Článek
Muž přišel v létě 1961 do laboratoře na Yaleově univerzitě. Odpověděl na inzerát, který sháněl účastníky pro výzkum paměti a učení. Za účast měl dostat 4,50 dolaru. Peníze mu zůstaly, i kdyby se rozhodl odejít dřív.
V místnosti byli celkem tři lidé. Účastník, další muž a experimentátor v šedém plášti. Druhý muž vypadal klidně a mile. Bylo mu kolem padesáti a ve skutečnosti byl součástí pokusu.
Experimentátor vysvětlil, že jeden bude učitel a druhý žák. Losování rozhodne, kdo dostane kterou roli. Účastník vytáhl papírek a stal se učitelem. Netušil, že oba lístky byly připravené stejně. Na obou stálo „učitel“.
Žáka odvedli do vedlejší místnosti. Posadili ho na židli, připoutali mu ruce a na zápěstí připevnili elektrodu. Na kůži dali pastu, která měla zabránit popáleninám. Když se žák zeptal, jestli budou šoky nebezpečné, experimentátor odpověděl, že mohou být bolestivé, ale nezpůsobí trvalé poškození.
Učitel potom odešel do jiné místnosti. Před ním stál přístroj se třiceti páčkami. Začínal na 15 voltech a končil na 450 voltech. Pod páčkami byly nápisy od slabého šoku přes silný šok až po „Nebezpečí: těžký šok“. Poslední dvě páčky měly jen označení XXX. Šoky nebyly skutečné. Učitel to nevěděl.
První šok dostal učitel
Než začal test, dostal účastník z přístroje ukázkový šok 45 voltů. Nebyl silný, ale stačil na to, aby přístroj působil věrohodně. Když potom seděl u panelu a slyšel žáka za zdí, neměl důvod myslet si, že všechno je jen sehrané.
Úkol vypadal jednoduše. Učitel četl dvojice slov. Žák měl z několika možností vybrat správnou odpověď. Když se spletl, učitel měl zmáčknout páčku a dát mu elektrický šok. Po každé chybě měl přejít o jednu úroveň výš.
Začalo se na 15 voltech. Potom 30. Pak 45. Učitel měl pokaždé nahlas oznámit hodnotu, kterou posílá do vedlejší místnosti. S každou chybou tak sám slyšel, kam se dostává. Žák se dlouho neozýval. Až u 300 voltů začal bouchat do zdi. Bylo to slyšet přes stěnu. Potom přestal odpovídat.
Učitel se obvykle otočil na experimentátora. Co má dělat, když žák neodpovídá? Experimentátor mu řekl, že žádná odpověď se počítá jako špatná odpověď. Má počkat několik sekund a pokračovat. Po 315 voltech žák znovu zabouchal. Pak už nebylo slyšet nic.
Experimentátor neměl křičet. Neměl vyhrožovat. Neměl vytahovat zbraň ani slibovat víc peněz. Seděl v místnosti a mluvil pevně, ale zdvořile.
Když účastník váhal, přišla první věta: „Pokračujte, prosím.“ Když to nestačilo, druhá: „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.“ Potom třetí: „Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval.“ A nakonec čtvrtá: „Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat.“
Když se účastník opětovně zeptal, jestli žák neutrpí trvalé zranění, dostal stejnou odpověď, že šoky mohou být bolestivé, ale nezpůsobí trvalé poškození. Když řekl, že žák už nechce pokračovat, experimentátor odpověděl, že ať se to žákovi líbí nebo ne, musí pokračovat, dokud se nenaučí všechny dvojice správně.
Čtyřicet mužů z New Havenu
Stanley Milgram do původního pokusu pozval 40 mužů z New Havenu a okolí. Bylo jim mezi 20 a 50 lety. Nebyli to studenti psychologie zavření ve školní laboratoři. Byli mezi nimi dělníci, obchodníci, úředníci, středoškolští učitelé, inženýři i lidé s vyšším vzděláním.
Všichni přišli kvůli výzkumu paměti. Všichni věřili, že žák dostává elektrické šoky. Všichni dostali možnost v určitém bodě přestat, pokud se postaví proti experimentátorovi a odmítnou dál mačkat páčky.
Před pokusem se Milgram ptal lidí, jak by podle nich účastníci dopadnou. Odhady byly nízké. Studenti psychologie čekali, že k nejvyššímu šoku dojde jen zanedbatelné množství lidí. Nejpesimističtější odhad mluvil o třech ze sta. Výsledek byl zcela odlišný.
Nikdo z původních 40 účastníků nepřestal před 300 volty. Právě na této hranici žák bouchal do zdi a potom přestal odpovídat. Pět mužů odmítlo pokračovat po 300 voltech. Další skončili na 315, 330, 345, 360, 375, 390, 405 nebo 420 voltech. Šestadvacet mužů došlo až na konec. Zmáčkli 450 voltů.
Milgram nezaznamenal jen číslo, na kterém kdo skončil. V místnosti sledoval také to, co se dělo s lidmi u přístroje. Někteří se potili. Třásli se. Koktali. Kousali si rty. Rýpali si nehty do kůže. Někteří se nervózně smáli tak, že to působilo zvláštně i na pozorovatele.
U čtrnácti ze čtyřiceti se objevil jasný nervózní smích nebo úsměv. U tří se smích změnil v nekontrolovatelný záchvat. U jednoho šestačtyřicetiletého obchodníka s encyklopediemi museli pokus zastavit, protože jeho reakce byla příliš prudká.
Ti lidé často nechtěli pokračovat. Někteří protestovali. Ptali se, kdo nese odpovědnost. Říkali, že muž za zdí trpí. Jeden z těch, kteří odmítli pokračovat, řekl, že to není humánní a že už to dál dělat nechce.
Jiní se ptali, dívali se na experimentátora, mračili se, oddechovali, ale mačkali páčku znova a znova. Po skončení si někteří otírali čelo, mnuli si oči nebo si zapalovali cigaretu. Nechovali se jako lidé, kteří si užívají bolest druhého. Chovali se jako lidé, kteří jsou v pasti úkolu, pravidel a autority v místnosti.
Milgramův pokus vycházel ze skutečnosti. V roce 1961 byl v Jeruzalémě souzen Adolf Eichmann, nacistický úředník spojený s deportacemi Židů do vyhlazovacích táborů. Proces sledoval svět a opakovaně se v něm vracela otázka poslušnosti.
Co znamená, když člověk říká, že jen plnil rozkazy? Kde končí úřední práce a začíná osobní vina? Kolik zla může vzniknout z toho, že jednotlivci sedí na svých místech, vyplňují papíry, předávají rozkazy a říkají si, že za celek neodpovídají?
Milgram byl mladý psycholog na Yaleově univerzitě. Zajímalo ho, jestli poslušnost k autoritě může obyčejného člověka dovést dál, než by sám čekal. Původně chtěl zkoumat poslušnost u Američanů a později porovnávat výsledky v Německu. Po prvních výsledcích už cesta do Německa nebyla potřeba k tomu, aby otázka zůstala nepříjemná.
V laboratoři neseděli váleční zločinci. Seděli tam muži z okolí New Havenu. Měli práci, rodiny, běžné životy a za sebou žádný výcvik v krutosti. Přesto většina z nich došla až k páčce označené 450 voltů.
Žádný žák nebyl zraněn. Žádné smrtící šoky neprošly do vedlejší místnosti. Muž připoutaný k židli byl herec a jeho reakce byly domluvené předem.
Po skončení pokusu účastníci prošli rozhovorem a Milgram se snažil napětí snížit. Uspořádal také setkání s „žákem“, aby účastníci viděli, že není zraněný. Později jim posílal další informace.
Právě tohle se ale stalo jedním z důvodů, proč je Milgramův pokus dodnes tak sporný. Účastníci byli klamáni. Mnozí prožili silný stres. Někteří věřili, že mohli vážně ublížit člověku, který je prosil, aby přestali.
Dnes by podobný pokus v původní podobě neprošel běžným etickým schvalováním. Psychologie si z něj odnesla nejen slavné číslo 65 procent, ale také otázku, co všechno smí vědec udělat člověku ve jménu poznání.
Důležitá byla také odpovědnost. Když se účastník ptal, kdo ponese následky, experimentátor odpovídal, že on. Pro některé lidi to stačilo. Nebyli klidní, nebyli bez emocí, ale pokračovali.
Milgram publikoval výsledky v roce 1963 v článku Behavioral Study of Obedience. O jedenáct let později vydal knihu Obedience to Authority. Z pokusu se stala jedna z nejznámějších a nejdiskutovanějších studií v dějinách psychologie.
Od té doby se opakovaně řeší dvě věci. První je samotný výsledek: kolik obyčejných lidí pokračovalo, i když věřili, že druhému způsobují bolest. Druhá je způsob, jakým se k výsledku došlo: klamání účastníků, stres, tlak a pozdní pochybnosti o tom, co přesně si někteří lidé během pokusu mysleli.
Někteří kritici připomínají, že část účastníků mohla pochybovat, zda jsou šoky skutečné. Jiní zdůrazňují, že mnoho z nich tomu podle rozhovorů skutečně věřilo. Někteří upozorňují na to, že Milgram sám později vyprávění o pokusu uhladil tak, aby působilo jasněji, než jak složité bylo v záznamech.
Ani tyto spory ale z pokusu neudělaly zapomenutou historickou kuriozitu. Právě naopak. Milgramův experiment se vrací vždycky, když se mluví o úřadech, armádě, korporacích, škole, nemocnici nebo jakémkoli místě, kde člověk plní pokyn a říká si, že odpovědnost je někde výš.
Zdroje:
https://www.demenzemedicinagenerale.net/pdf/MilgramOriginalWork.pdf
https://www.columbia.edu/cu/psychology/terrace/w1001/readings/milgram.pdf
https://psychology.fas.harvard.edu/people/stanley-milgram
https://www.ucl.ac.uk/ioe/research-projects/2021/jan/they-were-just-following-orders
https://www.britannica.com/science/Milgram-experiment
https://www.simplypsychology.org/milgram.html
https://www.open.edu/openlearn/society-politics-law/sociology/psychological-research-obedience-and-ethics/content-section-0/
