Článek
Stojím v kuchyni a srdce mi buší jako zloději. Rychle strouhám cuketu na tom nejjemnějším struhadle, které mám. Musí to být kaše. Nesmí tam zůstat jediný zelený kousek, který by prozradil barvu. Slyším, jak se v zámku otáčí klíč. Manžel přichází z práce. Rychle hážu nastrouhanou hmotu do mísy s mletým masem, zasypávám to strouhankou a majoránkou. Slupky od cukety zahrabu hluboko do koše pod obaly od mléka. „Čau zlato, co to tak krásně voní?“ volá Zdeněk z předsíně. „Karbanátky, miláčku. Poctivé, masové,“ odpovídám a snažím se, aby se mi netřásl hlas. Jsem pašerák. Pašuji vitamíny do těla mého padesátiletého muže, který se zasekl ve stravovacích návycích pětiletého dítěte.
„Králičí žrádlo“ mi na stůl nesmí
Zdeněk je chlap jako hora. Celý život pracoval na stavbách, teď dělá mistra. Jeho filozofie je jednoduchá: Jídlo bez masa není jídlo. Zelenina je pro králíky. „Nebudu jíst trávu, nejsem koza,“ říkával mi vždycky, když jsem se snažila udělat salát nebo dušenou mrkev. Jenže loni přišly výsledky od doktora. Vysoký tlak, náběh na dnu, cholesterol ve hvězdných výšinách. „Pane Novák, musíte odlehčit stravu. Méně masa, více vlákniny, jinak vás klepne,“ řekl mu doktor jasně. Zdeněk přišel domů, otevřel si pivo a prohlásil: „Doktoři tomu nerozumí. Tělo si řekne, co potřebuje. Moje tělo chce bůček.“ Byla jsem zoufalá. Viděla jsem, jak funí do schodů. Viděla jsem, jak rudne v obličeji, když se rozčílí u televize. Zkoušela jsem to po dobrém. „Zdeňku, udělám ti květákové placky.“ – „Fuj.“ „Zdeňku, zkus tuhle grilovanou papriku.“ – „Nechci.“ A tak jsem přešla na partyzánskou válku.
Mleté maso snese všechno
Můj největší trik jsou karbanátky a sekaná. Ze začátku jsem byla opatrná. Jedna mrkev na kilo masa. Nepoznal nic. Postupně jsem přitvrdila. Dnes je můj poměr 60 % masa a 40 % zeleniny. Do směsi melu všechno. Cuketu (vytlačit vodu, to je základ!), mrkev, celer, dokonce i kapustu, když ji spařím a rozmixuju. Zdeněk nic netuší. Naopak. „Teda Jani, tyhle karbanátky, ty jsou šťavnaté!“ mlaskal minulou neděli. „Ne jako ty vysušené podrážky, co mají v závodní jídelně. To je vidět, že na mase nešetříš.“ Usmívala jsem se a kousala se do rtu. Ta šťavnatost, můj drahý, to je voda z té „odporné“ cukety, kterou bys vyhodil z okna. Podobně dělám omáčky. Svíčková? To je u mě rozmixovaná kořenová zelenina s trochou smetany, žádná mouka. Guláš? Zahuštěný chlebem a rozvařenou cibulí, ne jíškou. Zdeněk si chválí, jak mu chutná a jak se po jídle necítí tak těžký. „Asi mám lepší trávení,“ říká. Já vím své.
Scéna v kavárně
Myslela jsem, že dělám dobrou věc. Že jsem chytrá hospodyňka. Dokud jsem se nesvěřila své kamarádce Radce. Seděly jsme nad kávou a já jsem jí se smíchem vyprávěla o svém „cuketovém podvodu“. Radka se ale nesmála. „Počkej, ty mu fakt lžeš?“ zeptala se vážně. „No… neřekla bych lžu. Jen mu neříkám celou pravdu. Je to pro jeho dobro.“ „Jano, to je strašné,“ zavrtěla hlavou. „To je manipulace. Představ si, že by on tobě dával do jídla něco, co ty nejíš. Třeba dršťky. Rozmixoval by je do polévky a tvrdil ti, že jsou to houby. Jak by ses cítila?“ Zarazila jsem se. „To je jiné. Dršťky nejsou zdravé. Zelenina mu zachraňuje život.“ „To je jedno,“ trvala na svém Radka. „Děláš z něj nesvéprávného blbce. Je to dospělý chlap. Má právo se rozhodnout, co sní, i kdyby ho to mělo zabít. Takhle narušuješ důvěru v manželství. Co když na to přijde?“
Strach z odhalení
Od té doby jsem nervózní. Radčina slova ve mně hlodají. Včera se to málem provalilo. Zdeněk přišel do kuchyně dřív, než jsem stihla uklidit odřezky z celeru. „Co to tady smrdí?“ čichal k lince. „Ale, dělala jsem si… pleťovou masku,“ vyhrkla jsem první blbost, co mě napadla. „Masku z celeru? Ženský jste fakt divný,“ zakroutil hlavou a šel si pustit fotbal. Oddechla jsem si, ale ten pocit viny tam zůstal. Dívám se na něj, jak s chutí jí moji „falešnou“ sekanou. Vidím, že za poslední půlrok zhubnul tři kila. Tlak má lepší. Funguje to. Objektivně mu moje lži pomáhají. Ale v hloubi duše se cítím trapně. Hraju si na boha. Rozhoduji za něj, co je pro něj dobré, a beru mu možnost volby. Jenže vím, že kdybych mu tu volbu dala – „Zdeňku, tady máš karbanátek s cuketou“ – tak by raději umřel hlady nebo si šel koupit vlašák a rohlíky.
Stojím teď před dilematem. Mám v tom pokračovat a nést riziko, že když to praskne, bude z toho strašná hádka a pocit zrady? Nebo mu mám říct pravdu a riskovat, že přestane jíst moje jídla úplně a vrátí se ke svému sebedestruktivnímu bůčku? Radka říká, že upřímnost je nade vše. Já si říkám, že zdravý manžel je víc než informovaný manžel.
