Článek
Dívám se na výpis z účtu a chce se mi zvracet. Zůstatek: 12 400 Kč. Zpráva, která mi pípla na WhatsAppu před hodinou od „maminky Jarmily“, je ale neúprosná: „Do pátku očekávám vrácení celé částky na můj účet. Nebudu sponzorovat hřích.“Jsem dva měsíce před svatbou. Mám zaplacenou zálohu na catering, nevratnou zálohu za pronájem stodoly a šaty mám u švadleny. Ty peníze prostě nemám. A můj snoubenec David? Ten sedí na gauči, hlavu v dlaních, a neví, jestli má brečet, nebo křičet.
Věřící, ale jen když se to hodí
S Jarmilou, mou budoucí tchyní, to nikdy nebylo jednoduché. Je to ten typ ženy, která v neděli v první řadě v kostele nejhlasitěji zpívá žalmy, ale sotva vyjde ven, pomluví sousedku, že má krátkou sukni a určitě spí s pošťákem. David je z věřící rodiny, ale víru nepraktikuje. Já jsem ateistka. Jarmila to celou dobu „tak nějak“ tolerovala. Nebo jsem si to aspoň myslela. „Hlavně, že se máte rádi,“ říkávala s takovým tím útrpným úsměvem, kterým dávala najevo, že se za naše duše bude modlit.
Když jsme oznámili zásnuby, byla nadšená. Okamžitě začala plánovat. Koho pozveme, co se bude jíst, jaké budou květiny. Snažila jsem se vymezit hranice, ale znáte to – nechtěla jsem si to rozházet hned na začátku.
Obálka, která změnila všechno
Zlom přišel v na podzim na rodinném obědě. Jarmila slavnostně vstala, odkašlala si a vytáhla tlustou bílou obálku. „Vím, že začínáte a že hypotéka vás dusí,“ řekla dojatě a podala ji Davidovi. „Tady máte sto tisíc. Je to na vaši svatbu. Udělejte si ji přesně takovou, jakou ji chcete mít.“
Byli jsme v šoku. David ji objal, já jsem uronila slzu. Bylo to od ní neuvěřitelně velkorysé. Sami bychom svatbu látali z výplat jen těžko. Nikdo neřekl ani slovo o podmínkách. Nikdo neřekl: „Je to na svatbu, ALE musí tam být to a to.“ Bylo řečeno jasně: Udělejte si ji podle sebe.
A tak jsme to udělali. Objednali jsme krásnou zrekonstruovanou stodolu, protože nechceme škrobenou hostinu v hotelu. Zamluvili jsme skvělého fotografa, DJ a zaplatili zálohu na svatební cestu. Z těch sta tisíc zbylo na účtu asi dvacet. Zbytek je „v luftu“ – v nevratných zálohách.
Osudná otázka na faráře
Minulý víkend jsme jeli k Jarmile na kávu, abychom doladili detaily. Měla jsem s sebou harmonogram dne. „Takže obřad začíná ve dvě,“ ukazovala jsem jí papír. „Oddávající přijede přímo na místo, bude to venku pod tím velkým dubem, jak jsme si přáli.“ Jarmila ztuhla s hrnkem u úst. Ticho by se dalo krájet. „Oddávající?“ zeptala se tiše. „Myslíš pan farář Novák?“ David se nadechl. Věděl, že je zle. „Ne, mami. Bude to civilní sňatek. Starosta z vedlejší vesnice.“
Jarmila položila hrnek tak prudce, že káva vyšplíchla na ubrus. „Vy nebudete mít svatbu v kostele?“ Její hlas přešel do pištění. „Mami, víš, že nechodíme do kostela. Bylo by to od nás pokrytecké,“ snažil se jí David vysvětlit klidně. „Chceme si slíbit věrnost před lidmi, které máme rádi, ne před Bohem, ve kterého nevěříme.“
V tu chvíli se ta hodná babička změnila v fúrii. Začala křičet, že jsme bezbožníci, že naše manželství bude neplatné, že budeme žít v hříchu a že ona se nebude dívat na to, jak si její syn ničí život. „Já vám na tuhle komedii peníze nedala!“ ječela. „Dala jsem vám je na svatost manželství! Pokud tam nebude kněz, chci ty peníze zpátky. Hned!“
Finanční past
Snažili jsme se jí vysvětlit, že peníze už fyzicky nemáme. Že jsou v zálohách. Že když teď svatbu zrušíme nebo změníme, přijdeme o ně. „To mě nezajímá,“ odsekla a založila si ruce na prsou. „Máte dva platy. Vezměte si půjčku. Prodejte auto. Mně je to jedno. Moje peníze nepůjdou na nějakou pohanskou veselici pod dubem.“
Odjeli jsme. David byl zničený. Celou cestu domů mlčel. Druhý den nám přišla ta zpráva. Ultimátum do pátku.
Volala jsem jí. Prosila jsem ji. Navrhovala jsem kompromis – že uděláme třeba v kostele jen malé požehnání po svatbě, kvůli ní. „Ne,“ řekla chladně. „Buď církevní sňatek se vším všudy, nebo vrátit peníze. Vybrali jste si cestu bez Boha, tak si ji taky zaplaťte.“
Máme ustoupit vydírání?
Teď tu sedíme a počítáme. Vrátit jí 100 tisíc znamená, že si musíme vzít úvěr. Znamená to, že začneme manželství s dluhem navíc, jen kvůli jejímu rozmaru. David je zlomený. „Možná bychom to měli udělat v tom kostele, aby byl klid,“ řekl mi včera večer. Ale ve mně se všechno bouří. Mám začít manželství lží? Mám stát před oltářem a odříkávat sliby někomu, v koho nevěřím, jen proto, že si to tchyně koupila za sto tisíc?
Navíc se bojím jedné věci. Když ustoupíme teď, co přijde příště? Bude nám diktovat, jak vychovávat děti? Kdy křtít? Kam jezdit na dovolenou? Pokud si teď necháme vnutit její vůli přes peníze, budeme její loutky navždy.
Zatím jsme jí neodepsali. David se bojí, že když peníze nevrátíme, opravdu nás zažaluje (je toho schopná) nebo že na svatbu vůbec nepřijde a rodinu rozvrátí definitivně. Já mám chuť jí poslat fotky faktur a říct, ať si trhne nohou. Ale vím, že je to Davidova máma.
