Článek
Cink. O hranu mého talířku s větrníkem se odrazilo kovové autíčko a s rachotem dopadlo na zem. Lekla jsem se tak, že jsem si málem vylila horké cappuccino do klína. Zvedla jsem hlavu. Dva metry ode mě stál asi pětiletý chlapec. Ruce od čokolády, pusu ulepenou a v očích výraz absolutní nudy a vzdoru. Podívala jsem se směrem k jeho stolu. Seděla tam jeho matka – mladá, upravená žena kolem třicítky. Jednou rukou míchala latte, druhou zběsile projížděla Instagram. „Sebíku, házej to opatrněji, ano?“ pronesla směrem k displeji telefonu, aniž by se na syna podívala. Sebík se na ni zašklebil, zvedl autíčko a mrštil s ním znovu. Tentokrát trefil nohu číšníka, který nesl plný tác sklenic. Jen zázrakem to neskončilo katastrofou.
Kde jsou hranice?
Jsem ze staré školy. Vychovala jsem dvě dcery. Neříkám, že byly svaté a seděly v koutě s rukama za zády. Ale věděly, co se smí a co ne. Věděly, že v restauraci se nekřičí, neběhá a neobtěžují se cizí lidé. Když zlobily, stačil jeden můj pohled. Dnes? Dnes mám pocit, že rodiče se dětí bojí. Sebík začal běhat kolem stolů. Vydával u toho zvuky jako siréna. Iíííí-úúúú-íííí-úúúú!Lidé zvedali hlavy od novin a laptopů. Všichni se dívali na matku. Ta se blaženě usmívala do telefonu. „Promiňte,“ oslovila ji starší paní od vedlejšího stolu. „Mohla byste si toho chlapce zklidnit? Je to tady dost hlučné.“ Matka pomalu, velmi pomalu zvedla zrak. Zadívala se na paní s výrazem naprosté nadřazenosti. „On se jen projevuje. Má teď období sirény. My ho neblokujeme. Nechci, aby měl v dospělosti potlačené emoce.“ Paní lapala po dechu. Sebík mezitím shodil ze stojanu denní nabídku.
Můj osobní prostor neexistuje
Snažila jsem se to ignorovat. Dýchej, Jano, říkala jsem si. Máš hodinu volna, nenech si ji zkazit.Jenže Sebík si vybral novou oběť. Mě. Přišel k mému stolu. Zadíval se na můj zákusek. „To chci,“ řekl a natáhl ulepenou ruku k mému talíři. Cukla jsem talířkem. „To není tvoje, chlapečku. Jdi za maminkou.“ Zůstal stát a zíral na mě. Pak udělal něco, co mě šokovalo. Prstem píchnul do šlehačky na mém větrníku a strčil si prst do pusy. „Mňam.“ V tu chvíli ve mně bouchly saze. „Tak to by stačilo!“ řekla jsem nahlas a odstrčila jeho ruku (která už se sápala po druhé porci). „Okamžitě jdi pryč!“
Matka lvice startuje
Jakmile jsem se ho dotkla – a přísahám, že jsem ho jen jemně odsunula –, ozval se řev. Ne od dítěte. Od matky. Telefon letěl na stůl a ona byla ve vteřině u nás. „Co si to dovolujete?!“ ječela na celou kavárnu. „Vy jste na něj sáhla! Viděla jsem to! Vy jste do něj strčila!“ „Váš syn mi strkal ruce do jídla! Zničil mi zákusek!“ bránila jsem se. „Je to dítě! Zkoumá svět! Měla jste mu to vysvětlit, ne na něj sahat svýma rukama! Chudák se lekl! Podívejte se, jak se klepe!“ Sebík se neklepal. Sebík se culil, protože věděl, že má publikum a ochranku.
„Paní, vaše dítě je nevychovaný spratek,“ řekla jsem klidně, i když se ve mně vařila krev. „A vy byste měla přestat koukat do mobilu a začít ho vychovávat.“ To jsem neměla říkat.
„Vy jste toxická osoba!“
Spustila přednášku, kterou asi vyčetla na nějakém e-miminu. Dozvěděla jsem se, že jsem „frustrovaná, zapšklá osoba“, která „nechápe potřeby moderních dětí“. Že její syn je „indigové dítě“ s vysokou citlivostí a že moje negativní energie mu narušila čakry (nebo tak něco). „Vyžaduji omluvu!“ křičela a dupala u toho skoro stejně jako její syn. „Omluvte se Sebastiánovi, že jste na něj byla hrubá!“ Rozhlédla jsem se po kavárně. Čekala jsem zastání. Číšník dělal, že leští sklo. Ostatní hosté klopili zrak do talířů, aby se nestali dalším terčem. Byla jsem v tom sama. Proti matce, která byla přesvědčená o své svaté pravdě, a proti dítěti, které právě patlalo mou šlehačku po mém béžovém svetru, protože jsem v zápalu hádky přestala hlídat stůl.
Útěk bez vítězství
Podívala jsem se na ten zničený svetr. Na rozjezený, „ochutnaný“ zákusek. Položila jsem na stůl stovku. „Tady máte na ten zákusek,“ řekla jsem číšníkovi, který se konečně připlížil. „A vy,“ otočila jsem se na matku, „vy se modlete, aby ten váš Sebastián v té svobodě nenarazil na někoho, kdo mu tu jednu výchovnou vlepí, když vy to neděláte.“ Odešla jsem středem. Za zády jsem slyšela, jak na mě pokřikuje něco o udání na sociálku a o tom, že jsem „zlá bába“.
Sedím teď doma, čistím svetr žlučovým mýdlem a je mi do breku. Ne z té škody. Ale z té bezmoci. Mám pocit, že svět se zbláznil. Že slušnost je slabost a drzost je ctnost. Děti dnes můžou všechno. A my, co chceme jen v klidu vypít kafe, jsme nepřátelé státu.
