Článek
Když mi dnes ráno přišla SMS od manžela, že mu volal právník té ženy, udělalo se mi zle. Prý ublížení na zdraví, prý psychická újma dítěte. Mám strach, to přiznávám. Ale když si vzpomenu na ten včerejší večer, vím, že bych to – v tom afektu – udělala znova. Byla to situace, kdy selhaly všechny společenské konvence. Selhala slušnost, selhala domluva a selhali rodiče. A tak nastoupil základní instinkt obrany.
Romantika v obležení
S Pavlem jsme slavili dvacet let od svatby. Vybrali jsme si vyhlášenou steakovou restauraci. Žádný fast food s dětským koutkem, ale místo, kde mají bílé ubrusy, tlumené světlo a láhev vína stojí tolik, co týdenní nákup v Lidlu. Těšila jsem se na klid. První půlhodinu to bylo dokonalé. Než dorazili oni. Matka, otec a chlapec, kterému mohlo být tak šest nebo sedm let. Jonášek. Jméno vím, protože ho matka za celý večer vyslovila asi stokrát, ale ani jednou tónem, který by znamenal zákaz.
Usadili se hned u vedlejšího stolu. Jonášek okamžitě začal běhat kolem. Nejdřív jen kroužil, pak začal vrážet do židlí ostatních hostů. Otec mlčel a díval se do mobilu. Matka si objednala Prosecco a se zasněným výrazem sledovala, jak její syn „objevuje prostor“.
První incident: Kečupová sprcha
„Jonášku, opatrně,“ řekla matka tiše, když kluk vrazil do číšníka nesoucího horké talíře. To bylo vše. Žádné „sedni si“, žádné „omluv se“. Snažili jsme se je ignorovat. Pavel mě chytil za ruku a připíjel na naše výročí. V tu chvíli mi na rameni přistála hranolka namočená v kečupu. Sklouzla mi po nových šatech a zanechala mastnou červenou šmouhu. Jonášek stál metr od nás a chechtal se. Pavel zrudl. „Můžete si laskavě srovnat syna?“ ozval se celkem důrazně směrem k jejich stolu. Matka vzhlédla od telefonu, sjela nás pohledem a řekla větu, kterou do smrti nezapomenu: „My uplatňujeme respektující výchovu. Nechceme v něm potlačovat jeho kreativitu. On vám to neudělal naschvál, jen zkoumá trajektorii letu.“
Zkoumá trajektorii letu? Na mých šatech za pět tisíc? „Paní, vaše dítě mi zničilo šaty. Laskavě ho posaďte,“ sykla jsem. „Nerozkazujte mi. Jonášek je silná osobnost, potřebuje prostor,“ odsekla a otočila se zády.
Gradace: Narušitel u stolu
Číšník nám přinesl jídlo a omluvně se na nás podíval. Nabídl mi ubrousek na ty šaty. Byli jsme naštvaní, ale nechtěli jsme si kazit večer hádkou. Jenže Jonášek vycítil, že matka ho brání, a to mu dodalo odvahu. Přišel přímo k našemu stolu. Stoupl si vedle mé židle a zíral mi do talíře. „Co to máš? To smrdí,“ řekl. „Jdi pryč, chlapečku,“ řekl manžel už hodně ostře. Kluk se ani nehnul. Místo toho natáhl ruku a píchl prstem do mé brambory. „Fuj,“ řekl. To už jsem se celá třásla. „Okamžitě odejdi ke svému stolu!“ zvýšila jsem hlas. U vedlejšího stolu matka jen hlasitě povzdechla: „Prosím vás, nekřičte na něj, budete ho traumatizovat!“
Bod zlomu: Kopanec a reakce
Pak se to stalo. Když jsem se k Jonášovi otočila zády, abych ho ignorovala, vší silou kopl do nohy mé židle. A hned na to mě kopl přímo do holeně. Měl na sobě takové ty pevné dětské pohorky. Bolelo to jako čert. Vyjekla jsem bolestí a leknutím. „Ty bábo hnusná!“ vyplázl na mě jazyk a napřáhl se k dalšímu kopanci.
V tu chvíli mi v hlavě zhaslo. Nebylo to promyšlené rozhodnutí. Byl to reflex. Moje ruka vyletěla. Plesk.Dala jsem mu facku. Nebyla to žádná rána pěstí, ale poctivá, zvučná facka přes tvář, jakou jsem naposledy dostala od táty ve dvanácti, když jsem byla drzá. V restauraci nastalo hrobové ticho. Jonášek ztuhl. Chvíli na mě zíral s otevřenou pusou, šokovaný, že mu svět poprvé nastavil hranici. A pak spustil sirénu.
„Vy jste ho napadla!“
Matka vystřelila ze židle jako fúrie. „Vy jste uhodila mé dítě! Vy jste ho napadla! Zavolám policii! To je týrání!“ ječela na celou restauraci. Kluk řval, otec konečně vstal a vypadal, že chce manžela napadnout. „Váš syn napadl mou ženu!“ bránil mě Pavel a postavil se mezi nás. „Kopal ji a ničil nám věci. Vy jste neudělala nic!“ „Je to dítě! Dítě se nemlátí! Vy jste zrůda!“ křičela ta žena a točila si mě na mobil. „Zničím vás! Tohle půjde k soudu!“
Pavel v tu chvíli udělal něco, co mě překvapilo, ale zpětně to chápu jako gesto chlapa, co se nebojí. Vytáhl z peněženky svou firemní vizitku a hodil ji té ženě na stůl. „Pokud s tím máte problém, tady je kontakt. My se před zodpovědností neskrýváme. Ale doporučuji vám začít s výchovou, než ten kluk narazí na někoho, kdo nebude mít tolik trpělivosti jako moje žena.“
Přišel manažer restaurace. Byl to profesionál, ale viděla jsem na něm, že je na mé straně. „Dámo,“ obrátil se na matku, „váš syn obtěžoval hosty hodinu. Mám stížnosti od tří stolů. Prosím, zaplaťte a odejděte, nebo tu policii zavolám já.“ Odešli. Matka mi ještě ve dveřích hrozila, že vizitku předá právníkovi.
Dohra a strach
Večeři jsme nedojedli. Zaplatili jsme a šli domů. Měla jsem klepající se ruce a na holeni se mi začala vybarvovat modřina. Dnes ráno ten telefonát od jejich právníka potvrdil, že to s tou vizitkou myslela vážně. Chtějí omluvu a finanční kompenzaci, jinak podají trestní oznámení. Vím, že cizí děti se nemlátí. Vím to. Ale taky vím, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. A ten malý tyran narušil můj prostor, zničil mi šaty a fyzicky mi ublížil.
Kladu si otázku: Kdybych to neudělala já, udělal by to někdy někdo? Nebo by z něj vyrostl člověk, který si myslí, že může všechno, protože je „osobnost“?
