Článek
Ráno 25. listopadu 1974 byl Nick Drake zase ve svém pokoji v domě Far Leys v Tanworth-in-Arden. Rodiče ho nebudili. Měl vlastní režim, často byl vzhůru dlouho do noci, hrál na kytaru, poslouchal desky a ráno spal. Kolem svítání ho matka Molly slyšela sejít do kuchyně. Myslela si, že si jde jako obvykle pro cereálie. Pak se vrátil nahoru.
Před polednem se do pokoje podívala hospodyně a zavolala Molly. Matka vešla dovnitř a našla ho ležet přes postel. Bylo mu šestadvacet let. V jeho těle se našlo množství amitriptylinu, antidepresiva předepsaného kvůli depresi, odpovídající smrtelné otravě. Koroner později smrt uzavřel jako sebevraždu. V rodině ale zůstala i pochybnost, jestli dávku nevzal v noci omylem nebo bez plného vědomí následku.
Za života vydal tři alba. Five Leaves Left, Bryter Layter a Pink Moon. Neprodávala se. Na koncerty nebyl stavěný. V rozhovorech skoro nemluvil. Přátelům mizel z očí a na poslední roky se vrátil do domu rodičů jako dospělý syn, který už nedokázal žít sám.
Cambridge
Nicholas Rodney Drake se narodil 19. června 1948 v Rangúnu v tehdejší Britské Barmě. Otec Rodney byl inženýr, matka Molly psala a zpívala vlastní písně. Starší sestra Gabrielle se později stala herečkou. Když byly Nickovi tři roky, rodina se přestěhovala do Anglie. Usadili se v domě Far Leys v Tanworth-in-Arden ve Warwickshiru. Tam měl později zemřít.
Doma se hrálo. Molly Drake psala smutné, tiché písně, které vyšly až dlouho po její smrti. Nick na klavír hrál od dětství, na škole se přidal klarinet a saxofon. Potom kytara. Na Marlborough College založil školní skupinu The Perfumed Gardeners. Hrál na kytaru a saxofon. Po škole odjel na čas do Francie, pak nastoupil na Fitzwilliam College v Cambridge. Studoval anglickou literaturu, ale víc než přednášky ho zajímala kytara.
V Cambridge poznal Roberta Kirbyho, studenta hudby, který mu později psal smyčcové aranže. Drake už měl vlastní písně, vlastní ladění a způsob hry, který nezněl jako běžné doprovázení akordů. Hrál prsty, přesně, tiše a složitě.
V prosinci 1967 ho slyšel Ashley Hutchings z Fairport Convention. Drake hrál v londýnském Roundhouse. Hutchings dal kontakt producentovi Joeu Boydovi a řekl mu, že by tomu klukovi měl zavolat.
Drake přinesl Boydovi demo pásku. Bylo mu devatenáct. Boyd později vzpomínal, že měl na kabátu popelové skvrny, předal pásku a odešel. Když si ji Boyd pustil, slyšel hlas a kytaru. Na pásce byly písně jako Time Has Told Me nebo The Thoughts of Mary Jane. Boyd mu nabídl smlouvu.
První album Five Leaves Left se natáčelo ve studiu Sound Techniques v Londýně. Drake jezdil z Cambridge vlakem a kvůli nahrávání vynechával přednášky. Boyd přivedl muzikanty z britské folkrockové scény. Richard Thompson hrál kytaru, Danny Thompson kontrabas. Smyčce napsal Robert Kirby, kterého si Drake prosadil, když nebyl spokojený s prvními aranžemi.
Album vyšlo v roce 1969. Nestalo se nic velkého. Deska byla špatně podpořená, v obalu byly chyby a dvě skladby měly přehozené pořadí. Několik kritiků si jí všimlo, ale prodeje zůstaly malé. Drake byl zklamaný. Neuměl si pomoct tím, že by objel kluby a lidi přesvědčil naživo. Na pódiu trpěl.
Ladění mezi písněmi
Nick Drake neměl z koncertů energii. Braly mu ji. Mezi skladbami dlouho ladil kytaru, protože používal neobvyklá ladění. Publikum čekalo, mluvilo, cinkaly sklenice. On stál na pódiu a ticho se měnilo v trapnost. Ralph McTell později vzpomínal na vystoupení v Ewell Technical College v roce 1970. Drake byl málomluvný, odehrál část setu a při písni Fruit Tree odešel z pódia dřív, než měl.
Vydavatelství Island Records po něm chtělo rozhovory, rádia a koncerty. On se jim vyhýbal. V březnu 1971 dal jeden z mála rozhovorů pro časopis Sounds. Novinář Jerry Gilbert později říkal, že tam nebylo žádné spojení a že Drake s ním skoro nenavazoval oční kontakt. Druhé album Bryter Layter vyšlo v roce 1971. Mělo být bohatší, městštější a přístupnější. Hráli na něm John Cale, členové Fairport Convention a další muzikanti. Zase se neprodávalo. Drake se víc a víc zavíral do sebe.
Na třetí desku už nechtěl velké aranže. V říjnu 1971 přišel za zvukařem Johnem Woodem do Sound Techniques. Studio bylo přes den obsazené, a tak nahrávali pozdě večer. Dvě noci. Jen Drake a Wood. Výsledkem bylo Pink Moon. Jedenáct krátkých skladeb, necelá půlhodina hudby. Hlas, kytara a v titulní písni krátký klavírní part. Žádné smyčce, žádné bicí, žádná kapela.
Existuje historka, že hotové pásky položil v Island Records na recepci do igelitové tašky a odešel. Pozdější svědectví ji opravují. Pásky předal Chrisu Blackwellovi. Pink Moon vyšlo v roce 1972. Prodávalo se ještě hůř než předchozí alba. Drake už neměl sílu se o desku starat. Stáhl se z Londýna a vracel se k rodičům do Warwickshiru.
Dům rodičů
Po Pink Moon se jeho život zmenšoval. Někdy si půjčil matčino auto a jel hodiny bez cíle, dokud mu nedošel benzín. Pak zavolal rodičům, aby pro něj přijeli. Přátelé ho vídali méně. Když za nimi přišel, často mlčel. John Martyn později napsal píseň Solid Air právě o něm.
V roce 1972 prodělal nervové zhroucení a byl několik týdnů v nemocnici. Bral léky. Měl období, kdy se nemyl, nestříhal si nehty a nevycházel. Když byl v domě rodičů, rodiče chodili kolem něj opatrně. Nechtěli ho tlačit a současně nevěděli, jak se k němu chovat.
V únoru 1974 se Drake ještě vrátil do studia. Chtěl natočit další písně. Už to nešlo jako dřív. Boyd a Wood si všimli, že nedokáže hrát a zpívat najednou tak jistě jako předtím. Kytaru musel nahrávat zvlášť a hlas zvlášť. Vzniklo jen několik posledních skladeb.
V neděli 24. listopadu 1974 navštívil kamarádku. Večer se vrátil do Far Leys. Šel spát dřív než obvykle. V noci nebo nad ránem sešel do kuchyně. Pak se vrátil do pokoje. Dopoledne ho nejprve našla hospodyně a zavolala Molly. Matka vešla dovnitř a viděla ho nehybně ležet na posteli.
Pohřben byl na hřbitově u kostela St Mary Magdalene v Tanworth-in-Arden. Na náhrobku je věta z jeho písně From the Morning: Now we rise and we are everywhere. Za života se jeho desky prodaly jen v několika tisících kusech. Některé přehledy uvádějí, že dohromady nedosáhly ani čtyř tisíc prodaných kusů.
V roce 1979 vyšla retrospektivní kolekce Fruit Tree. V osmdesátých a devadesátých letech se k němu začali hlásit další muzikanti. Robert Smith z The Cure, Peter Buck z R.E.M. a další. V roce 1999 použila automobilka Volkswagen píseň Pink Moon ve spotu Milky Way na Volkswagen Cabriolet.
Čtyři mladí lidé jedou v noci autem, mlčí a z rádia zní Drakeův hlas. Pro mnoho posluchačů to bylo první setkání se jménem, které předtím znali hlavně sběratelé, hudební novináři a muzikanti. Pak začal být Nick Drake všude, kde bylo třeba vyjádřit smutek. Ve filmech, seriálech, reedicích, článcích a seznamech nejlepších alb.
Jeho kariéra byla přitom malá. Tři desky. Několik posmrtně vydaných nahrávek. Žádné velké turné. Žádný filmový záznam koncertu. Jen pár fotografií, vzpomínek, dopisů a hlas, který za jeho života skoro nikdo neposlouchal.
Zdroje:
https://nickdrake.com/biography.html
https://www.brytermusic.com/
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2014/nov/15/i-want-to-complicate-the-nick-drake-story
https://www.theguardian.com/music/2013/mar/22/nick-drake-mother-molly
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2001-apr-11-ca-49418-story.html
https://pitchfork.com/reviews/albums/10895-fruit-tree/
https://pitchfork.com/reviews/albums/18793-nick-drake-tuck-box/
https://en.wikipedia.org/wiki/Nick_Drake
