Článek
Je 26. prosince. Sedím v kuchyni, držím si hlavu v dlaních a poslouchám ticho. Blažené, svaté ticho. Ještě včera to tu vypadalo jako v první linii na frontě. Moje švagrová Simona je přesně ten typ ženy, kterému jako uhoněná matka dvou dětí (4 a 6 let) musíte závidět, i když nechcete. Je jí pětačtyřicet, vypadá na třicet, děti nemá a nechce, zato má kariéru, peníze a spoustu volného času. Mám ji ráda, v jádru není zlá. Tedy, myslela jsem si to. Poslední tři roky se ale naše vánoční a narozeninové oslavy změnily v souboj o moje duševní zdraví. Simona se totiž pasovala do role „cool tety“, která nosí dárky, jež rodiče zakazují. Zní to nevinně? Zkuste si žít týden s policejním autem, kterému nejde vypnout siréna, protože „ten čínský výrobce tam nedal tlačítko off, to je ale pech,“ jak mi Simona s úsměvem tvrdila loni.
Hlučná historie naschválů
Nejsem hysterka. Chápu, že děti dělají hluk. Ale dárky od Simony nejsou obyčejné hračky. Jsou to nástroje mučení. Před dvěma lety přinesla „zpívající koberec“. Stačilo na něj šlápnout a začal ječet Jede, jede mašinka v takové tónině, že nám vylo uši i psovi. Simona se smála: „Jé, vidíš, jakou mají radost? Musí vybít energii!“ Loni to byl mikrofon s vestavěným reproduktorem a ozvěnou. Když jsem ji slušně poprosila: „Simčo, prosím tě, příště zkus třeba lego nebo knížku, my už z toho hluku blázníme,“ podívala se na mě jako na krkavčí matku. „Prosím tě, Martino, nebuď tak upjatá. Děti se potřebují zvukově projevovat. Rozvíjí to jejich kreativitu. Ty bys chtěla mít doma jen ticho a nudu.“ Můj muž, její bratr, se do toho samozřejmě nevložil. „Ale no tak, vždyť je to sranda,“ mávnul rukou a šel si dát pivo. Jemu je to jedno, on si nasadí sluchátka k počítači. Já ten cirkus řídím.
Bubny jako vrchol arogance
Letos přišla na Boží hod. Přinesla obrovskou krabici. Už když ji syn rozbaloval, tušila jsem zradu. Byla to sada dětských bubnů. A k tomu pro dceru plastová kytara, která po zmáčknutí čudlíku hrála tři rockové melodie stále dokola. Děti se na to vrhly. Rány do bubnů, kvílení kytary. Simona seděla na gauči, popíjela vaječný koňak a tvářila se spokojeně. „To je rytmus, co?“ křičela na mě přes ten hluk. „Třeba z malého bude bubeník!“ V tu chvíli jsem si byla jistá. Dělá to naschvál. Baví ji sledovat, jak mi cuká oko. Baví ji přijít, udělat chaos a pak odejít do svého vyglačeného bytu, kde je slyšet spadnout špendlík. Po dvou hodinách, kdy mi v hlavě tepalo jako v kovárně, jsem řekla: „Tak děti, stačilo, teď si dáme pauzu.“ Syn začal brečet. Simona se vložila do hry: „Ale Marti, jsou Vánoce. Nech je hrát. Nekaz jim to.“
Okamžik pomsty
Bylo šest večer. Simona se začala sbírat k odchodu. „Odskočím si ještě na toaletu a přepudrovat nos,“ řekla a nechala svou velkou otevřenou kabelu (takovou tu obří nákupní tašku Louis Vuitton, do které se vejde půlka nákupu) v předsíni na botníku. Děti zrovna koukaly na pohádku, bubny ležely v chodbě, protože jsem je tam „uklidila“, aby o ně nikdo nezakopl. V tu vteřinu mě to napadlo. Byl to zkrat. Čistý instinkt. Vzala jsem ty bubny (naštěstí to byla taková ta plastová sestava, co jde rozebrat na tři menší kusy) a vrazila jsem je hluboko do její tašky. Přihodila jsem k tomu i paličky. Kytaru jsem tam už nedávala, to by bylo moc nápadné, ale ty bubny stačily. Zahrabala jsem to jejím šátkem a náhradním svetrem. Když vyšla z koupelny, srdce mi bušilo až v krku. „Tak se mějte krásně, rodinko! A užijte si dárky!“ zavolala vesele, hodila si tašku přes rameno (ani nemrkla, je zvyklá tahat těžké věci) a odkráčela k výtahu.
Telefonát plný jedu
Dnes ráno mi zvonil telefon. „Ty jsi normální chudák,“ ozvalo se bez pozdravu. „Ahoj Simono, co se děje?“ dělala jsem hloupou. „Moc dobře víš, co se děje. Našla jsem ty krámy ve své kabelce. To je ubohé, Martino. Chtěla jsem udělat dětem radost a ty se chováš jako hysterka. Že ti není hanba.“ „Jé, promiň,“ řekla jsem a snažila se, aby v mém hlase nebyl slyšet smích. „Asi si to tam děti schovaly, když si hrály v chodbě. Víš, jak jsou kreativní. Vždyť jsi říkala, že se mají projevovat.“ Práskla mi telefonem. Manžel o tom zatím neví. Děti bubny hledaly, ale řekla jsem jim, že je Ježíšek odnesl do opravny, aby hrály ještě lépe. Je tu klid. Cítím se trochu provinile? Možná malinko. Cítím se vysvobozeně? Absolutně.
Jenže teď mám strach, co přijde příště. Simona je pomstychtivá. Obávám se, že k narozeninám dostaneme štěně nebo morče.
