Článek
Otevřela jsem dveře jejich bytu (měla jsem klíče pro případ nouze) a do nosu mě praštil ten nasládlý, těžký zápach. Bylo úterý, deset dopoledne. V chodbě se válely boty, krabice od pizzy z minulého večera a chuchvalce prachu. Ale to nebylo to nejhorší. Z dětského pokoje se ozýval zoufalý, neutišitelný pláč mého ročního vnuka Marečka.
Byl to ten typ pláče, kdy dítě už nemá sílu křičet, jen vzlyká vyčerpáním. Vběhla jsem do obýváku. Můj zeť Petr seděl v křesle, zády ke mně. Na hlavě měl masivní herní sluchátka, v ruce ovladač a na obří televizi blikaly výbuchy. Nereagoval na pláč. Nereagoval na bouchání dveří. „Petře!“ zakřičela jsem. Nic. Došla jsem až k němu a klepla ho po rameni.
Lekl se, strhl si sluchátka a vyštěkl: „Ježišmarja, Marto! Co mě děsíte? Jsme uprostřed raidu!“ „Slyšíš to dítě? Slyšíš ho vůbec?!“ křičela jsem a běžela do pokoje za malým. Marek stál v postýlce, rudý v obličeji, nudle u nosu a plenku měl tak těžkou, že mu visela až ke kolenům.
Finančně výhodná katastrofa
Všechno to začalo logicky. Moje dcera Lenka je manažerka, vydělává skoro trojnásobek toho, co bral Petr jako skladník. „Mami, to je jednoduchá matematika,“ vysvětlovala mi před rokem. „Já se vrátím do práce po půl roce, Petr zůstane doma. On to zvládne, je skvělý táta.“
Byla jsem skeptická. Petr byl vždycky… pohodlný. Měl rád svůj klid, své hry, své pivo u televize. Ale nechtěla jsem být ta zlá tchyně, co maluje čerta na zeď. První měsíce to jakž takž šlo. Lenka pracovala z domova, takže na Petra dohlížela. Jenže pak začala jezdit do kanceláře a Petr zůstal pánem domu. Nebo spíš pánem herní konzole.
Sunar a studený párek
Začala jsem si všímat drobností, když jsem se stavila na návštěvu. Mareček měl často hlad. Když jsem se zeptala, co jedl, Petr neurčitě mávnul rukou: „Nějakou tu přesnídávku.“ V dřezu jsem ale viděla jen zaschlé misky od rána. Jednou jsem přišla a malý žužlal studený párek, zatímco Petr ležel na gauči.
„Petře, roční dítě nemůže jíst párek!“ „Ale prosím vás, vy s tím naděláte. Hlavně že neřve,“ odsekl mi, aniž by spustil oči z mobilu. Dům byl v rozkladu. Nejsem pedant na úklid, ale tohle bylo o zdraví.Po zemi se válely kabely, ostré součástky z lega (Petrovy sbírky), drobky.
Kdykoliv jsem chtěla uklidit nebo uvařit, Petr mě zastavil: „Nechte to, Lenka to udělá, až přijde. Nedělejte mi tu chaos v mém systému.“ Jeho „systém“ spočíval v tom, že dítě přežije den s minimální údržbou, aby on mohl „expit postavu“ ve hře.
Bod zlomu: Krvavé opruzeniny
Ten den, kdy jsem ho našla se sluchátky, to ve mně prasklo. Vzala jsem Marka, položila ho na přebalovací pult. Když jsem sundala tu nasáklou plenku, udělalo se mi zle. Zadeček měl rudý, doslova rozedřený do krve. Ta stolice tam musela být zaschlá několik hodin. Malý plakal bolestí, když jsem ho omývala. „Jak jsi to mohl nechat dojít tak daleko?!“ vletěla jsem zpátky do obýváku. Petr už měl zase sluchátka na krku. „Co zase je? Přebaloval jsem ho ráno.“ „Je deset dopoledne! To dítě má krvavé opruzeniny! Ty tady hraješ ty svoje nesmysly a vlastní syn ti hnije ve špíně!“ Petr vstal. „Tak pozor. Já se tady starám celý den. Vy přijdete na pět minut a děláte chytrou. Vypadněte z mého bytu.“ „Neodejdu, dokud nepřijde Lenka. Tohle jí musím ukázat.“ A tak jsme tam seděli. Já chovala vzlykajícího Marka, Petr zuřivě ťukal do ovladače.
Dcera si vybrala stranu
Lenka dorazila v šest večer. Strhaná, unavená. „Co se děje? Proč mi Petr volal, že ho šikanuješ?“ „Lenko, podívej se na tohle,“ začala jsem a chtěla jí ukázat fotku zadečku malého, kterou jsem si pro jistotu udělala. Petr ale vystartoval. „Leni, ona sem vtrhla, začala ječet, vzbudila malého, který krásně spal, a začala mi nadávat do budižkničemů. Prý jsem špatný otec. Prý se tu jen válím.“ Lenka se podívala na něj, pak na mě. Viděla jsem na ní tu únavu. Nechtěla řešit konflikt. Chtěla klid. „Mami, je to pravda? Řeklas mu, že je budižkničemu?“ „Ano, řekla! Protože nechal Marka v pokakané plíně několik hodin a hrál hry! Podívej se na tu fotku!“ Lenka odstrčila můj mobil. „Mami, přestaň. Petr to má těžké. Chlapi to prostě dělají jinak než my. Nemůžeš ho buzerovat za každou blbost. On je z toho pak ve stresu a přenáší to na malého.“ Nevěřila jsem vlastním uším. „On není ve stresu, on je líný! Lenko, prober se! Vždyť ti ničí dítě!“„Tak dost,“ řekla Lenka ledově. „Nebudeš urážet mého muže v mém domě. Vrať mi klíče.“ „Cože?“ „Vrať mi klíče. Dokud se neomluvíš a nezačneš respektovat, jak si vedeme domácnost, tak sem nechoď. Já potřebuju partnera, který mě podrží, ne matku, která mi rozvrací manželství.“
Vítězství lenosti
Položila jsem klíče na botník. Když jsem odcházela, viděla jsem Petra. Stál za Lenkou, objímal ji kolem pasu a díval se na mě s vítězným úšklebkem. Dostal přesně to, co chtěl. Zbavil se svědka. Teď už mu do toho nikdo nebude mluvit. Lenka bude dál dřít, on bude dál hrát a můj vnuk… Na to raději ani nemyslím. Už je to týden. Dcera mi nezvedá telefony. Cítím obrovskou nespravedlnost. Chtěla jsem chránit bezbranné dítě, a místo toho jsem přišla o rodinu. Nejvíc mě bolí ta Lenčina zaslepenost. Raději obětuje pohodu svého dítěte, než aby si přiznala, že si vzala nezodpovědného sobce.
