Článek
Píše se rok 1965 a ve východoněmeckém filmovém studiu DEFA dozrává odvážný plán: natočit vlastní dobrodružný film z Divokého západu, který by konkuroval populárním západoněmeckým snímkům o Vinnetouovi. Režisér Josef Mach, rodák z Prostějova, dostává za úkol obsadit hlavní roli náčelníka kmene Dakotů v připravovaném filmu Synové Velké medvědice (Die Söhne der großen Bärin).
Volba padne na vysokého, atleticky stavěného mladíka z Jugoslávie. Gojko Mitić se narodil v roce 1940 v srbské vsi Strojkovce u Leskovace a v mládí vynikal tělesnou zdatností. V Bělehradě vystudoval tělovýchovu a původně mířil k práci učitele tělocviku. Zároveň si však přivydělával u filmu – díky sportovní průpravě se stal vyhledávaným komparzistou a kaskadérem.
V bělehradských studiích té doby vznikala řada zahraničních snímků a Mitić si zahrál drobné role či dělal kaskadérské kousky v několika z nich. V roce 1963 dostal malou roli apačského bojovníka ve westernu Old Shatterhand, uvedeném roku 1964, natáčeném západoněmeckým producentem Horstem Wendlandtem v Jugoslávii. Právě na tomto natáčení poprvé stanul tváří v tvář legendám, jako byli Lex Barker a Pierre Brice – představitelé Old Shatterhanda a Vinnetoua.
Když východoněmečtí filmaři hledali svého vlastního „indiána“, všimli si, že mladý Jugoslávec vypadá před kamerou přesvědčivě a dokáže si poradit s koňmi i náročnými fyzickými scénami. Mitić tak dostal nabídku na hlavní roli indiánského náčelníka Tokei-Ihta ve filmu podle stejnojmenné předlohy německé spisovatelky Liselotte Welskopf-Henrichové.
Natáčení Synů Velké medvědice probíhalo převážně v Jugoslávii – zejména v černohorských exteriérech a dalších přírodních lokacích, které měly na plátně představovat rozlehlé prérie a Skalnaté hory. Zúčastnil se ho mezinárodní štáb: vedle východních Němců a Jugoslávců také Češi. Režisér Mach si přivedl svého dvorního kameramana Jaroslava Tuzara a několik českých herců do vedlejších rolí.
Scény s komparzem zajišťovala jugoslávská armáda a produkce brzy narazila na nečekaný problém – nedostatek koní pro velké davové záběry. „Indián a kůň patří k sobě,“ glosoval to po letech s úsměvem Mitić, „jenže tehdy bylo koní málo.“ Studio DEFA muselo shánět koně doslova po celém východním bloku. Nakonec se podařilo přivézt stádo zhruba šesti set koní z Mongolska, aby masové scény působily na plátně věrohodně.
Když měl film v roce 1966 premiéru, stal se senzací. Synové Velké medvědice přivedli do kin miliony diváků a odstartovali nečekaný fenomén. Jen v Německé demokratické republice snímek podle různých údajů vidělo přes devět milionů, případně až kolem jedenácti milionů z celkových 17 milionů obyvatel – včetně těch nejmenších. Z Gojka Mitiće se tak během jednoho léta stala filmová hvězda první velikosti.
Jeho hrdinný Tokei-Ihto zaujal dospělé i děti napříč socialistickými zeměmi. Mitić sice do té doby v Německu vůbec nebyl známý, ale rázem se ocitl na obálkách časopisů a jeho tvář zdobila plakáty v kinoprogramech od východního Berlína až po Moskvu.
Jako představitel neohroženého náčelníka, který bojuje proti bílým vetřelcům, byl ideálním novým idolem. Veřejnost v NDR mu začala říkat prostě „šéf-indián“. A co bylo možná nejdůležitější – malí kluci a holky uvěřili, že je to opravdový indián.
Na straně utlačovaných
Úspěch prvního filmu přesvědčil studio DEFA, aby v tzv. „indiánských filmech“ pokračovalo. Gojko Mitić v rozhovorech s nadsázkou říká: „Jednou indián, pořád indián.“ A nebyl daleko od pravdy – v následujících letech dostal každoročně hlavní roli v novém dobrodružném snímku. Východoněmecké westerny se záměrně odlišovaly od těch západních.
Zatímco populární mayovky z 60. let zobrazovaly romantický Divoký západ očima německého spisovatele 19. století, filmaři z NDR vsadili na politicky angažovanější pohled. Jejich příběhy vyprávěly o skutečných indiánských národech a historických událostech, často tragických. Hrdiny byli indiánští bojovníci a náčelníci, kteří se odmítali vzdát půdy svých předků pod tlakem rozpínající se americké kolonizace.
Padouchy naopak byli ziskuchtiví bílí obchodníci, bezohlední důstojníci kavalerie nebo překupníci whisky – zkrátka symbolem zla byla chamtivost a imperialismus dobývajících bělochů. To vše velmi rezonovalo s dobovou ideologií: indiáni v těchto filmech představovali metaforu utlačovaných národů a boj za jejich svobodu zapadal do socialistického výkladu světa.
Postavy, které Mitić na plátně ztvárňoval, byly vždy vykresleny kladně. Jeho náčelníci a válečníci byli ušlechtilí, stateční, oddaní svému lidu a morálně pevní. Nebojovali z touhy po moci ani slávě – vždy šlo o obranu kmene, země nebo způsobu života před bezprávím. Každý film přinášel i téma zrady nebo nespravedlnosti, proti níž se indiáni museli postavit. Gojko Mitić přistupoval k těmto rolím se vší vážností a fyzickým nasazením.
Všechny kaskadérské scény točil výhradně sám – od jízdy tryskem a pádů z koně až po šplhání po skalních stěnách nebo skoky z vodopádu do divoké řeky. Přestože šlo často o nebezpečné kousky, odmítal dubléra. Režiséři si brzy zvykli, že Gojko pro zdar filmu udělá cokoli, a s respektem o něm mluvili jako o „železném“ muži s neuvěřitelnou výdrží.
Mitićova fyzická připravenost měla ostatně svůj původ v reálném životě – ještě než začal hrát, závodně vesloval a věnoval se gymnastice. Před kamerou tak dokázal autenticky ztvárnit i náročné bojové scény a působil přirozeně v každém pohybu.
V rozmezí zhruba dvanácti let vznikla celá série těchto východoněmeckých „westernů naruby“. Namátkou: Čingačgúk, Velký had (1967) o Delawarovi jménem Čingačgúk, Statečný Osceola (1971) o boji kmene Seminolů na Floridě, Tekumseh (1972) o slavném vůdci Šavanů z území dnešních USA nebo Apači (1973) o krvavé odvetě Apačů po jednom z masakrů ve válkách s americkou armádou.
Fronty v kinech
Z pohledu dnešní kinematografie působí tyto dobrodružné filmy možná naivně, ve své době však znamenaly pro publikum jedinečný zážitek. Každý nový snímek s Gojkem Mitićem přilákal do kin davy. V 60. a 70. letech patřily východoněmecké indiánky k nejnavštěvovanějším titulům v celém socialistickém bloku. Diváci stáli dlouhé fronty před pokladnami, aby viděli svého oblíbeného hrdinu na velkém plátně.
V Československu měly filmy s Mitićem také ohromný ohlas – promítaly se v běžné distribuci i v letních kinech a vysílala je televize. Tehdejší populární časopisy pro mládež věnovaly Mitićovi titulní stránky a plakáty. V očích mnoha dětských fanoušků splýval herec se svými filmovými postavami. Mitićův původ však pro publikum nehrál roli – na plátně působil naprosto přesvědčivě a pro děti zůstával jednoduše nejznámějším indiánem jejich doby.
Postupem času se z Mitićových filmů stal kulturní fenomén. Příběhy o odvážných indiánech nabízely nejen napínavou podívanou, ale i určitý pocit svobody a úniku. Ve stísněné atmosféře studené války a zavřených hranic přinášely obrazy nekonečných prérií, skal a lesů svěží kontrast k běžné realitě za železnou oponou.
Mitićovi hrdinové navíc ztělesňovali hodnoty, s nimiž se mohli diváci ztotožnit – čest, věrnost a odpor proti bezpráví. Pro východoněmecký režim byly tyto filmy přijatelné díky své ideologické interpretaci, a tak dostávaly zelenou i v obdobích přísné cenzury. Možná i proto se k nim pojí vzpomínky celé jedné generace, která na nich vyrostla.
Z tehdejší dětské hvězdy se s odstupem stal symbol jednoho zvláštního období filmové historie – období, kdy východní Evropa měla své vlastní westernové hrdiny.
Koncem 70. a začátkem 80. let však éra klasických „indiánek“ začala doznívat. Snímky jako Severino (1978) nebo pozdější Der Scout (1983) už nenavázaly na dřívější rekordy a DEFA pomalu přesunula pozornost k jiným projektům. Gojko Mitić stál před otázkou, jak neztratit hereckou pozici, když zmizela jeho klíčová role. Přijal proto nabídky k účinkování v jiných žánrech – objevil se v několika televizních seriálech a začal se více věnovat divadlu.
Dokonce se pustil i do režie: v 80. letech natočil pro televizi pár menších filmů a režíroval dokumenty. Pro většinu publika ale zůstával navždy spojen s romantikou rudošských válečníků. Když se v roce 1989 zhroutil komunistický režim v NDR, mnozí předpokládali, že Mitićova sláva tím definitivně pohasne.
Vinnetou z Východu
Nestalo se. Přestože po sjednocení Německa už nevznikaly nové východní filmy o indiánech, Gojko Mitić své celoživotní téma nakonec neopustil. V roce 1992 – tři roky po pádu Berlínské zdi – přišla překvapivá nabídka ze západní strany. Po čtyřech sezonách skončil herec Pierre Brice s hraním Vinnetoua na populárních Karl May Festspiele v Bad Segebergu a pořadatelé hledali náhradu.
Volba padla právě na Mitiće, který byl pro mnoho Němců stále živoucí legendou. Tehdy dvaapadesátiletý herec nabídku přijal. Od června 1992 se každé léto převlékal do známého kostýmu apačského náčelníka a vystupoval pod širým nebem před vyprodaným hledištěm. Pro divadelní roli Vinnetoua měl všechny potřebné předpoklady: zkušenosti s ježděním na koni, hereckou jistotu v akčních scénách a přirozenou autoritu charismatického vůdce.
Na pódiu přírodního divadla v Bad Segebergu Gojko Mitić exceloval dlouhých 15 sezon. Každý rok od června do září tu odehrál kolem šedesáti představení (během jedné sezony ho vidělo až 200 tisíc lidí) a celkem za ty roky ztvárnil Vinnetoua více než tisíckrát. Byl neúnavný – i po padesátce si udržoval tělesnou kondici a se svými hereckými kolegy držel krok.
Když na konci sezony 2006 ohlásil, že předá roli mladšímu nástupci a sám jako Vinnetou končí, dostalo se mu od obecenstva dojemného loučení. Diváci v Bad Segebergu mu tehdy tleskali vestoje.
Život mimo kameru
Mimo filmová plátna a pódia vedl Gojko Mitić vždy poměrně nenápadný život. Na rozdíl od mnoha kolegů se vyhýbal skandálům a okázalostem. Od 60. let žil převážně v Berlíně, kam se přestěhoval už během spolupráce s DEFA. I po sjednocení Německa zůstal ve svém bytě poblíž řeky Sprévy a nikdy příliš neměnil svůj způsob života.
V soukromí o něm přátelé a kolegové mluví jako o skromném, disciplinovaném člověku, který je dochvilný a spolehlivý. Možná i díky sportovní průpravě z mládí zůstal celý život fyzicky aktivní – pravidelně plave, jezdí na kole, v zimě lyžuje. Ještě v sedmdesáti letech byl schopen na jevišti tančit a zpívat v titulní roli muzikálu Řek Zorba, což označil za jeden z vrcholů své divadelní práce.
Ačkoli Mitić strávil většinu života v německojazyčném prostředí, nikdy nezapřel svůj původ. Po rozpadu Jugoslávie v 90. letech o sobě zásadně mluvil jako o Jugoslávcovi, nikoli pouze jako o Srbovi. Dodnes občas zavítá do rodného kraje, kde žije jeho bratr, ale domovem se mu stal Berlín. Když se ho novináři ptají na tajemství jeho životní energie, s úsměvem odpovídá, že nemá čas stárnout.
Aktivní pohyb a pracovní nasazení ho stále drží v kondici. „Jsem zvyklý dělat věci naplno a poctivě,“ řekl v jednom interview, „a asi i proto mě lidé mají rádi.“ Není to plané chlubení – Mitić má kolem sebe dodnes obdivuhodně věrnou fanouškovskou základnu. Na jeho oficiální webové stránky a fankluby stále přicházejí fanoušci, kteří sdílejí fotografie a vzpomínky na staré filmy.
Přestože má dávno po osmdesátce, ochotně rozdává autogramy a pózuje pro fotografie s těmi, kteří na jeho filmech vyrostli.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gojko_Miti%C4%87
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/74011/gojko-mitic-exkluzivne-pro-blesk-z-indiana-utesovatel-vdov.html
https://plzen.rozhlas.cz/indian-gojko-mitic-hostem-juniorfestu-6750368
https://old.vreme.com/cms/view.php?id=450989
https://www.stern.de/lifestyle/leute/was-macht-eigentlich––––-gojko-mitic–3810328.html
https://www.defa-stiftung.de/stiftung/aktuelles/film-des-monats/die-soehne-der-grossen-baerin/
https://artsandculture.google.com/story/-AXxVBhH2vfFIA
https://www.karl-may-spiele.de/karl-may-spiele-seit-1952/unsere-gaststars/
https://www.planet-interview.de/interviews/gojko-mitic/42734/
