Článek
Sedím na terase s výhledem na moře. Je to přesně ten pohled, který byl v katalogu cestovky. Měla bych mít v ruce skleničku prosecca a můj muž by mě měl držet za ruku. Místo toho sedím sama a z vedlejšího pokoje slyším hlasité lamentování: „Karle! Karle, pojď sem! Ta voda ve sprše zase teče málo! A je moc studená! Já tady nastydnu na ledviny!“A můj Karel, můj muž, se kterým jsem chtěla oslavit dvacet let společného života, vyskočí jako pérovací panák. „Už běžím, mami! Hned se na to podívám!“ Zůstávám sedět a dívám se do prázdna. Tohle není dovolená. To je zlý sen, který stál šedesát tisíc korun.
Překvapení na letišti
Když mi to Karel oznámil, myslela jsem, že vtipkuje. „Jani, volala máma. Je jí smutno. Od té doby, co táta umřel, nebyla u moře. Co kdybychom jí přikoupili letenku? Podařilo se mi zajistit pokoj hned vedle nás, jsou tam dokonce spojovací dveře, takže bude v bezpečí.“ „Karle, to je naše výročí,“ namítla jsem tehdy slabě. „Chtěli jsme být sami.“ „Ale vždyť budeme! Máma se o sebe postará, bude si číst na pláži. My budeme mít spoustu času pro sebe. Nebuď sobecká, Jani. Je stará.“ Nebuď sobecká. To je ta magická věta, která vás zažene do kouta. Kdybych řekla ne, byla bych ta zlá snacha, co nenávidí vdovy. Takže na letišti nestáli dva zamilovaní lidé, ale my dva a tchyně s kufrem plným léků a paštik, „kdyby nám to jejich jídlo nechutnalo“.
Řecko je moc horké a moc slané
Realita udeřila hned první den. Představa, že tchyně bude „neviditelná“, se rozplynula rychleji než kostka ledu v ouzu. Ráno u snídaně: „Teda, ten jogurt je nějaký kyselý. A ten chleba je gumový. Karle, dojdi mi pro jiný.“ Karel běhal. Já mlčela a kousala do toustu. Na pláži: „Tady hrozně fouká. A ten písek pálí. Jani, nemůžeš mi posunout to lehátko víc do stínu? Mně se točí hlava.“ Posouvala jsem lehátko. Karel byl zrovna ve vodě. „A ta voda je špinavá, jsou tam řasy,“ komentovala moře, které bylo průzračné jako křišťál. Celý den jsme neřešili nic jiného než její pohodlí. Je jí vedro? Je jí zima? Má hlad? Má žízeň? Když jsem chtěla jít s Karlem na procházku po útesech, tchyně se ozvala: „Vy mě tu necháte samotnou? Co když se mi udělá špatně?“ Karel se na mě podíval tím svým psím pohledem: Chápej to, má strach.Takže jsme nikam nešli. Seděli jsme u bazénu a poslouchali monolog o tom, jak sousedka odvedle špatně třídí odpad.
Večeře při svíčkách (a stížnostech)
Vrcholem byl včerejší večer. Naše výročí. Měla jsem objednaný stůl v krásné taverně v městečku. „Mami, my dnes půjdeme sami, je to naše výročí,“ zkusil to Karel opatrně. Tchyně nasadila výraz mučednice. „Jistě, běžte. Já si tady dám na pokoji ten suchý rohlík z letadla. Hlavně se bavte.“ Karel měkl. Viděla jsem to na něm. „Tak… pojď s námi, mami. Nenecháme tě tu o hladu.“ Měla jsem chuť křičet. Měla jsem chuť ten stůl převrátit. Ale neudělala jsem to. Jsem vychovaná, slušná žena. V taverně hrála hudba, hořely svíčky. Romantika jako trám. Kdyby u stolu neseděla třetí osoba, která si ostentativně prohlížela jídelní lístek s výrazem odporu. „Teda, ty ceny. To je zlodějna. Pět set za kus ryby? To bych v životě nedala. Dám si jen vodu.“ Karel jí samozřejmě objednal rybu. „Je to moc slané,“ řekla po prvním soustu. „A jsou v tom kosti. Karle, vykostil bys mi to? Já na to špatně vidím.“ Dívala jsem se na svého muže, jak pitvá rybu své matce, zatímco moje sklenička vína stála netknutá. V tu chvíli mi došlo, že nejsem na dovolené s manželem. Jsem na dovolené s malým chlapcem a jeho maminkou.
Noc v krajkovém prádle
Když jsme se vrátili na hotel, tchyně šla do svého pokoje (který byl, bohužel, propojený s naším těmi nešťastnými dveřmi). Karel si povzdechl a svalil se na postel. „Uf, to byl den. Ale máma byla ráda, že?“ Šla jsem do koupelny. Oblékla jsem si tu drahou černou krajkovou košilku, kterou jsem si koupila speciálně pro tento týden. Vyšla jsem ven. Chtěla jsem zachránit, co se dalo. „Karle?“ zašeptala jsem a sedla si k němu. Pohladil mě po noze. Usmál se. Konečně jiskra. BOUCH, BOUCH, BOUCH.Rány na spojovací dveře. „Karle! Jsi tam? Mně nejde vypnout ta klimatizace! Hrozně to tu hučí, já neusnu! Pojď mi to vypnout!“Karel okamžitě vyskočil z postele. „Už jdu, mami!“ Ani se na mě nepodíval. Vzal za kliku a zmizel ve vedlejším pokoji. Seděla jsem tam v tom sexy prádle, poslouchala, jak vedle pípá ovladač a jak tchyně vysvětluje, že ten vzduch je „nějaký divný“. Když se Karel po deseti minutách vrátil, už jsem ležela pod dekou, otočená ke zdi. V pyžamu s medvídky. „Jani? Ty už spíš?“ zeptal se. „Jo. Dobrou.“ „Ale vždyť… chtěli jsme…“ „Nechtěli, Karle. Ty jsi chtěl opravovat klimatizaci.“
Rozvod, nebo rezignace?
Zítra letíme domů. Jsem odpočatá? Ne. Jsem zklamaná, naštvaná a mám pocit, že moje manželství dostalo ránu, ze které se bude těžko vzpamatovávat. Karel si myslí, jaký udělal dobrý skutek. „Bylo to fajn, ne? Máma pookřála,“ řekl mi dnes ráno u snídaně, zatímco tchyně balila do ubrousku housky na cestu („kdyby byl hlad“). Nedokážu mu vysvětlit, že tím, že potěšil matku, ponížil mě. Že z našeho výročí udělal frašku. Že mi ukázal, kde je jeho priorita. A já to nejsem.
