Článek
Zima na severu Kanady nezná slitování. Když v únoru 1963 klesly teploty v horách u hranice Yukonu a severní Britské Kolumbie ke čtyřiceti až padesáti stupňům pod nulou, byla to krajina, ve které se nedá dlouho žít bez ohně, přístřeší a jídla. Sníh po pás, nekonečný jehličnatý les, žádné cesty, žádní lidé. Přesně tam se zřítilo malé jednomotorové letadlo se dvěma lidmi na palubě, kteří se ještě před pár týdny vůbec neznali.
To, co následovalo, se stalo jedním z nejneuvěřitelnějších příběhů přežití v kanadské historii. A jeho jádrem není ani tak boj s divočinou, jako spíš pouto, které vzniklo mezi dvěma lidmi, kteří k sobě neměli vůbec žádný důvod cítit oddanost, a přesto se stali jeden pro druhého vším.
Helen Klabenová a Ralph Flores
Helen Klabenové bylo jednadvacet a měla v sobě neklid, který ji hnal do světa. Rodačka z Brooklynu, mladá Židovka, opustila New York za dobrodružstvím a zamířila až na Aljašku. Když se chystala pokračovat na jih a dál na cestu kolem světa, potkala ve Fairbanksu Ralpha Florese. Jednačtyřicetiletého leteckého mechanika z Kalifornie, mormona a otce šesti dětí. Nabídl jí, že ji vezme svým letadlem na jih, když se podělí o náklady. Byla to obyčejná dohoda dvou lidí, kteří o sobě nic nevěděli.
Flores nebyl připravený na let podle přístrojů, což je v chaotickém aljašském a severokanadském počasí málem rozsudek smrti. A byl mizerný v přípravě. V letadle nebylo ani náhradní teplé oblečení, natož výbava pro přežití v zimě. První úsek do Whitehorse zvládli bez problémů. 4. února 1963 vzlétli k dalšímu letu na jih a téměř okamžitě narazili na sněhovou bouři, která Floresovi zaslepila výhled. Zkusil vystoupat nad mraky, nešlo to. Klesl tedy níž, aby se orientoval podle terénu, hledal dálnici. Místo ní potkal horu.
„Letěli jsme kolem hory a přímo pod námi jsem uviděla stromy,“ vzpomínala později Klabenová. „Věděla jsem, že se zřítíme.“ Náraz o stromy roztříštil letadlo. Helen se probrala se zlomenou levou paží a ranami po celém těle, Flores byl také zraněný. Zázrakem oba přežili. Jenže tím jejich zápas teprve začínal.
Zásoby, které měli, byly směšné. Pár konzerv sardinek a několik plechovek jídla. V přesvědčení, že je někdo brzy najde, jedli první dny dvakrát denně a za nějakých deset dní jim došlo úplně všechno. Zkusili proteinové pilulky, ale po těch dostávali křeče v žaludku, a tak toho nechali. A pak už neměli nic. Rozpouštěli sníh, aby měli vodu. Cucali zubní pastu. A venku vládl mráz, který dokáže zabít během hodin.
Dny se vlekly v hladu, který se nedá s ničím srovnat. Helen později vyprávěla, jak si v duchu vařila neexistující polévky, jak celé hodiny přemýšlela o jídle, o kterém věděla, že ho nedostane. Hlad a chlad se spojily do jediného otupujícího utrpení.
Přístřešek jim poskytovaly trosky letadla a improvizovaný úkryt, kolem dokola nekonečný mráz. V noci se choulili k sobě, protože sdílené teplo bylo jednou z mála věcí, které jim ještě zbývaly. Každé ráno, kdy se oba probudili, bylo malým vítězstvím.
Dva světy
Jejich světy nemohly být vzdálenější a projevilo se to i v tom nejtěžším. Flores byl hluboce věřící a nabyl přesvědčení, že jejich havárie má náboženský význam. Uvěřil, že pokud Helen dočte Bibli a přijme božství Ježíše Krista, budou zachráněni. Snažil se ji obrátit.
Ona četla Bibli, ale odmítla přijmout to, co po ní chtěl, a našla si během těch týdnů vlastní duchovní cestu. Naopak. Když jídlo prakticky neexistovalo, byl to Flores, kdo dbal na to, aby Helen dostávala větší díl toho mála, co měli, včetně zubní pasty. Zděsilo ho, jak strašně hubená je.
Sám také rychle ztrácel síly, ale neustále se strachoval o ni. Rozhodl, že Helen dostane pokaždé o něco víc, protože byla znepokojivě vyhublá. Vyrobil si z toho, co našel, primitivní sněžnice a začal se plahočit lesem, aby našel místo, kde by je letadlo z výšky lépe zahlédlo. Zhruba po měsíci objevil nedaleko mýtinu s bobřím rybníkem a rozhodl se tábor přesunout.
Helen, tou dobou už s rozvíjející se snětí v noze a omrzlinami, urazila ten sotva kilometr dlouhý přesun jen s vypětím všech sil a na konci se zhroutila. Za těch devětačtyřicet dní shodila skoro dvacet kilo, ze zdravé mladé ženy zbyla vyhublá troska. Několik prstů na noze jí museli později amputovat.
Zatímco oni bojovali, venku svět postupně přestával věřit. Rozsáhlé letecké pátrání s pomocí armády, soukromých pilotů a policie nepřineslo nic. Po dnech marného hledání v mrazu kolem minus čtyřiceti stupňů ho odvolali. Ralph Flores a Helen Klabenová byli oficiálně považováni za mrtvé. Nikdo je už nehledal.
A právě tehdy, na konci března, se stal zázrak. Flores měl i po tolika dnech tolik duchapřítomnosti, že na zamrzlém rybníku vyšlapal do sněhu velké SOS a šipku ukazující směr k jejich přístřeší. Když nad krajinou proletěl pilot Chuck Hamilton z Watson Lake, spatřil ten obrazec ve sněhu. Byl už ale podvečer a nemohl přistát.
Podle vyprávění pak Hamilton celou noc nemohl usnout, protože se trápil představou, že „to děvče“ tam venku zmrzne. Ráno se rozhodl vrátit a přistát tak blízko, jak to jen půjde. Úsvit se rozbřeskl neobvykle jasný a teplý. Hamilton přistál pár kilometrů od tábora a brodil se ke stoupajícímu kouři.
Kdyby Hamilton přišel o den později, nikdy by je nenašel. Klabenová i Flores byli naživu. Oba těžce omrzlí, oba zubožení, ale živí. Devětačtyřicet dní ochromujícího mrazu, hladovění a život ohrožujících zranění nezlomilo jejich vůli žít. Lékaři později odhadovali, že by nepřežili víc než další tři dny.
Helen pak svého zachránce přivítala nezapomenutelně. „Hej, já jsem naživu!“ Právě tahle věta se stala titulem knihy, kterou o svém osudu napsala, i pozdějšího filmu. Když ji na letišti sundávali z nosítek, přestože byla vychrtlá k nepoznání, usmívala se a zářila. O celém tom martyriu později řekla něco, co většina lidí nechápe. Že to byla „úžasná zkušenost“. Že jen málokdo má to štěstí prožít věci, které prožila ona, a zůstat naživu, aby o nich mohl vyprávět.
Jejich příběh obletěl svět. Objevil se v magazínu Life, o práva na Helenino vyprávění se přetahovala nakladatelství, napsala knihu Hej, já jsem naživu! a vznikl podle ní i televizní film Hej, já jsem naživu!, v němž ji hrála Sally Struthers a Ralpha Florese Edward Asner. Sláva trvala víc než rok a vracela se s každým výročím. Ona sama ale zjistila, že slavná být nechce. Když všechno vyprávěla, sepsala a viděla zfilmované, měla toho dost a vrátila se k obyčejnému životu. Havárii pak nazývala „starou historií“, o které skoro nepřemýšlí. Když se po letech dívala na fotografie z té doby, řekla jen: „Páni. Když se na to dívám, je to jako někdo úplně jiný.“
Zdroje:
https://uphere.ca/articles/name-god-please-come-back
https://www.whitehorsestar.com/History/hey-im-alive-part-1
https://www.whitehorsestar.com/History/hey-im-alivepart-2
https://yukonnuggets.com/stories/flores-klaben-rescue
https://www.sfchronicle.com/bayarea/article/Helen-Klaben-Kahn-survivor-of-a-49-day-Yukon-13461899.php
https://search.worldcat.org/title/Hey-I%27m-alive%21/oclc/12628846
