Článek
Znáte ten pocit, když vás někdo sleduje? Takové to mrazení v zátylku? Já jsem ho mívala celé léto. Ležela jsem na lehátku u bazénu, četla si knížku a najednou jsem se musela otočit. Nikde nikdo. Jen náš dvoumetrový dřevěný plot a za ním hustá řada sousedčiných tújí. „Jsi paranoidní, Jano,“ říkal mi manžel Tomáš, když jsem si stěžovala. „Paní Kropáčková je stará paní, co by asi tak koukala na nás?“ Paní Kropáčková. Vdova, sedmdesát let, navenek milá babička, která nám při nastěhování přinesla buchty. Jenže ty buchty měly trpkou příchuť. Už tehdy se vyptávala. „A kde děláte? A kolik stál ten dům? A proč nemáte děti?“Myslela jsem, že je to jen vesnická zvědavost. Netušila jsem, že to je teprve začátek zpravodajské operace.
Informace, které neměla vědět
První varování přišlo v červnu. Potkala jsem paní Kropáčkovou u popelnic. „Dobrý den, paní Janičko,“ usmívala se tím svým sladkým úsměvem. „Tak koukám, že jste včera měli k večeři zase ty steaky. Není to moc mastné na noc? Tomáš už taky není nejhubenější.“ Zarazila jsem se. Grilovali jsme na terase, která je za domem. Z ulice tam není vidět. A vůně masa se sice nese, ale jak mohla vědět, že to byly konkrétně krkovičky a že si Tomáš dával nášup? „My to máme rádi, paní Kropáčková,“ odbyla jsem ji a rychle zalezla do domu. Večer jsem to řekla Tomášovi. „Asi jen hádala,“ mávnul rukou. „Nebo slyšela, jak se bavíme. Zvuk se nese.“
Jenže pak to začalo být divnější. Jednou odpoledne jsme se s Tomášem pošťuchovali v bazénu. Bylo horko, měli jsme dobrou náladu, dali jsme si pár polibků, Tomáš mě chytil kolem pasu… nic vulgárního, ale prostě intimní manželská chvilka. Druhý den mě zastavila pošťačka. „Teda paní Jano, vy jste jak hrdličky,“ mrkla na mě spiklenecky. „Paní Kropáčková říkala, že se v tom bazénu k sobě máte, prý to byla podívaná.“ Polilo mě horko. Tohle už nebyl odhad. Tohle byl přímý přenos.Cítila jsem se špinavá. Představa, že ta ženská stojí za plotem a kouká na mě v plavkách, jak se líbám s manželem, mi zvedla žaludek.
Detektivní pátrání v tújích
„Tomáši, ona nás šmíruje,“ řekla jsem večer rázně. „A já chci vědět jak.“ Tomáš byl skeptický, ale vzal žebřík a šel se podívat k plotu. Náš plot je dřevěný, plaňky jsou těsně u sebe. Není přes něj vidět. Tomáš vylezl na žebřík a podíval se přes vršek plotu k sousedce. Zůstal tam stát a chvíli mlčel. Pak slezl dolů. Tvářil se rozzuřeně. „Pojď se podívat,“ řekl jen.
Vylezla jsem nahoru. Za naším plotem, přesně v místě, kde má paní Kropáčková ty své slavné husté túje, bylo něco, co vypadalo jako lovecký posed. V tújích byla pečlivě vystříhaná díra. Přesně ve výšce očí. A co hůř – v našem dřevěném plotě, který je z její strany zarostlý břečťanem, byla odchlípená jedna plaňka. Byla uvolněná tak, že se dala vyhnout do boku. Vznikla tak škvíra asi pět centimetrů široká. A přímo pod tou dírou, na její straně, stála stará dřevěná bedýnka obrácená dnem vzhůru. Stupínek. Ona tam chodila jako do kina. Měla tam připravené sezení a průzor namířený přímo na naši terasu a bazén.
Konfrontace u plotu
V tu chvíli ve mně bouchly saze. Ještě ze žebříku jsem se napřáhla a vší silou do té uvolněné plaňky bouchla pěstí, aby se vrátila na místo. Ozvalo se au!. Někdo tam byl. Právě teď. „Paní Kropáčková?!“ zařvala jsem. „Já vím, že tam jste! Okamžitě vylezte!“ Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo šustění větví. Vyšla jsem před dům a zazvonila na její branku. Otevřela mi s výrazem neviňátka, ale tváře měla rudé. „Co se děje, sousedko?“ „Vy nás šmírujete!“ vybafla jsem na ni. „Viděla jsem tu díru v plotě! Viděla jsem tu bedýnku! Jak si to dovolujete? To je narušení soukromí!“
Čekala jsem omluvu. Čekala jsem stud. Paní Kropáčková se ale narovnala a nasadila útočný tón. „Já nikoho nešmíruju! Já jen kontroluju bezpečnost! Víte, kolik se tu krade? Měla byste být ráda, že dávám pozor, když vy se tam jen válíte u vody. Člověk nikdy neví, kdo přeleze plot.“„Vy jste koukala, jak se koupeme! A roznášíte to po vsi!“ „No, podívat se snad můžu, ne? Plot je na hranici pozemku. A že máte celulitidu, za to já nemůžu, to vidí každý,“ odsekla jedovatě a práskla mi dveřmi před nosem.
Ztráta domova
Stála jsem tam a klepala se vzteky. Celulitidu? Od toho dne je u nás válka. Tomáš hned druhý den koupil rákosové rohože a přibil je na plot z naší strany. Pak jsme tam vysadili rychle rostoucí bambus. Fyzicky jsme ten výhled zakryli. Ale psychicky? Už se na zahradě necítím dobře. Kdykoliv vyjdu ven, mám pocit, že za tou hradbou z rákosu stojí ona. Že slyší každé naše slovo. Že si domýšlí, co děláme. Přestala jsem se opalovat nahoře bez (což jsem na vlastní zahradě dřív dělala běžně). Když grilujeme, mluvíme potichu. Z našeho ráje se stalo vězení.
Nejhorší je, že ona se tváří jako vítěz. Když ji potkám, úlisně se usměje a řekne: „Tak co, už máte ty bambusy vyrostlé? Aby vám tam nebylo smutno, takhle zavřeným.“ Mám sto chutí ten dům prodat. Ale proč bych měla utíkat já?
