Článek
Přišla jsem do práce v sedm třicet. Byla jsem nevyspalá, venku pršelo a jediné, na co jsem myslela, bylo horké espresso, které mě postaví na nohy. Zamířila jsem do kuchyňky. Otevřela jsem dózu u kávovaru. Prázdná. Zase. V pátek jsem tam přitom sypala dvě celá balení – jedno Lungo a jedno Espresso. Celkem dvacet kapslí. Jsme v kanceláři čtyři. Není matematicky možné, aby to zmizelo, pokud si někdo neudělal kávový dýchánek pro celý regiment. Vtom do kuchyňky vplula Simona. V ruce kouřící hrnek, v očích spokojený výraz. „Ahoj Jani! Dala jsem si poslední, nevadí? Byla jsem tu už od sedmi, potřebovala jsem nakopnout,“ švitořila. Podívala jsem se na ni. Simona u nás pracuje půl roku. Za tu dobu přinesla do kuchyňky přesně nula balení kávy. Zato jich spotřebuje bezkonkurenčně nejvíc. „Simono, to bylo dvacet kapslí za víkend a pondělní ráno? A mimochodem, jsi na řadě s nákupem. Už asi měsíc,“ řekla jsem a snažila se znít klidně, i když mi cukalo oko. „Jé, já vím! Já na to pořád zapomínám. Zítra určitě koupím,“ mávla rukou a odkráčela k počítači. To „zítra“ slyším už osm týdnů.
Parazit v lodičkách
Simona není chudá. Chodí ve značkovém oblečení, na obědy si objednává sushi a neustále nám ukazuje fotky z víkendových pobytů ve wellness. Jenže jakmile dojde na společné výdaje, má v kapse díru. Náš systém byl jednoduchý. Máme krabici, kam se dělají čárky, nebo se prostě střídáme. Balení kapslí stojí kolem 120 až 150 korun. Není to málo, ale pro pracujícího člověka to není likvidační. Simona ale pije pět káv denně. Ráno na probrání. Dopoledne k sušence. Po obědě na trávení. Odpoledne na energii. A před odchodem „na chuť“. Jedna její káva vyjde na deset korun. Denně propije padesát. Měsíčně? To je tisícovka. Tisícovka, kterou za ni platím já a kolega Petr. Když jsem jí to minule naznačila, nasadila výraz ublíženého štěněte. „Vy to tak počítáte? Já myslela, že jsme tým. Že si nebudeme vyčítat každou korunu. Já taky občas přinesu sušenky!“ Ano, přinesla. Jednou. Balíček polomáčených za dvacku, který snědla z poloviny sama. To je výměna za kávu v hodnotě tisíce korun?
Limitovaná edice zmizela za den
Poslední kapka přišla ve středu. Koupila jsem si pro radost limitovanou edici – karamelové varianty. Jsou dražší a těšila jsem se na ně. Dala jsem krabičku do skříňky nad kávovar. Odpoledne jsem přišla do kuchyňky a vidím Simonu, jak stojí u kávovaru s návštěvou z vedlejšího oddělení. „A tohle musíš ochutnat, to je vynikající, karamelové,“ nabízela velkoryse mé kolegyni. Ztuhla jsem. V krabičce zbývaly tři kapsle z deseti. „Simono? To byla moje soukromá káva,“ řekla jsem ledově před tou návštěvou. Simona zrudla, ale okamžitě přešla do protiútoku. „Prosím tě, nebuď trapná. Vždyť je to jen kafe. Já ti to pak vrátím.“ Kolegyně z vedlejšího oddělení se omluvila a rychle zmizela. Simona se na mě otočila: „To jsi mě musela takhle ztrapnit? Jsi normální?“
Zamykám, tedy jsem
Ten večer jsem udělala rozhodnutí. Druhý den ráno jsem přinesla tři nová balení kávy. Ale nedala jsem je do společné dózy. Zamkla jsem si je do svého šuplíku v pracovním stole. Petrovi jsem řekla: „Peťo, kafe mám u sebe. Kdykoliv budeš chtít, řekni si, nebo ti dám klíč.“ Petr chápavě kývnul. I jeho už to štvalo. Kolem desáté to začalo. Slyšela jsem z kuchyňky otevírání a zavírání skříněk. Cinkání dóz. Pak se ve dveřích objevila Simona. „Jani? Došlo kafe. Nemáme nic.“ Zvedla jsem oči od monitoru. „Já vím. Já svoje mám. V šuplíku.“ Nastalo ticho. Simona čekala, že vstanu a dám jí. Já jsem dál psala e-mail. „A… můžu si vzít?“ zeptala se dotčeně. „Simono, nezlob se, ale už ne. Propočítala jsem to a za poslední dva měsíce jsi vypila moji kávu asi za dva tisíce. Dokud nepřineseš vlastní zásoby, tak tě dotovat nebudu. Není to fér.“
Dusno by se dalo krájet
Reakce byla přesně taková, jakou jsem nečekala. Žádná omluva. Žádné „máš pravdu, hned běžím do obchodu“. Simona se nafoukla, práskla dveřmi a ostentativně si šla udělat čaj (který byl erární, placený firmou). Od té doby je v kanceláři atmosféra jako v hrobce. Simona se mnou mluví jen pracovně, a to ještě úsečně. Slyšela jsem ji, jak na chodbě vykládá asistentce ředitele: „No, u nás je to teď těžké. Jana má nějaké osobní problémy a vybíjí si to na nás. Zamyká si jídlo, počítá každou korunu… je tam strašně dusná atmosféra.“Vrcholem bylo, když si včera přinesla sklenici té nejlevnější rozpustné kávy, postavila ji na stůl a kdykoliv jdu kolem, hlasitě si míchá lžičkou a vzdychá: „No jo, musíme šetřit, když někdo nepřeje.“ Kolega Petr mi včera řekl: „Hele, Jani, máš pravdu, ale stojí ti to za to? Není lepší jí tu kapsli dát, než aby tady dělala takové scény?“
Začínám pochybovat. Cítím se jako ten největší lakomec pod sluncem. Přitom vím, že jsem v právu. Nejde o těch pár korun za jednu kávu. Jde o princip. Jde o tu drzost, s jakou někdo bere vaši dobrotu jako samozřejmost a ještě se urazí, když kohoutek vyschne. Ale ten každodenní stres a kyselé pohledy mi berou energii víc, než mi ta káva dává.
