Článek
Probudila jsem se ve dvě ráno. Ne proto, že by mi bylo horko, nebo že by mě trápila žízeň. Probudil mě ten pocit, že se na mě někdo dívá. Nebo spíš – že se děje něco nepatřičného.
Otevřela jsem oči a uviděla manžela. Nespal. Seděl na kraji postele, zády ke mně. V ruce držel můj telefon. Displej zářil do tmy a osvětloval jeho zamračený obličej. Palcem zběsile projížděl zprávy na WhatsAppu.
„Petře?“ špitla jsem rozespalá a zmatená. „Co to děláš?“ Lekl se. Telefon mu málem vypadl z ruky. Ale místo omluvy nebo studu přešel okamžitě do útoku. „Kdo je to Michalis? Proč ti píše, že doufá, že jsi doletěla v pořádku?“
Byl to delegát cestovní kanceláře. Hromadná zpráva pro všechny klienty. Ale Petrovi to nevysvětlíte. Pro něj to byl důkaz. Důkaz toho, že jeho žena se nevrátila od moře jen s opálením, ale i s tajemstvím.
„Na co tam budeš jezdit?“
Všechno to přitom začalo nevinně. Petr je typický domácí typ. Léto pro něj znamená zatažené žaluzie, ventilátor a pivo u televize. „Mně u moře otékají nohy, je tam vedro na padnutí a jídlo mi nechutná,“ říká mi už roky. Respektovala jsem to. Jezdili jsme na chalupu, do lesa.
Ale letos, v padesáti, jsem si řekla dost. Potřebovala jsem slunce. Potřebovala jsem sůl na kůži. „Jeď si sama, když musíš,“ řekl mi tehdy lhostejně. „Aspoň budu mít klid na fotbal.“ Myslel to vážně. Nebo jsem si to aspoň myslela. Zaplatila jsem si last minute, sbalila kufřík a odletěla na Krétu.
Týden v ráji (sama se sebou)
Byl to nejkrásnější týden za poslední roky. A ne, nekonaly se žádné divoké večírky ani románky s plážovými inženýry. Můj den vypadal takto: snídaně, pláž, kniha, plavání, oběd, spánek, pláž, večeře, spánek. Nemluvila jsem skoro s nikým, kromě číšníků a pokojské.
Byla jsem šťastná. Cítila jsem, jak ze mě padá stres z práce, z péče o domácnost, z věčně nespokojeného Petra. Posílala jsem mu fotky západů slunce, jídla, moře. Odpovídal jednoslovně: „Hm.“ „Hezký.“ „Vedro?“ Měla jsem to brát jako varování.
Výslech na letišti
Když mě vyzvedával na letišti, čekala jsem objetí. „Ahoj, tak jsem tady!“ usmívala jsem se na něj, opálená do bronzova, v nových šatech. Petr si mě změřil pohledem, ve kterém nebyla láska, ale pitevní chlad. „Vypadáš nějak moc spokojeně,“ procedil mezi zuby místo pozdravu.
V autě to začalo. „Tak co? Užila sis to?“ „Moc, Petře. Bylo to úžasné, fakt jsem si odpočinula.“ „A co chlapi? Otravovali?“ „Prosím tě, kdo by mě otravoval? Vždyť tam byly samé rodiny s dětmi.“ „No jasně. Sama ženská, v nejlepších letech, polonahá na pláži. To určitě.“
Cítila jsem, jak mi tuhne úsměv na rtech. Celou cestu domů mlčel. Takové to těžké, vyčítavé mlčení, které zaplní celé auto.
„Kdo tě fotil?“
Peklo začalo doma, když jsem chtěla ukázat fotky. Promítala jsem je na televizi. „Tady jsem u večeře, měli skvělou rybu…“ „Kdo tě fotil?“ skočil mi do řeči. „Cože?“ „Kdo tě fotil? Na té fotce jsi celá, i s rukama. To není selfie.“ „Poprosila jsem servírku, Petře. Chtěla jsem mít památku.“
Odfrkl si. „Servírku. Jasně. A tady? Tady jsi ve vodě. To tam ta servírka plavala s tebou?“ „To jsem měla telefon na samospoušť na kameni! Proboha, co naznačuješ?“ „Nic nenaznačuju. Jen mi přijde divné, že jsi tam byla sama a na fotkách se culíš, jako bys vyhrála ve sportce. Člověk, co je sám, vypadá jinak.“
V tu chvíli mi to došlo. Jemu nevadí, že jsem byla pryč. Jemu vadí, že jsem byla šťastná bez něj. Jeho ego nedokáže unést představu, že mi ke spokojenosti stačí knížka a moře. Musí za tím být chlap. Musí. Protože jinak by to znamenalo, že on pro mé štěstí není nezbytný.
Ztráta soukromí
Od té doby je to u nás k nevydržení. Petr mě hlídá. Když mi pípne zpráva, okamžitě střelí očima po mém telefonu. „Kdo píše?“ Když se zdržím v práci o deset minut déle, volá mi, kde jsem. A pak ta noční kontrola telefonu.
Když jsem mu ten telefon vytrhla z ruky, začal křičet. Že prý mám co skrývat. Že kdybych měla čisté svědomí, klidně mu ten mobil dám. Že se chovám jako „rozjívená puberťačka“, co si jela užít s penězi ze společného účtu.
Je to ponižující. Cítím se špinavá, i když jsem nic neudělala. Místo abych čerpala energii z dovolené, jsem vyčerpaná z neustálé obhajoby. Mám chuť smazat všechny fotky, vyhodit ty letní šaty a přestat se usmívat, jen aby byl doma klid.
Ale pak si říkám – proč? Proč bych se měla omlouvat za to, že jsem si odpočinula? Ta nedůvěra mě uráží víc než cokoliv jiného. Třicet let spolu žijeme, vychovali jsme dvě děti, a on si o mně myslí, že jsem schopná si na týden odskočit za milencem?
Zlatá klec
Teď sedím v práci a bojím se jít domů. Bojím se, co si na mě zase připraví. Jestli bude prohrabávat mou peněženku a hledat papírové účtenky (tady jsou naúčtované dvě kávy, pro koho byla ta druhá?!). Jestli bude čichat k mému oblečení.
Uvědomila jsem si jednu věc. Nejsem vězeň. Ale můj manžel se chová jako bachař. A já nevím, jestli chci zbytek života strávit v cele, kde je úsměv považován za zločin.
