka boty? Vždycky tím okope práh. A to violoncello by mi poškrábalo palubovku.“ „Děláš si srandu? Je to tvoje dcera! Venku prší!“ „Tak ať jede autobusem. Nebo ať si vezme taxíka, dám jí na něj stovku. Přece nebudu dělat taxikáře s takovým autem. Děti se musí naučit samostatnosti.“ Lenka jela autobusem. S velkým nástrojem, v dešti. Přišla pozdě, promočená a brečela. Martin mezitím seděl v garážích a leštil disky speciálním hadříkem z mikrovlákna, který stál víc než dceřiny boty.
Peníze na benzín vs. peníze na jídlo
Není to jen o sezení. Je to o penězích. To auto žere i trávu kolem cesty. Martin do něj tankuje jen ten nejdražší prémiový benzín. „Aby se nezanášel motor.“ Když jsem mu řekla, že nám chybí peníze na školu v přírodě pro Kubu, pokrčil rameny. „Musíme se uskrovnit, Jani. Všude se zdražuje.“ Uskrovnit.On utratí pět tisíc měsíčně jen za palivo na své víkendové projížďky „na vyčištění hlavy“, ale my se máme uskrovnit na jídle a kroužcích pro děti. Když jsem navrhla, abychom to auto prodali a koupili něco normálního, urazil se na tři dny. „Ty mi nic nepřeješ. Celý život jsem dřel. Mám právo si jednou udělat radost. Proč bych měl jezdit v nudném kombíku jako nějaký fotr?“ „Ale ty JSI fotr, Martine!“ křičela jsem na něj. „Máš dvě děti!“ „To neznamená, že musím umřít nudou,“ odsekl a šel se projet.
Sám voják v poli
Dnes ráno mi volal servis. Moje Fabia má prasklé těsnění pod hlavou. Oprava bude drahá a potrvá týden. „Martine, auto je v servisu. Musíš nás tento týden vozit ty. Budeme se muset nějak poskládat, nebo pojedeš nadvakrát.“ V telefonu bylo ticho. „No… víš, to nepůjde. Mám domluvený sraz kabrioletů. A navíc, ve třech se tam fakt nevejdeme, je to dvousedadlové, pamatuješ?“ „A jak se máme dostat do školy a do práce? Je to patnáct kilometrů!“ „Kupte si lítačku na vlak. Prospěje vám to, aspoň se projdete. Já nemůžu ničit interiér každodenním provozem v zácpách.“
Položila jsem telefon. Dívám se na rozpis autobusů. Cítím se jako svobodná matka, která má doma bohatého, rozmazleného podnájemníka. Mám chuť vzít klíče a to jeho žluté zlatíčko mu objet korunou. Ale neudělám to. Jsem dospělá. Na rozdíl od něj. Jen přemýšlím, jestli má smysl zůstávat s chlapem, který miluje kůži na sedačkách víc než vlastní rodinu. On si splnil sen, ale nám ze života udělal noční můru.
