Článek
Všechno to začalo minulou neděli. Měla jsem dobrou náladu, upekla jsem kachnu, nalila nám víno. Petr byl ale celý den zamlklý. Rýpal se v knedlíku a těkal očima po místnosti. „Děje se něco v práci?“ zeptala jsem se. Položil příbor a podíval se na mě tím svým psím pohledem, který věští průšvih. „Volali mi z nemocnice. Jde o Simonu.“ Simona. To jméno u nás doma nepadlo pět let. Jeho bývalá žena. Ta, která ho při rozvodu svlékla z kůže, připravila ho o dům po rodičích a nechala mu jen dluhy a deprese. Byla jsem to já, kdo Petra sbíral ze dna, kdo s ním splácel exekuce a kdo mu vrátil sebevědomí. „Co je s ní? Doufám, že nechtějí další peníze,“ odsekla jsem chladně. „Je to vážné, Jani. Měla mrtvici. Ochrnula na levou polovinu těla. A… vypadá to, že se o ni nemá kdo postarat. Její děti se na ni vykašlaly, do ústavu ji nevezmou hned, jsou tam pořadníky na roky.“ „To je mi líto,“ řekla jsem, ale necítila jsem to. Cítila jsem jen zadostiučinění. Boží mlýny melou. „Ale co my s tím?“ Petr se nadechl. „Nemůžu ji nechat na ulici, Jani. Je to matka mých dětí, i když se k nim chovala hrozně. Přemýšlel jsem… máme ten pokoj pro hosty prázdný.“
V tu chvíli mi upadla sklenička s vínem na ubrus. Rudá skvrna se pomalu rozšiřovala, stejně jako můj vztek.
Hyena v rouše beránčím
„Ty ses zbláznil!“ vyletěla jsem. „Chceš sem nastěhovat tu ženskou? Tu, co o mně rozhlašovala, že jsem rozvracečka rodin, i když jste byli už dva roky od sebe? Tu, co ti volala o Vánocích, aby ti nadávala, že posíláš málo peněz?“ Petr sklopil hlavu. „Je to lidská troska, Jani. Už to není ta zlá Simona. Je bezmocná. Potřebuje pomoc.“ „A kdo jí tu pomoc asi tak poskytne, Petře? Ty? Ty jsi od rána do večera ve firmě! Kdo ji bude krmit? Kdo ji bude mýt? Kdo ji bude vozit na vozíku na záchod? Já?!“ „Ty jsi doma, máš home office, jsi flexibilní…“ To byla ta věta. Ty jsi doma.Takže moje práce překladatelky, kterou dělám z domova, je najednou „nicnedělání“, které se dá vyplnit péčí o ležáka? O ležáka, který mě nenávidí?
Nátlak citovým vydíráním
Následující dny byly peklo. Petr nasadil taktiku tichých výčitek. „Byl jsem za ní. Brečela,“ řekl v úterý. „Sestry říkají, že ji v pátek propustí. Nemá kam jít,“ oznámil ve středu. Začal mi podsouvat, že jsem bezcitná. Že on chce být lepším člověkem než ona. Že křesťan by měl odpouštět. „Já jí odpustila, Petře,“ křičela jsem na něj v kuchyni. „Odpustila jsem jí, abych mohla žít. Ale to neznamená, že si ji nastěhuju do bytu! Ať si ji vezme její syn!“ „Děti ji nechtějí. Marek mi řekl, že pro něj máma umřela, když prodala chatu, co měla být pro vnoučata. Nikdo ji nechce.“ „A ty si myslíš, že když ji všichni zavrhli, tak my jsme spása? Proč asi nikoho nemá? Protože byla celý život zlá!“
Jenže Petr už to viděl jinak. Viděl jen bezmocnou starou ženu. A já jsem začala být v jeho očích ta špatná. Ta sobecká, co si chce hlídat svůj klid a pohodlí, zatímco „bližní trpí“. Včera přinesl domů polohovací postel. Prý „jen pro jistotu, kdyby se nenašlo jiné řešení“. Postavil ji do pokoje pro hosty. Když jsem tu nemocniční postel viděla v našem krásném, světlém pokoji, kde obvykle spí moje maminka, udělalo se mi fyzicky nevolno.
Má to být moje pokání?
Dnes ráno mi řekl, že v pátek ji přiveze. „Zkusíme to, Jani. Třeba jen na měsíc, než se uvolní místo v léčebně.“ Jen na měsíc. Všichni víme, co to znamená. Měsíc se změní v rok. Dočasné řešení se stane trvalým. Představila jsem si to. Jak ráno vstávám a místo kávy jdu měnit plenu ženě, která mi přála smrt. Jak vařím oběd a ona ho plive, protože „Petr to měl rád slanější“. Jak poslouchám její jedovaté poznámky, které určitě přijdou, jakmile se trochu oklepe. A hlavně – jak přicházím o své soukromí, o svůj domov, o svůj bezpečný přístav.
Petr si myslí, že koná dobro. Ale neuvědomuje si, že tím dobrem pro jednu osobu ničí druhou. Mě. Nutí mě k oběti, která je nad moje síly. Jsem ochotná přispět jí na soukromý stacionář. Jsem ochotná jí tam poslat ovoce. Ale nejsem ochotná dělat jí služku a dívat se na ni u snídaně.
Kufr u dveří
Stojím teď v ložnici. Na posteli mám otevřený kufr. Petr je v práci. Zařizuje převoz. Mám dvě možnosti. Buď zůstanu, zatnu zuby a nechám si zničit život podruhé – tentokrát ne její aktivní zlobou, ale její pasivní přítomností a Petrovým spasitelským komplexem. Nebo odejdu. Nechám ho v tom samotného. Ať si to zkusí. Ať zjistí, co to obnáší pečovat o nemohoucího člověka, když musí chodit do práce. Ale pokud odejdu, budu vypadat jako ta nejhorší. Ta, co opustila manžela v těžké chvíli. Kamarádka mi do telefonu řekla: „Neblázni, přece si nenecháš rozbít manželství kvůli jeho bejvalce. To by vyhrála.“Jenže já mám pocit, že když tu zůstanu, vyhraje tak jako tak. Bude v mém domě, v mé péči a středem pozornosti mého muže.
