„Minimálně 2000 korun na hlavu, jinak nechoďte.“ Pozvánka na svatbu neteře vypadá jako faktura

Byla to ta těžká, krémová obálka s ručně psanou adresou, jakou dostanete jednou za uherský rok. Karolína, dcera mé sestry, se vdává. Mám ji ráda, pamatuju si ji jako malou holku s odřenými koleny. Otevřela jsem obálku s úsměvem. Uvnitř bylo nádherné oznámení se zlatým písmem. Karolína a Jakub… s radostí oznamují…A pod tím menší kartička. Čekala jsem instrukce k cestě nebo harmonogram. Místo toho tam stálo: „Svatební dary nenos, raději nám přispěj na náš sen. Protože náklady na svatbu jsou vysoké a chceme si to užít na úrovni, prosíme hosty místo věcných darů o finanční příspěvek na líbánky. Minimální částka: 2000 Kč / osoba (děti do 12 let zdarma). Platbu prosím zašlete předem na účet č. XZ nebo přes QR kód níže do 15. května.“Zírala jsem na tu kartičku a musela si ji přečíst třikrát. Nešlo o to, že chtějí peníze. To je dnes normální, nikdo nechce pět toustovačů. Šlo o tu podmínku. O tu drzost stanovit „minimální vklad“. A o ten dovětek „platbu prosím předem“. To není pozvánka. To je vstupenka na festival.

Volala jsem sestře. Doufala jsem, že jde o nějaký omyl, nebo že jsem to špatně pochopila. „Jitko, tys viděla to oznámení? Těch dva tisíce?“ Sestra si jen povzdechla. „Já vím, Hani. Mluvila jsem s ní o tom. Ale oni si to spočítali. Prý je catering vyjde na 2500 na hlavu, plus alkohol, plus pronájem stodoly… Tvrdí, že když tam dají ty dva tisíce, tak vlastně hosté dostanou slevu na jídlo a oni ‚jen‘ pokryjí část nákladů.“ „Ale Jitko, svatba přece není o tom, aby se ti vrátily náklady! Svatba je oslava, na kterou zveš lidi, které máš ráda, a hostíš je,“ namítala jsem. „Doba je jiná, Hani. Všechno zdražilo. Mladí na to nemají, a přesto chtějí svatbu jako z Instagramu. Prostě to ber tak, že jim pomůžeš.“ Položila jsem telefon a cítila se podvedená. S manželem jsme plánovali dát jim pět tisíc. Dohromady. Což je víc, než je ten jejich „požadavek“. Ale teď, když je to povinnost, když je to vymáhané, najednou mám chuť jim nedat ani korunu. Z dárku se stala daň. Z radosti se stala transakce.

To ale nebylo všechno. Odkaz na svatební web (který byl na druhé straně té kartičky) skrýval další překvapení. Sekce Dress code. Čekala jsem „společenský oděv“. Kdepak. „Aby nám fotky ladily, prosíme dámy o šaty v odstínech: pudrová růžová, šalvějová zelená nebo champagne. Pány prosíme o béžové nebo světle šedé obleky (žádná černá!).“Otevřela jsem skříň. Mám krásné tmavě modré šaty. Manžel má tmavý oblek. Takže nejen, že musíme zaplatit 4000 Kč „vstupné“, ale musíme si koupit nové oblečení, abychom ladili do barevného schématu fotografa? Spočítala jsem si to. Nové šaty: cca 2000 Kč. Manželův světlý oblek (který už jindy neužije): min. 3000 Kč. Vstupné: 4000 Kč. Doprava a ubytování (svatba je na druhém konci republiky): cca 3000 Kč. Suma sumárum: Účast na svatbě neteře nás vyjde na 12 000 korun.A to jsem ještě nezapočítala kytici, kterou sice „nechtějí“, ale přijít s prázdnou rukou ke gratulaci mi přijde trapné.

Minulý týden jsem to nevydržela a zavolala přímo Karolíně. Chtěla jsem se zeptat, jestli je ten dress code opravdu tak striktní. „Ahoj teto! No, je to pro nás důležité. Víš, ten vizuál bude boží, všechno v pastelu. V tmavé bys tam svítila jako černá ovce,“ zasmála se do telefonu. „Karolí, ale my nemáme takové oblečení. A upřímně, s tím příspěvkem 2000 na osobu… pro nás je to teď docela dost výdajů najednou,“ zkusila jsem to opatrně. Manžel je v důchodu, já pracuju na zkrácený úvazek. Nejsme chudí, ale dvanáct tisíc za víkend je pro nás hodně. Nastalo ticho. Pak Karolína řekla větu, na kterou do smrti nezapomenu. „Teto, tak jestli je pro vás problém investovat do naší budoucnosti, tak můžete přijít jen na obřad. Ten je zadarmo. Na hostinu a párty ale pouštíme jen ty, co mají zaplaceno a ladí. Chceme tam mít lidi, co nám to přejí a neřeší každou korunu.“Investovat do budoucnosti? Přejí a neřeší korunu? Polilo mě horko. Moje vlastní neteř mi právě řekla, že moje hodnota jako hosta se odvíjí od toho, jestli zaplatím a jestli budu vypadat dobře na fotce.

Třásly se mi ruce, když jsem to položila. Můj muž, kliďas, který to poslouchal na hlasitý odposlech, jen kroutil hlavou. „Tam nejedu,“ řekl a šel si nalít panáka. „Nebudu dělat komparz v drahém obleku nějaké nafoukané holce, co si myslí, že svět se točí kolem její peněženky.“ A já s ním souhlasím. Je mi to líto. Sestra se na mě bude zlobit. Bude to rodinné drama. Ale tohle není svatba. To je komerční produkce, kde hosté jsou jen sponzoři, kteří si platí za to, že se mohou najíst a zatleskat. Napsala jsem Karolíně omluvnou SMS. Že se omlouváme, ale z finančních a osobních důvodů nedorazíme. Přišla mi odpověď: „Škoda. Tak aspoň pošlete něco na ten účet jako svatební dar, ne?“Neposlala jsem nic. Koupili jsme si s manželem za ty peníze víkendový pobyt v lázních. A víte co? Bylo to skvělé. A nikdo nám tam nediktoval, jakou barvu mají mít naše plavky.