Článek
Dne 27. dubna 1986 zažilo město Pripjať chaos masové evakuace. Během pár hodin muselo na 49 tisíc lidí opustit své domovy v okolí černobylské jaderné elektrárny – údajně jen na několik dní. V panice nezbýval čas ani prostor na domácí zvířata.
Svědectví shromážděná spisovatelkou Světlanou Alexijevič líčí zoufalé scény: psi pronásledovali odjíždějící autobusy, vyskakovali po schodech a vojáci je kopanci odstrkovali zpátky.
Krátce poté dostaly speciální jednotky příkaz všechny opuštěné psy a kočky eliminovat, aby se zabránilo šíření radiace. Ozbrojené hlídky pročesávaly prázdná města a vesnice a střílely zvířata, která zůstala. Většina nešťastných mazlíčků zahynula buď následkem ozáření, nebo kulkami likvidátorů.
Přesto však hubení nebylo úplně úspěšné – některým psům se podařilo ukrýt nebo uprchnout do lesů a ti přežili. Hladoví a dezorientovaní se potulovali opuštěnými ulicemi, vyli před prázdnými domy a nocovali, kde se dalo. Někteří pronikli do provizorních táborů likvidátorů a žebrali u nich o zbytky jídla.
Život v radioaktivní zóně
Z malého počtu přeživších se během let vytvořily nové smečky. Dnes žijí v Černobylské vyloučené zóně stovky toulavých psů – podle odhadů přes 700 v kteroukoliv dobu – roztroušené kolem opuštěných měst Pripjati a Černobylu i přímo u zničené elektrárny. Jsou to potomci domácích mazlíčků z roku 1986, kteří zdivočeli, ale úplně nezmizeli.
V opuštěných vesnicích a lesích našli psi svobodu, avšak prostředí zůstalo nelítostné. Radiace sice postupně slábla, ale dál zatěžuje každý kout jejich světa – v srsti mnoha psů lze dodnes naměřit zvýšené hodnoty radionuklidů.
Kromě záření čelí psi mrazivým zimám, nedostatku potravy a dalším nebezpečím: ohrožují je vlčí smečky, které na psy a štěňata útočí, a hrozí šíření vztekliny. Není divu, že jen málokterý pes se dožije stáří – většina uhynula dřív, než dosáhla šesti až osmi let věku.
Navzdory drsným podmínkám však psí populace v zóně přetrvala už více než tři desetiletí. Postupně se dokonce vrátili i někteří lidé – vědci, zaměstnanci elektrárny, turisté a po čase dokonce i pár stovek bývalých obyvatel, kteří odmítli zákaz a usadili se znovu ve svých domovech.
Ti všichni se s volně žijícími psy setkávají. Zaměstnanci elektrárny si na přítomnost psů zvykli a začali je krmit z vlastních přídělů. Organizace dobrovolníků z Ukrajiny i ze zahraničí založily projekty na pomoc těmto zvířatům.
V roce 2017–2018 spustil americko-ukrajinský fond Clean Futures Fund program „Psi Černobylu“, při němž veterináři psy v zóně odchytávali, testovali na radiaci, očkovali a kastrovali. Každý rok v létě přijížděli do zóny týmy, které ošetřily stovky zvířat. Některá štěňata se dokonce podařilo po dekontaminaci nabídnout k adopci rodinám na Ukrajině a v USA.
Jedním z dobrovolníků, kteří přijeli pomoci, byl v roce 2019 i americký pečovatel o zvířata jménem Stephen Quandt. V prázdném městě Černobyl trávil večery pozorováním místních psů. „Každou noc se z lesa vynořila početná skupina a společně v centru města vyla,“ vzpomínal později.
Projel zónu s veterináři, kteří léčili zraněné kusy a označovali očipované jedince. V jednom opuštěném městečku potkal starého muže, který se vrátil do zakázané vesnice. Přes tlumočnici se dozvěděl, že jde o bývalého likvidátora, jednoho z těch, kdo v roce 1986 hasili požár přímo v srdci sutin reaktoru.
Když starý muž zjistil, že je cizinec z New Yorku přijel ošetřovat „jeho“ psy, dojatě vytáhl z kapsy zlatavý odznak – vyznamenání, které dostal za hrdinství při likvidaci katastrofy. Beze jména, beze slov mu jej vtiskl do rukou na památku.
„Nezasloužím si ho,“ bránil se dobrovolník. „Musíte si ho vzít, urazil byste ho,“ tlumočila mu tlumočnice. A tak Stephen Quandt odjel domů s medailí hrdiny Černobylu.
Geny černobylských psů
Týž rok, kdy dobrovolníci pořádali první veterinární kliniky, přijížděli do zóny i výzkumníci se zkumavkami a uspávacími šipkami. Evoluční biolog Tim Mousseau z University of South Carolina pracoval v okolí Černobylu už od 90. let na studiích o mutacích u ptáků a hlodavců.
Psi jej začali zajímat kolem roku 2017, kdy se s týmem ukrajinských kolegů pustil do jejich sčítání a odběru vzorků DNA. „Nějakou záhadou tu v tom vysoce toxickém prostředí dokázaly přežít dvě malé populace psů,“ poznamenal později radiační biolog Norman Kleiman z Columbia University.
Právě na tyto dvě skupiny se vědci zaměřili: jednu tvoří psi přímo v areálu bývalé elektrárny, druhou psi žijící zhruba 15–16 km daleko ve městě Černobyl. Pro srovnání nasbírali genetický materiál i od menší skupiny psů ze Slavutyče, moderního města vybudovaného po havárii dále od zóny, kam se odstěhovala část evakuovaných pracovníků. Celkem odebrali krev více než třem stovkám volně žijících černobylských psů a začali analyzovat jejich genom.
První výsledky byly překvapivé. Už hrubý pohled do DNA ukázal, že psi od elektrárny a psi z Černobylu se téměř nemíchají a geneticky představují dvě jasně odlišené populace. I přes malou vzdálenost 16 km je jejich příbuzenská provázanost uvnitř skupin vysoká, ale mezi skupinami minimální.
Vědci dokonce zjistili, že místní psi nežijí jako roztříštěná smečka tuláků, nýbrž v rodinných klanech. „Zjistili jsme, kdo je s kým příbuzný,“ popsala spoluautorka Elaine Ostranderová – genetická specialistka z amerického Národního zdravotního institutu – s tím, že identifikovali nejméně 15 velkých rodin, které se volně potulují zónou.
U elektrárny se většina psů podobá německým ovčákům, jako by vypadli z doby havárie – jde zřejmě o potomky služebních psů milice a armády, které tam lidé zanechali. Naproti tomu psi z Černobylu a vzdáleného Slavutyče vykazují pestřejší směs rysů a genů, připomínající obyčejné pouliční křížence z různých částí Evropy. Tento rozdíl naznačuje, že populace u reaktoru zůstala po generace uzavřená do sebe jako jakýsi “ živý obraz“ roku 1986.
Když badatelé podrobili odebrané vzorky důkladné analýze, našli v genech zvířat ještě něco zajímavějšího. Při takzvaném genomovém selekčním skenu jim z dat vystoupalo 391 úseků DNA, v nichž se psi od elektrárny systematicky liší od psů z Černobylu.
Tyto odlišné „signální oblasti“ jsou rozesety po různých chromozomech a fungují jako pomyslné ukazatele, kde v genomu hledat možné adaptace. Některé z těchto oblastí obsahují geny spojené s opravami poškozené DNA – tedy mechanismy, které by mohly hrát roli při obranné reakci organismu na radioaktivní zátěž.
Autoři studie z jara 2023 však zůstávali opatrní. „V tuto chvíli nemůžeme s jistotou tvrdit, že jde o genetické změny v reakci na to mnohogenerační ozáření,“ zdůraznil vedoucí genetik Matthew Breen z North Carolina State University.
Vědci upozornili, že rozdíly mezi oběma psími populacemi mohly vzniknout i bez přičinění radiace – například čistě náhodným genetickým posunem v izolovaných skupinách, nebo vlivem jiných faktorů prostředí, které se na každé lokalitě liší. „Teď musíme zjistit, proč se geny liší právě tímto způsobem,“ říká hlavní autorka první studie Megan Dillonová.
Spor o vliv radiace
Když vědecký tým zveřejnil své první poznatky, vzbudily senzaci v médiích po celém světě. Tisková zpráva hovořila o tom, že psi z Černobylu mohou být geneticky odlišní vlivem různých úrovní ozáření, a novinové titulky se předháněly v dramatičnosti. Objevily se zmínky o „rychlé evoluci“ a „superpsech“ z radioaktivní pustiny.
Laické publikum bylo fascinováno představou zvířat, která se možná přizpůsobila radiaci tak, jak by to člověk nedokázal. Mnozí si položili otázku: Mohou nám tito psi ukázat, jak přežít v prostředí zamořeném toxiny a zářením? Výzkumníci sami takové ambice nevylučovali – ostatně studium černobylských psů může jednou přinést poznatky pro ochranu lidí před radiací, pro vývoj lepších léčby rakoviny nebo pro pobyty ve vesmíru. Zároveň ale opatrně upozorňovali, že jsou teprve na začátku dlouhé cesty za odpověďmi.
Krátce po publikaci studie se ozvali i odborníci, kteří varovali před unáhlenými závěry. „Tento výzkum v žádném případě neprokazuje, že rozdíly mezi psími populacemi způsobil současný vliv radiace,“ zdůraznil britský ekolog Jim Smith, který se dlouhodobě zabývá černobylskou oblastí.
Podle něj studie pouze ukazuje jiný genetický původ a složení černobylských psů ve srovnání s jinými toulavými psy – což není překvapivé, vezmeme-li v úvahu specifický mix plemen, který v zóně zůstal po likvidaci z roku 1986. Smith kritizoval i způsob, jakým byly výsledky komunikovány.
Autoři podle něj v odborném textu nedostatečně jasně uvedli, že nenašli žádnou příčinnou souvislost s ozářením, a popularizační materiály mohly čtenáře svádět k mylnému dojmu. „Titulek tiskové zprávy hlásal ‚Psi z Černobylu mohou být geneticky odlišní kvůli různým úrovním ozáření‘, přitom samotná studie neposkytuje důkaz pro takové tvrzení,“ vytkl vědcům Smith. Zároveň ale dodal, že absence důkazů neznamená, že radiace neměla žádný vliv – zejména extrémní dávky v prvních týdnech po havárii mohly mít na tamní zvířata fatální dopad, což však tato genetická studie neřeší.
Smithova reakce odrážela širší vědeckou debatu, která se kolem Černobylu vede už léta. Část biologů (včetně Mousseaua a kolegů) v minulosti publikovala nálezy svědčící o negativních vlivech radiace na tamní živočichy – u ptáků například zjistili více nádorů, menší mozky či vyšší výskyt šedého zákalu.
Jiní odborníci naopak argumentovali, že bez přítomnosti člověka příroda v zóně vzkvétá a mnohá zvířata se množila, dokud nepřišla na scénu lovící vlčí populace. Výsledky nové studie o psech tak každá strana vyhlížela s jistým napětím. Jedni doufali v důkaz „adaptivní mutace“, druzí očekávali spíše potvrzení, že psí odlišnosti lze vysvětlit i bez radiace – například izolací a počátečním genetickým založením skupin. Počátkem roku 2023 nakonec převládla opatrnost: byť data naznačila možné body adaptace, samotní autoři zdůraznili, že příčina zůstává nejasná.
Nová zjištění
Vědecký tým se nespokojil s prvotní studií a pokračoval v pátrání po jasnějších důkazech. Další měsíce strávili detailním zkoumáním genomů černobylských psů – tentokrát se zaměřili na to, zda populace u reaktoru nasbírala více mutací než ta vzdálená. Jinými slovy, hledali přímé známky toho, že chronické ozáření zanechalo v dědičné informaci psů nějaký podpis v podobě zvýšeného počtu genetických chyb. V prosinci 2024 publikovali rozsáhlou analýzu v časopise PLOS ONE.
Jejich závěr byl jednoznačný: nenašli žádné důkazy, že by zvýšená míra mutací stála za genetickými odlišnostmi mezi psími populacemi. Podrobně prozkoumali chromozomy, testovali mikrosatelitní oblasti DNA i jednotlivé nukleotidy, ale žádné abnormální změny typické pro radiací vyvolané mutace neobjevili. „Můžeme tak škrtnout radiaci ze seznamu vysvětlení aktuálního stavu černobylské psí populace,“ shrnula po zveřejnění studie Lauren Barkerová z NC State univerzity.
Tento výsledek přinesl do příběhu psů z Černobylu nový pohled. Zdá se, že přírodní výběr mohl sehrát větší roli než pomalé hromadění náhodných mutací vlivem záření. Někteří vědci odhadují, že klíčové mohly být už první generace po havárii. Pouze určití psi – možná ti odolnější nebo lépe přizpůsobení – tehdy přežili dost dlouho, aby se rozmnožili.
Jejich potomci pak zdědili vlastnosti, které jim dávaly vyšší šanci v drsném prostředí obstát, a po několik dekád se u elektrárny izolovaně množili. „Je možné, že hned na začátku působil extrémní selekční tlak,“ vysvětluje Megan Dillonová.
„Psi, kteří vydrželi a rozmnožili se, už měli genetické vlohy zvyšující schopnost přežít. A psi u elektrárny pak zůstali oddělení od psů ve městě“. Jinak řečeno – pokud černobylští psi opravdu nesou nějaké genetické adaptace, mohlo jít spíše o vyzdvižení původních odolných genů přírodní selekcí, než o novinky způsobené mutacemi samotnou radiací.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dogs_in_the_Chernobyl_exclusion_zone
https://www.publichealth.columbia.edu/news/what-chornobyl-dogs-can-tell-us-about-survival-contaminated-environments
https://www.discovermagazine.com/chornobyl-dogs-have-genetic-differences-but-not-from-disaster-mutations-46972
https://link.springer.com/article/10.1186/s40575-023-00124-1
https://www.publichealth.columbia.edu/news/what-chornobyl-dogs-can-tell-us-about-survival-contaminated-environments
https://www.sciencemediacentre.org/expert-reaction-to-study-of-dog-population-around-chernobyl/
https://apnews.com/article/dogs-chernobyl-nuclear-accident-genetics-f36bfae17b541bd6c3fba2b4abc0b0c6
https://todayinhistory.blog/2018/12/10/december-10-1986-the-dogs-of-chernobyl/
https://beyondnuclearinternational.org/2023/04/23/dogs-of-war/
