Neskutečná krása utopená v odpadcích. Albánská přehrada Komani stála desítky lidských životů

Jezero Komani je uměle vytvořená přehradní nádrž na řece Drin v severní Albánii. Vzniklo jako třetí a poslední stupeň velkolepé kaskády vodních děl budovaných za socialismu na řece Drin. Stavba přehrady začala v roce 1979 a dokončena byla roku 1985.

Betonová hráz vysoká 115 m přehrazující dramatický skalnatý kaňon Malguň byla ve své době technickým triumfem – šlo o největší a také poslední vodní dílo postavené v Albánii před pádem komunistického režimu.

Na projektu pracovaly tisíce dělníků, techniků a inženýrů z celé Albánie. Na rozdíl od předchozích přehrad na Drinu, budovaných s čínskou pomocí, byla technologie pro Koman zajištěna za spolupráce evropských firem, zejména francouzských, které dodaly a instalovaly obří turbíny.

Vodní elektrárna (původně nesoucí jméno „Enver Hodža“) dostala čtyři turbíny o celkovém výkonu kolem 600 MW. Po spuštění prvních dvou turbín v roce 1985 a dalších dvou v roce 1986 začala elektrárna vyrábět až 2 miliardy kWh ročně, což významně přispělo k tehdejší soběstačnosti Albánie ve výrobě elektřiny – čtvrtina produkce se dokonce vyvážela.

Výstavba si ovšem vyžádala i lidské oběti: v náročných podmínkách hornatého terénu zahynuly při nehodách během prací desítky dělníků. Přehrada vznikala jako prestižní projekt komunistického režimu – byla symbolem pokroku a elektrifikace země, avšak rozhodnutí o její stavbě padlo za zavřenými dveřmi vládnoucí Strany práce bez jakékoli veřejné diskuse.

Napřímením řeky Drin do klidné vodní hladiny změnilo jezero Komani zásadně životy lidí v celém okolí. Stoupající voda zatopila údolí Drinu a pohltila půdu i domovy, které tam po generace stály. Řada malých vesnic musela být vysídlena či přestěhována výše do hor – někteří obyvatelé narychlo stavěli nové domy na svazích nad budoucím jezerem, zatímco dole mizely střechy a sady jejich původních usedlostí pod vodou.

Například vesnice Vjerdhë a Mllojë byly zcela opuštěny a zčásti zatopeny přehradou, obyvatelé se přestěhovali do náhradních obydlí na výše položená místa mimo dosah jezera. Pro místní to znamenalo ztrátu domovů, polí a také kulturních zvyklostí – museli opustit místa, kde měli jejich předci hřbitovy, mešity či kostelíky a kde se po staletí předávaly tradice.

Mnohé rodiny truchlily nad zatopenými svatyněmi a rodnou půdou, přestože státní propaganda zdůrazňovala celonárodní prospěch přehrady. Již v 60. letech probíhaly v nedalekém městečku Kukës (které bylo kvůli sousední přehradě Fierza přestavěno na novém místě) informační kampaně přesvědčující obyvatele o výhodách hydroenergetiky, aby dobrovolně souhlasili s přesídlením.

Nechuť opustit své domovy však byla velká – úřední záznam z roku 1977 přiznává, že tempo vystěhovávání lidí bylo velmi pomalé. Mnozí setrvávali do poslední chvíle, dokud je stoupající voda doslova nevyhnala pryč. Tato nucená vysídlení proběhla autoritativně, bez veřejné diskuze a bez možnosti protestu.

Lidé často nedostali adekvátní náhradu – nové byty byly přiděleny převážně ve státních panelových domech mimo zatopenou oblast, což pro venkovské rodiny znamenalo těžký přechod od tradičního života v horách k anonymnímu městskému prostředí.

Krajina údolí Drinu se naplněním přehrady radikálně proměnila. Divoká řeka, která si po staletí razila cestu skalnatými soutěskami, vytvořila nové „mladé“ jezero o ploše kolem 12 km² a délce přes 30 km. Strmé vápencové stěny hor padající do tyrkysově zelené vody dnes vytvářejí scenerii považovanou za jednu z nejkrásnějších v Albánii.

Jezero Komani je často přirovnáváno k severským fjordům – kolmé skalní stěny se odrážejí v klidné hladině a zátoky ponořených bočních údolí působí až mysticky. Z ekologického hlediska přehrada zpomalila tok a vytvořila tak nový biotop pro vodní živočichy.

V jezeře a jeho přítocích žije nejméně 13 druhů ryb a obojživelníků, z nichž některé (např. pstruh balkánský) našly v rozlehlé nádrži vhodné prostředí. Klidnější voda oproti původní dravé řece umožnila i rozvoj lučních porostů na nových březích a jezero se stalo zastávkou pro tažné ptactvo.

Energetický přínos vodního díla byl také nezpochybnitelný – přehrada Koman spolu s dalšími na Drinu dlouho pokrývala většinu spotřeby elektřiny v Albánii. Dodnes tyto socialistické elektrárny vyrábějí kolem 70 % albánské elektřiny, což je jeden z trvalých pozitivních důsledků projektu.

Nicméně negativní ekologické dopady jsou značné. Zatopením říčního ekosystému zanikly přirozené biotopy proudových ryb a bezobratlých. Voda přehrady zaplavila veškerou vegetaci v původním korytě – tisíce stromů a keřů uhynuly pod hladinou, což v počátečních letech vedlo k hnilobě dřeva a zhoršení kvality vody.

Kvůli kolísání hladiny dochází na strmých svazích fjordu k erozi a občasným sesuvům půdy, které kalí vodu a zasypávají okraje jezera bahnem. Změnilo se i místní mikroklima: velká vodní plocha akumuluje vlhkost a v údolí Drinu se od vzniku jezera častěji tvoří mlhy a zvyšuje vzdušná vlhkost, což ovlivňuje místní podnebí i zemědělství v okolních horách.

Navíc přehradní hráz přerušila přirozenou migraci ryb v řece – druhy táhnoucí proti proudu (např. úhoři z Jaderského moře) se již nedostanou do horního toku Drinu.

Závažným problémem, který se projevil zejména po roce 1990, je znečištění a odpadky. V období chaosu 90. let a kvůli slabé infrastruktuře odpadového hospodářství začaly okolní obce a vesnice skládkovat odpad v přírodě. Každý déšť pak splavuje plasty a odpadky z horských strží přímo do jezera.

Na hladině Komani se tak pravidelně objevují velké koberce plovoucích plastů, lahví, pytlů i dřevěných trosek, zejména v místech, kde se stékají přítoky. Tyto „ostrovy“ odpadků představují vážnou ekologickou hrozbu – hyzdí jinak nádhernou krajinu a ohrožují vodní ptactvo i ryby, které se do plastů mohou zamotávat či je polykají. V posledních letech situace dosáhla tak alarmující úrovně, že v hlavní turistické sezóně bývá jezero doslova pokryto odpadky, což kazí dojem tisícům návštěvníků i reputaci celého regionu.

Albánská média přinesla záběry hustého povlaku odpadků na jezeře Komani právě v době, kdy tudy projíždějí davy turistů mířících do hor – smutný obraz toho, jak nedostatečná péče o životní prostředí může znehodnotit přírodní klenot. Úřady a dobrovolníci sice čas od času organizují čištění jezera, vyloví při něm stovky pytlů odpadu, avšak bez systematického řešení odpadu v celém povodí Drinu se odpadky vždy vracejí.

Z ekologického hlediska tak přehrada přinesla kromě energetického užitku i dlouhodobé problémy – narušení původní říční dynamiky, ztrátu biodiverzity proudných úseků a nové výzvy v podobě udržení kvality vody a čistoty prostředí. Přesto zůstává krajina Komani majestátní a příroda si do jisté míry zvykla: okolní lesy se zrcadlí na hladině a v odlehlých zátokách lze spatřit orla či vydru. Zda však krásu jezera do budoucna neohrozí člověkem způsobené ekologické zatížení, zůstává otevřenou otázkou.

Po pádu komunismu v roce 1991 se život kolem jezera Komani změnil stejně dramaticky jako samotný režim. Státní hospodářství se zhroutilo, údržba infrastruktury v odlehlých oblastech vázla a mnozí obyvatelé drsného severu země využili otevření hranic k emigraci či odešli do větších měst za lepším živobytím. Oblast Komani se v 90. letech ocitla ve stavu jisté izolace a improvizace.

Vodní elektrárna – kdysi pojmenovaná po Hodžovi, nyní prostě HPP Koman – sice dál fungovala a zůstala klíčovou součástí albánské energetiky, ale vinou období sucha a nedostatečných investic do údržby musela země v 90. letech čelit výpadkům proudu a energetickým krizím.

Paradoxně tak Albánie, která dříve díky drinské kaskádě elektřinu vyvážela, musela elektřinu i dovážet, pokud v suchých letech klesla hladina přehrad. V samotné oblasti Komani byly 90. léta dobou, kdy se místní museli spoléhat více na sebe. Silnice do Komanu – úzká cesta vinoucí se horami od města Shkodra – byla dlouho v havarijním stavu, s výmoly a kamennými sesuvy. Dodnes je údržba silnice natolik náročná, že se do oblasti větších investic nikomu nechtělo.

Ještě v roce 2021 regionální představitelé přiznávali, že k jezeru nevede pořádná silnice sjízdná pro auta a že absence infrastruktury brzdí rozvoj zdejších obcí. Pro místní to znamená, že vodní cesta zůstává doslova životní tepnou – pro dopravu lidí, zásob i spojení se světem. Na březích jezera totiž dodnes leží jen malé vesničky a samoty, kam nevedou žádné silnice, a jejich obyvatelé se do okolního světa dostanou pouze lodí nebo pěšky přes horské stezky.

Tento odříznutý způsob života se od 90. let příliš nezměnil: dodnes lze na jezeře spatřit, jak si vesničané přenášejí po vodě vše potřebné – pytle mouky, dobytek, školáky mířící do školy či nemocné na cestě k lékaři.

Pravidelná lodní doprava, která dříve sloužila hlavně potřebám režimu (například k zásobování výstavby přehrady), přežila i divoká 90. léta, i když s obtížemi. V anarchii roku 1997 byl provoz na jezeře několikrát přerušen, ale místní podnikavci jej udrželi alespoň v základní podobě.

Legendární trajekt přepravující lidi, zvířata i auta mezi přístavy Koman a Fierza fungoval střídavě – někdy jej vystřídala menší soukromá loď. V prvních letech 21. století se dokonce stalo, že z ekonomických důvodů hlavní velký trajekt nejezdil vůbec a spojení zajišťovala jen malá loď jménem Dragobia, která vozila jen pěší cestující.

Tato loď si vysloužila pověst kuriozity – její trup byl totiž improvizovaně zhotoven ze starého autobusové karoserie upravené na plavidlo. Improvizace a vynalézavost tak byly pro život u jezera typické. Po roce 2005 s postupnou stabilizací země se provoz trajektu obnovil v plné míře a nakonec převzal i novou roli – roli lákadla pro turisty.

Právě turistika se stala fenoménem, který po roce 2000 probudil ospalé vody jezera Komani k novému životu. Zatímco v 90. letech tuto oblast navštěvovali jen nejotrlejší cestovatelé, kteří se nebáli dobrodružství, kolem roku 2010 se začalo o jezeru mluvit jako o „skrytém klenotu“ Albánie.

Mladý místní rodák Mario Molla tehdy přišel s vizí ukázat krásy Komani i zahraničním návštěvníkům. Od roku 2010 začal Mario pořádat pravidelné výletní plavby pro turisty a údolí Drinu se tím otevřelo světu, což zásadně změnilo život místních lidí. Z ryze dopravní linky se trajekt Komani–Fierza čím dál více stával scénickou atrakcí.

Zahraniční průvodce jej opakovaně zařadily mezi „nejkrásnější lodní trasy světa“ a označení „plavba albánskými fjordy“ zlidovělo. To přilákalo rostoucí počty zvědavců. Roku 2005 projížděl trajekt úzkými soutěskami téměř prázdný, o deset let později už v letní sezóně býval plný a dnes (kolem roku 2025) tudy denně projíždějí stovky až tisíce turistů v hlavní sezóně.

Místní rodiny začaly nabízet ubytování turistům – často jednoduché pokoje ve vlastních domech, protože v okolí jezera dlouho neexistoval žádný hotel ani penzion. Až po roce 2015 vyrostlo u přístavu v Komani malé pohostinství a ubytovna, avšak většina návštěvníků se stále musí spokojit s noclehem u místních doma či ve stanu.

Starousedlíci, kteří dříve stěží vyžili z drobného zemědělství, si tak našli novou obživu – vaří návštěvníkům domácí jídla, půjčují lodě nebo dělají průvodce po horách. Přesto region zůstává infrastrukturově zaostalý: jak zmíněno, silnice je problematická a například žádná elektřina z přehrady se přímo k místním nedostala – většina vesnic kolem jezera nebyla elektrifikována až do konce 90. let a dodnes trpí výpadky.

Telefonní signál byl do některých částí zaveden teprve nedávno. Z pohledu turistů to ovšem dodává místu punc autenticity – život na břehu Komani jako by ustrnul v čase. Během plavby lze spatřit kamenné vesničky přilepené vysoko na svazích, kde lidé obdělávají políčka ručně motykou a večer si svítí generátorem či petrolejkou. Moderní svět sem proniká pomalu, což je pro cestovatele okouzlující, ale pro místní stále znamená tvrdé podmínky.

Stavba přehrady Komani proběhla v době diktatury Envera Hodži, a nese tak všechny rysy velkých projektů totalitního režimu: byla prosazena shora, bez ohledu na místní zájmy, za cenu lidských obětí a s propagandistickým zdůvodněním.

Rozhodování bylo netransparentní – plány kaskády na Drinu vznikaly již od 60. let, ale obyčejní lidé se o nich dozvídali až ve chvíli, kdy jim přišlo nařízení k vystěhování. V autoritářské Albánii nebylo možné proti takovým rozhodnutím protestovat nebo požadovat kompenzace.

Kdo by se otevřeně postavil proti „strategickému dílu socialismu“, riskoval perzekuci. Oblast severní Albánie, obývaná převážně katolickými a muslimskými horaly (Malësory), měla přitom s komunistickým režimem napjaté vztahy – mnoho rodin tam bylo tradičně antikomunistických a režim je podezíral z neloajality.

Kontroverzní je rovněž způsob, jakým byly přidělovány zdroje a zásluhy. Přehrada se oficiálně jmenovala „Hidrocentrali Enver Hoxha i Komanit“, aby oslavovala diktátora – ten se však dokončení svého „díla“ už nedožil, zemřel na jaře 1985, jen pár měsíců před spuštěním elektrárny.

Jeho nástupci pak projekt využili k vlastní propagandě. Na slavnostním otevření zněla hesla o „zdolání Drinu rukou dělnické třídy“, avšak režim se příliš nechlubil cenou, kterou lidé zaplatili – ať už šlo o ztracené domovy, nebo o ony dělníky, kteří při stavbě zemřeli. Odškodnění vysídlenců bylo minimální a často pouze ve formě přidělení bytu v jiném kraji.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lake_Koman

https://stopskavica.org/2022/03/06/skavica-me-mire-nje-diber-pa-hidrocentral-apo-nje-shqiperi-pa-diber/

https://www.balkanweb.com/liqeni-i-komanit-destinacion-turistik-ende-asnje-rruge-per-makinat/

https://www.koha.net/arberi/i-ndertuar-si-liqen-artificial-po-kthehet-ne-atraksion-turistik

https://politiko.al/english/e-tjera/liqeni-i-komanit-mbulohet-nga-plehrat-ne-kulmin-e-sezonit-turistik-i510070

https://telegrafi.com/en/The-pollution-in-Lake-Koman-is-disturbing%2C-who-has-cleaned-it%2C-but-the-residents-throw-the-garbage-in-the-streams/

https://memorie.al/en/how-were-the-big-hydro-energy-works-built-in-albania-with-the-help-of-the-yugoslavs-russians-and-chinese-who-exported-another-25-of-their-production/

https://www.radynacestu.cz/magazin/jezero-komani/

https://balkanyrudej.pl/wycieczka-po-jeziorze-komani/