Článek
Všechno to začalo ráno před zrcadlem. Snažila jsem se namalovat si oči, ale nešlo to. Kůže na víčkách mi visí tak, že se stíny i řasenka obtiskují.
Vypadám unaveně, i když jsem spala osm hodin. Vypadám smutně, i když mám dobrou náladu. „Jarko, ty jsi nějaká přešlá,“ slýchám v práci neustále.
Nejsem přešlá. Jen mi gravitace a věk vzaly mou tvář. Je mi padesát pět. Celý život jsem se starala o druhé. O manžela, o děti, o domácnost. Nikdy jsem nerozhazovala.
Mám své malé stavební spoření, které mi právě skončilo. Je tam sto tisíc. Rozhodla jsem se. Půjdu na operaci horních víček a niťový lifting tváře. Nechci vypadat jako dvacítka. Chci jen vypadat „odpočatě“. Chci se zase cítit hezky, když jdu po ulici.
„Na co si to hraješ?“
První studená sprcha přišla, když jsem se svěřila manželovi Karlovi. Seděli jsme u večeře. Měla jsem dobrou náladu, cítila jsem se odhodlaně.
„Karle, přemýšlela jsem, co udělám s těmi penězi ze stavebka. Objednala jsem se na konzultaci na kliniku estetické medicíny.“ Karel přestal žvýkat řízek. „Na co? Ty jsi nemocná?“
„Ne, chci si nechat upravit víčka a nechat si trochu pozvednout kontury. Vadí mi, jak vypadám.“ Karel se rozesmál. Nebyl to hezký smích. Byl to výsměch. „Prosím tě, neblázni. V tvém věku? Na co si to hraješ? Vždyť už jsi babička.“
Ta slova mě bodla u srdce. „To, že jsem babička, znamená, že už nemůžu být žena? Že už se nemůžu líbit?“ „Znamená to, že bys neměla vyhazovat prachy za blbosti. Sto tisíc? Víš, co by za to bylo? Potřebujeme opravit plot na chalupě. A auto už taky dosluhuje.“
Najednou to nebyly moje peníze. Byly to „naše“ peníze na „potřebné“ věci.
Útok z vlastní krve
Myslela jsem, že pochopení najdu alespoň u dcery. Lucii je třicet, sleduje módní trendy, o sebe dbá. Pozvala jsem ji na kávu.
„Mami, to nemyslíš vážně,“ reagovala okamžitě, když jsem jí ukázala leták z kliniky. „Proč ne? Tobě se nelíbí, když o sebe ženy pečují?“
„Líbí, ale přirozeně. Plastiky jsou pro zoufalky, co se neumí smířit s realitou. Podívej se na ty celebrity, jak vypadají zpotvořeně. Chceš vypadat jako kačer?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci obří rty, jen odstranit převisy kůže a trochu vypnout tváře.
„Mami, stárnout se má s grácií. Máš mít vrásky, to k tobě patří. Je to trapné, když si padesátnice hraje na mladici.“ Ironií osudu je, že Lucie chodí každé tři týdny na řasy, nehty a ke kadeřníkovi, což ji ročně stojí desítky tisíc. To je v pořádku. Ale moje jednorázová investice do sebevědomí je „trapná“.
Rodinná rada o mých penězích
Vyvrcholilo to minulou neděli na rodinném obědě. Přijel i syn s rodinou. Evidentně už o všem věděli. Karel to musel rozhlásit. Atmosféra byla hustá už od polévky.
„Tak co, babi, už máš termín na to přešívání?“ rýpnul si syn Marek. Všichni ztichli. „Marku, to není vtipné,“ ohradila jsem se. „Jsou to moje peníze a moje tvář.“
„No, technicky vzato jsou to peníze rodiny,“ vložil se do toho Karel. „Chtěli jsme jet příští rok všichni k moři. Za ty prachy bychom měli luxusní dovolenou pro všechny.“
„Přesně,“ přikývla dcera. „Nebo bys mohla přispět malé na rovnátka. To je smysluplná investice. Ale řezat do sebe jen z marnivosti?“
Seděla jsem tam a dívala se na ně. Na svého muže, který má drahé rybářské vybavení a nikdo mu to nevyčítá. Na dceru, která má značkové kabelky. Na syna, kterému jsme dali půl milionu na základ bytu.
Cítila jsem se naprosto sama.Pro ně nejsem Jarka. Jsem jen „matka“ a „babička“, servisní jednotka, jejíž funkcí je sloužit a přerozdělovat zdroje směrem k nim. Jakmile chci něco pro sebe, jsem sobecká.
Ultimátum
„Jestli na tu operaci půjdeš,“ řekl Karel, když děti odešly, „tak se mnou nepočítej, že tě budu vozit na převazy. A nepočítej s tím, že ti budu vařit kašičky, až budeš mít nateklou hubu.“
„To snad nemyslíš vážně, Karle.“ „Myslím. Stydím se za tebe. Chceš ze sebe dělat maškaru. Všichni se nám budou smát.“
Teď tu sedím, před sebou mám smlouvu z kliniky a v ruce pero. Termín mám za měsíc. Ty peníze mám na účtu. Mám právo to udělat.
Ale ta hořkost v ústech je strašná. Místo abych se těšila na změnu, bojím se. Bojím se, že když přijdu domů s obvazy, uvidím v manželových očích nenávist. Bojím se, že se mi děti budou posmívat.
Ale zároveň vím, že když to neudělám, když ty peníze zase rozdám jim nebo je dám do plotu, ztratím úctu sama k sobě. Už navždy budu jen ta „přešlá“ paní, co se obětovala pro druhé a na sebe zapomněla.
