Článek
Sedím v autě na rozpáleném parkovišti před luxusní „stodolou“, kde se koná hostina. Motor běží, aby fungovala klimatizace, a na zadním sedadle spí malý Kubík. Ještě před chvílí jsem si myslela, že si dám oběd a popovídám s příbuznými. Místo toho mám rozmazaný make-up a v uších mi zní věta mé vlastní neteře: „Teto, okamžitě odjeď.“Cítím se jako prašivá. Jako někdo, kdo spáchal hrdelní zločin. A přitom jsem jen udělala to, co dělá každá máma – postarala se o své dítě.
Pozvánka s podmínkou
Když mi před půl rokem přišla pozvánka, měla jsem radost. Lenku jsem hlídala jako malou, měla jsem k ní blízko. Pak jsem si ale všimla drobného textu dole: „Prosíme, respektujte naše přání – svatba je bez dětí (No kids zone).“Zarazila jsem se. Mám ročního syna. Je na mě fixovaný, stále kojím. Manžel je pracovně v zahraničí na montážích. Babička (moje sestra a matka nevěsty) je samozřejmě na svatbě. Volala jsem Lence. „Leni, víš, že Kubíka nemám komu dát,“ vysvětlovala jsem jí do telefonu. „Jé, teto, to mě mrzí, ale my to tak prostě chceme. Chceme, aby se všichni bavili a nikdo neřešil pláč. Zkus sehnat chůvu,“ řekla mi tehdy sladce.
Mávla jsem nad tím rukou. Myslela jsem si, že to platí pro ty uřvané tříleté děti, co běhají pod nohama a shazují dorty. Přece nevyhodí vlastní tetu s kojencem, který většinu času prospí v kočárku? Jsme rodina. Krev není voda. Byla jsem přesvědčená, že pro nejbližší příbuzné platí výjimka. Jak šeredně jsem se spletla.
Chladné přijetí a koordinátorka v akci
Na svatbu jsem jela přes 200 kilometrů. Kubík byl zlatý, celou cestu spal. Když jsem dorazila na místo obřadu (romantická louka, všude pampová tráva a lapače snů), hned jsem cítila, že je něco špatně. Lidé se na mě otáčeli. Ne s úsměvem, ale s takovým tím tázavým pohledem: „Co tady dělá?“Ještě než jsem dojela s kočárkem k řadám židlí, zastavila mě „svatební koordinátorka“ se sluchátkem v uchu. „Dobrý den, vy jste paní Jana? Nevěsta říkala, že jste bez doprovodu dětí,“ sykla na mě a významně se podívala do kočárku. „Neměla jsem hlídání. Kubík bude hodný, nebojte,“ usmála jsem se na ni. „Přece neotočím auto, když jsem jela tři hodiny.“ Koordinátorka protočila oči a něco zašeptala do mikrofonu. Nakonec mě pustila, ale usadila mě až úplně dozadu, „pro jistotu“.
Zločin: Zabučení do ticha
Obřad začal. Bylo to krásné, dojemné. Kubík se probudil. Neplakal. Jen začal trochu „povídat“. Takové to miminkovské broukání. „Gagaga… ba…“V tom tichu to bylo slyšet. Viděla jsem, jak Lenka u oltáře ztuhla. Otočila se. Její pohled by mohl vraždit. Nebyl to pohled milující neteře, byl to pohled manažerky, které někdo narušil projekt. Začala jsem se potit. Rychle jsem Kubíkovi dala dudlík, ale on ho vyplivl a zasmál se. Lidé v posledních řadách se na mě dívali pohoršeně. Cítila jsem se hrozně. Jako bych tam přitáhla tygra a ne roztomilé dítě.Když zaznělo „ano“, Kubík zrovna bouchl chrastítkem o konstrukci kočárku. Lenka sebou cukla.
Vyhazov před polévkou
To nejhorší ale přišlo po gratulacích. Přesunuli jsme se do sálu na hostinu. Měla jsem hlad, těšila jsem se, že si sednu a nakojím malého v klidu někde v koutku. Jakmile jsem vešla do sálu, Lenka ke mně přikráčela. Ještě měla v ruce svatební kytici. „Teto, můžeme na slovíčko? Ven?“ Vyšly jsme na terasu. „Co to má znamenat?“ spustila na mě zostra, hlas se jí třásl vztekem. „Jasně jsem psala, že to je bez dětí. Jasně.“ „Leni, neměla jsem ho kam dát. Manžel je pryč, babička je tady…“ „Tak jsi neměla jezdit!“ skočila mi do řeči. „Zničila jsi mi video z obřadu. Všude bude slyšet to jeho huhlání. A teď? Chceš s ním jít na hostinu? Co když začne řvát u proslovu? Co když pozvrací ubrus?“
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Je to roční miminko, Leni. A já jsem tvoje teta.“ „To mě nezajímá. Mám tu drahé dekorace, mám tu program pro dospělé, bude se pít. Děti tu nemají co dělat. Prosím tě, odjeď. Hned. Nechci, aby mi to tu kazil.“
Rodina rozdělená na dva tábory
Stála jsem tam jako opařená. Moje vlastní sestra (Lenčina matka) přišla za námi. Čekala jsem zastání. „Jani, Lenka má svůj den,“ řekla sestra omluvně a uhnula pohledem. „Měla jsi to respektovat. Víš, jak je na to citlivá.“ To byla poslední kapka. Vzala jsem kočár, otočila se na podpatku a bez rozloučení odešla. Nikdo mě nezastavil. Nikdo mi nenabídl ani sklenici vody na cestu.
Teď jsem doma. Sestra mi psala, že jsem udělala scénu a že jsem sobecká. Že jsem měla zůstat doma, když jsem nesehnala chůvu. Já ale cítím obrovskou křivdu. Dnešní mladí si hrají na „estetiku“ a „dokonalost“, ale zapomínají na lidskost. Svatba má být o rodině. A k rodině patří i děti, i když občas zapláčou nebo bryndají. Místo krásné vzpomínky mám v srdci díru a pocit, že moje dítě je pro ně jen obtížný hmyz. S Lenkou od té doby nemluvím a nevím, jestli jí to někdy dokážu odpustit.
