Článek
Je pondělí, devět hodin ráno. Zatímco já už mám za sebou vyřízení třiceti urgentních e-mailů a telefonát s naštvaným dodavatelem, vedlejší stůl zeje prázdnotou. Kristýna dorazí v 9:15. Žádná omluva, žádný spěch. „Čauky,“ pípne, hodí kabelku na stůl a okamžitě vytahuje mobil. Následujících dvacet minut nedělá nic jiného, než že si vaří kávu (trvá to dlouho, protože u kávovaru musí probrat víkend s recepční) a kontroluje sociální sítě. Snažím se soustředit na měsíční uzávěrku. Čísla mi skáčou před očima. Najednou ucítím ten ostrý, chemický zápach. Otočím se. Kristýna má na stole rozložené laky na nehty. „Kristýno, proboha, jsme v práci,“ nevydržím to. „Tady to smrdí jako v lakovně. Nemůžeš si to nechat na doma?“ Podívá se na mě tím svým telecím pohledem, jako bych po ní chtěla vyřešit rovnici o třech neznámých. „Jé, Hani, ty jsi hrozně upjatá. Mám oloupaný lak, vypadá to neprofesionálně. Musím to opravit, než přijde klient.“ Neprofesionálně? Neprofesionální je, že neví, jaký je rozdíl mezi fakturou a dodacím listem.
Generační propast? Ne, lenost
Jsem ve firmě patnáct let. Znám tu každý šanon, každý proces. Když před půl rokem přijali Kristýnu, měla mi „ulehčit“. „Je mladá, dravá, umí to s počítači,“ básnil o ní náš šéf, pan ředitel Vávra (55). Realita? S počítačem to umí, to ano. Hlavně s Instagramem a e-shopy s oblečením. Kdykoliv jí zadám úkol, slyším jen vzdech. „Hani, já teď nemůžu, já… si musím uspořádat myšlenky.“ Nebo: „Ten Excel mi nefunguje, podívej se na to.“ Když se podívám, zjistím, že jen nezadala vzorec. Takže to udělám za ni, protože je to rychlejší než jí to vysvětlovat a pak opravovat chyby. Minulý týden měla poslat důležitou objednávku. Zapomněla. Když jsem na to přišla, pokrčila rameny: „No bože, tak se to pošle zítra. Svět se nezboří.“ Svět se nezbořil, ale já jsem musela volat do skladu a prosit je, aby nám to vydali mimořádně, a pak jsem tam musela jet osobně svým autem. Kristýna mezitím sdílela na storky fotku svého latéčka s popiskem „Hard working day“.
Šéfova slepota
Nejhorší na tom není její lenost. Nejhorší je postoj našeho šéfa. Pan Vávra chytil druhou mízu. Nebo spíš krizi středního věku. Kdykoliv vejde do kanceláře, mě přehlídne jako kus nábytku. Zato u Kristýnina stolu se zastaví vždycky. „Tak co, Kristýnko, jak to jde? Sluší vám to dneska.“ Ona se zahihňá, pohodí vlasy a řekne: „Ale jo, pane řediteli, jen je toho na mě moc. Hana mi dává strašně moc papírování.“ A on? On se na mě podívá vyčítavě. „Hano, nezatěžujte ji tolik administrativou. Kristýna je tu pro kreativní věci a fresh nápady. Nechte ji dýchat.“ Kreativní věci? Tím myslí výběr barvy na firemní pozvánky, který jí trval tři dny? Cítím bezmoc. Dřu jako mezek, hlídám termíny, zachraňuju průšvihy, ale jsem neviditelná. Ona neudělá nic, ale je „sluníčko kanceláře“.
Velký projekt a krádež zásluh
Všechno vyvrcholilo minulý měsíc. Měli jsme odevzdat velký projekt pro klíčového klienta. Byla to moje práce. Týdny rešerší, výpočtů, bezesných nocí. Kristýna měla na starosti jedinou věc – zformátovat finální dokument a vytisknout ho do vazby. V den prezentace přišel Vávra. „Výborná práce, dámy,“ řekl, zatímco listoval složkou. Pak se otočil na Kristýnu. „Teda, Kristýnko, ta grafika! To uspořádání! To má šmrnc. To jste dělala vy?“ „Ano, pane řediteli,“ usmála se a ani se nezačervenala. „Chtěla jsem, aby to vypadalo moderně.“ O obsahu, o těch stovkách hodin práce, nepadlo ani slovo. Vávra viděl jen hezké desky a hezkou tvářičku, která mu je podávala. Mlčela jsem. Byla jsem tak šokovaná tou drzostí, že jsem se nezmohla na slovo.
Den výplaty: Facka, která bolela
Čekala jsem na prémie. Vávra sliboval, že po odevzdání projektu budeme „velmi spokojení“. Počítala jsem s tím, že si konečně zaplatím opravu střechy na chatě. Dnes přišla výplatní páska. Otevřela jsem ji a musela jsem si sednout. Prémie tam byly. Dva tisíce korun. Dva tisíce za měsíc přesčasů a stresu. V tu chvíli se ozval jásot od vedlejšího stolu. „Ty bláho!“ vykřikla Kristýna a dívala se do mobilního bankovnictví. „Tak to je masakr! Hani, Vávra se plácnul přes kapsu! Mám tam dvacet litrů navíc! To je boží, konečně si koupím tu kabelku od Korse!“
Zatmělo se mi před očima. Dvacet tisíc? Ona dostala dvacet tisíc za to, že vytiskla dokument a uvařila kafe? A já, která jsem ten projekt celý vytvořila, jsem dostala almužnu? Šla jsem za Vávrou. Klepala jsem se vzteky. „Pane řediteli, ty prémie… asi se stala chyba,“ koktala jsem. Vávra ani nezvedl hlavu od monitoru. „Žádná chyba, Hano. Rozdělil jsem to podle zásluh a přínosu pro tým. Kristýna do toho vnesla novou energii, klient byl z té prezentace nadšený. Vy jste odvedla svou standardní práci, za kterou máte plat. Musíme motivovat mladé talenty, to snad chápete.“
Motivace je pryč
Vrátila jsem se ke stolu. Kristýna zrovna telefonovala s kamarádkou a vybírala, do jakého baru půjdou ty prémie oslavit. Dívám se na monitor, kde bliká kurzor v rozdělané tabulce. Měla bych pracovat. Měla bych kontrolovat další data. Ale poprvé za patnáct let jsem to okno zavřela. Otevřela jsem si Solitaire. Proč bych se měla snažit? Proč bych měla dělat za dva, když odměnu dostane ten, kdo má hezčí nohy a míň zábran? Jsem znechucená. Uvažuju o výpovědi, ale v mém věku se práce hledá těžko. A tak tu sedím, poslouchám Kristýnino hihňání a cítím, jak ve mně umírá poslední kousek loajality k této firmě.
