Článek
Je neděle, půl dvanácté. V kuchyni finišuji s přípravou svíčkové. Maso je měkké, knedlíky se vaří. Celý týden se snažím vařit zdravě, ale neděle je u nás svátek. „Děti, pojďte ke stolu!“ zavolám do obýváku, kde si hrají s babičkou. Ticho. Jdu pro ně. Vejdu do pokoje a vidím tu scénu. Osmiletý Tomášek sedí na koberci, pusu ulepenou od hnědé hmoty, a vedle něj šestiletá Terezka rychle dožvýkává něco, co vypadá jako karamelová tyčinka. Tchyně, paní Milada, sedí v křesle a spiklenecky na ně mrká. „Co to jíte?“ zeptám se, i když odpověď znám. „Nic,“ řekne Tomášek a schová obal za záda. „Babička nám dala jen malou dobrotu na energii,“ pípne Terezka. Cítím, jak mi stoupá tlak. Zase. U oběda se děti v jídle jen rýpou. Tomášek odsune talíř po dvou knedlících. „Mami, mě bolí bříško, já už nemůžu.“ Milada se na mě vítězoslavně podívá. „Vidíš? Ty děti nemají chuť. Nutíš je do jídla. Kdyby dostaly něco, co jim chutná, jedly by.“ Mám chuť křičet.
Nejsme žádní „bio-teroristé“
Aby bylo jasno – nejsem matka, která dětem zakazuje cukr úplně. Dostávají zmrzlinu, o víkendu upeču buchtu. Ale máme zdravotní důvody, proč to hlídat. Tomášek má od pěti let náběh na obezitu. Není to „roztomilá dětská buclatost“, jak tvrdí tchyně. Je to nadváha, kvůli které se mu děti ve škole začínají posmívat a zadýchává se při tělocviku. Endokrinoložka nám dala jasný jídelníček. Terezka má zase extrémně kazivé zuby. I když čistíme poctivě, sklovina je slabá. Zubařka nám klade na srdce: „Omezte sladké nápoje a lepkavé bonbony.“ Tchyně to ví. Byla u toho, když Tomášek plakal, že mu nejdou zapnout kalhoty. Viděla Terezku s oteklou tváří po vrtání. Přesto to ignoruje.
„Chudinky, vy jste tak bledé“
Její strategie je vždy stejná. Přijde k nám (nebo my k ní) a začne litovat „chudinky vnoučátka“. Před měsícem jsem ji požádala, aby jim k svátku nekupovala obří balení bonboniér. „Kup jim knížku, lego, pastelky. Prosím, Milado, respektuj to,“ kladla jsem jí na srdce. Kývla. „Jistě, nebudu jim kazit zdraví.“ Přišla s taškou. Vytáhla dvě malá autíčka… a pod nimi byl schovaný pytel plný čokoládových figurek, lízátek a sušenek. „To je jenom na přilepšenou, aby neřekly,“ prohodila, když jsem na to vytřeštila oči. Okamžitě jsem to zabavila a dala do horní skříňky. Tchyně se otočila k dětem a smutným hlasem pronesla: „Vidíte to? Babička vám přinesla dobrůtky, ale maminka vám je zabavila. Asi chce, abyste byli smutní.“Děti se na mě podívaly s takovou výčitkou, že jsem si připadala jako zlá macecha z pohádky.
Tajné zásobování
Když jsem pochopila, že otevřeně to neprojde, začala to dělat tajně. Nacházím obaly od tatranek zastrčené v gauči. Když jdou s babičkou „na procházku“, vrací se s ulepenými prsty a bez hladu. Minule jsem našla Tomáškovi v kapse u bundy celou tabulku čokolády. „Kdes to vzal?“ „Babička mi to dala, abych to snědl, až se nebudeš dívat,“ přiznal. Uvědomujete si to? Ona učí mého syna lhát a skrývat jídlo. U dítěte, které má problém s přejídáním! To je psychologicky naprosto devastující.
Bod zlomu: Nedělní konfrontace
Tím se vracím k té minulé neděli. Když jsem viděla, že zase neobědvají, bouchly ve mně saze. Po obědě, když si děti pustily pohádku, jsem si vzala Miladu do kuchyně. „Milado, dost. Tohle musí skončit. Tomáš má nadváhu, Terezka kazy. Ty jim dáváš čokoládu půl hodiny před obědem. Nejenže si ničí zdraví, ale učíš je podvádět.“ Tchyně si založila ruce na prsou a nasadila svůj uražený výraz. „Dělám jim radost. Jsou to děti. Potřebují cukr na nervy. Ty jsi posedlá zdravou výživou a trápíš je hlady. Podívej se na ně, jak jsou vyhublí!“ (Tomáš má 10 kilo nadváhu). „Je to moje výchova a moje děti. Pokud to nebudeš respektovat, nebudeš je hlídat,“ řekla jsem tvrdě. Milada zrudla. Prudce se otočila a vletěla do obýváku. Vypnula televizi. Děti se lekly. „Tak děti, babička už musí jít,“ prohlásila teatrálně a začala si oblékat kabát. „Maminka mi zakázala, abych vám nosila dárečky. Prý jsem špatná babička. Takže už ode mě nic nedostanete, ani kousek čokolády, protože máma je zlá a chce, abyste jedli jenom tu její zrníčkovou stravu.“Terezka se rozbrečela. „Babičko, neodcházej! Mámo, proč jsi zlá?“ Tomáš se na mě podíval s nenávistí. „Jsi hrozná! Všichni mají normální babičky, jen my musíme mít tebe!“
Manžel mlčí
Milada odešla s prásknutím dveří, zanechala za sebou plačící děti a mě, stojící uprostřed obýváku jako největší netvor. A můj manžel? Její syn? Seděl celou dobu u stolu, díval se do mobilu a dělal, že tam není. Když jsem na něj uhodila, proč se mě nezastal, pokrčil rameny. „Ona to tak nemyslí, je stará. Prostě jí to dopřej, vždyť ty děti z toho vyrostou. Nechci mít v rodině dusno.“ Dusno? V rodině je teď tornádo. Děti se mnou nemluví, trucují. Kdykoliv jim dám na svačinu jablko, odseknou, že babička by jim dala oplatku. Jsem v pasti. Chráním jejich zdraví, ale ztrácím jejich lásku. Tchyně si je kupuje cukrem a staví je proti mně. A já vypadám jako ten diktátor, který zakazuje radost. Bojím se, že až Tomášek bude mít cukrovku nebo psychické problémy s jídlem, bude už pozdě vysvětlovat, že ta „hodná babička“ mu vlastně ubližovala.
