Článek
Koncem 70. let zaplavily schránku Josefa Langmilera dopisy rozzlobených divaček. V televizním fenoménu Žena za pultem totiž ztvárnil manžela hlavní hrdinky Anny Holubové, který ji podvádí a opouští – a mnohé ženy mu nemohly odpustit, co „té naší Aničce“ na obrazovce provedl.
Herci chodily i výhrůžné dopisy, adresované paradoxně spíš postavě než skutečnému člověku. Langmiler si tím nečekaně získal popularitu v negativním smyslu: zahrál televizního nevěrníka tak věrohodně, že mu to část publika měla za zlé.
Jen málokdo z rozhořčených diváků tehdy tušil, že herec dobře zná i odvrácenou stranu nevěry – v reálném životě sám bojoval trpkou bitvu o lásku, kterou nakonec prohrál.
Josef Langmiler působil na jevišti i na veřejnosti jako uhlazený gentleman se sametovým hlasem. Měl pověst civilního a galantního herce, který spíš než exaltovaným patosem upoutal důstojností a přirozeným šarmem.
Jenže za elegantním obrazem se skrýval nelehký osud. Od narození čelil překážkám a jeho osobní život poznamenal skrytý konflikt, který vyústil až v každodenní potyčky v divadelním zákulisí.
Nevěrník na obrazovce, zrazený v zákulisí
Langmiler se narodil 12. dubna 1923 v Jihočeské Želči u Tábora jako nemanželské dítě. Jeho matka od něj musela brzy odejít za prací a malý Josef vyrůstal u prarodičů v chudobě obecního bytu.
Vlastního otce nikdy nepoznal – tohle téma bylo v rodině tabu. Otec sice posílal něco peněz na jeho výchovu, ale ani zdaleka to nestačilo. Langmiler později s nadhledem vyprávěl humornou historku o svém původu: „Jistý šlechtic překvapil maminku, když odpočívala na mezi,“ vtipkoval často s úsměvem.
Byla to narážka na možný aristokratický původ, kterým sice ničím nepodložil, ale bavilo ho tu představu přiživovat. Jisté je, že místo rodičů ho formovali hlavně prarodiče – oslovoval je „mami“ a „tati“ – a skupinka tet z rozvětvené rodiny, které v dětských očích zastoupily sourozence. Vlastní matku vídal tak málo, že ji prý považoval spíš za vzdálenou „tetičku Mařku“.
Navzdory neveselým začátkům našel mladý Josef zálibu, která mu otevřela cestu z ústraní: ochotnické divadlo. Už jako středoškolák hrával s místními ochotníky a po maturitě na reálce v Táboře zamířil do Prahy na konzervatoř.
Studium herectví dokončil v roce 1948 pod vedením renomovaných pedagogů a ihned zamířil na první angažmá. Začínal v Divadle pracujících ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) a po několika letech získal místo v Národním divadle v Brně.
První opravdu velkou štací se však krátce nato stalo Státní divadlo v Ostravě. Do Ostravy šla s Langmilerem i jeho první velká láska – spolužačka z konzervatoře Ljuba Benešová. Tvořili atraktivní mladý pár, na jevišti i mimo něj. Vzali se a plánovali rodinu, dítě však nepřišlo. Jejich manželství zpočátku vypadalo idylicky, zhruba po pěti letech ale náhle zkrachovalo.
Příčinou rozvodu byla nevěra – v tomto případě skutečná. Ljubu okouzlil herecký kolega Jiří Adamíra, který do Ostravy přišel později. Z Langmilerova kolegy se nečekaně stal sok. Dnes by možná média psaly o milostném trojúhelníku, v ostravském divadelním zákulisí to ale nebylo žádné delikátní drama – spíš otevřená válka.
Podle svědectví režiséra Antonína Kachlíka se Langmiler se svým rivalem denně fyzicky rval v divadelním klubu a jen co ráno odehráli zkoušku, odpoledne už museli kolegové oba rozzuřené muže od sebe odtrhávat.
„Pepík byl gentleman a pro ženské přitažlivý, nemusel se ani snažit, zatímco Adamíra byl dravec a lovec – potřeboval pořád dobývat další a další. No a nakonec mu ulovil i tu Ljubu. Pepík z toho byl nešťastný, denně se poprali v klubu, museli je od sebe trhat,“ popsal Kachlík atmosféru tehdejších dní.
Pro Langmilera to byla osobní rána. Ztrátu milované ženy nesl těžce a nakonec před ní raději utekl – doslova i v přeneseném smyslu. Z Ostravy, kde prožil hořké roky, odešel v roce 1960 do Prahy. (Ironií osudu ani vztah Ljuby Benešové s Adamírou dlouho nevydržel – Adamíra ji později opustil kvůli herečce Haně Maciuchové.)
Svobodná léta v Praze
V Praze našel Langmiler nejen nový domov, ale také stabilní profesionální zázemí. Nastoupil do souboru Divadla E. F. Buriana a tomuto jevišti pak zůstal věrný po zbytek aktivní kariéry. Od roku 1960 až do odchodu do důchodu v roce 1986 patřil k oporám „Burianova“ divadla.
Zprvu hrál milovníky a mladé hrdiny – předurčovala ho k tomu jeho vysoká štíhlá postava, kultivovaný hlas a inteligentní projev. S přibývajícími zkušenostmi se však plynule posunul do velkých charakterních a komediálních rolí domácího i světového repertoáru.
Kolegové na něj vzpomínají jako na výjimečnou osobnost scény. „To byl herec gentleman, takového jsem znal už jen Sváťu Beneše, Lukavského a jeho,“ prohlásil režisér Antonín Kachlík, který Langmilera považoval za svého jediného opravdového přítele mezi herci.
Herečka Věra Uzelacová doplnila, že Langmiler byl dlouho „prvním milovníkem“ souboru – tedy nejžádanější představitel mužských rolí milovnického typu. Okouzloval na jevišti i mimo něj.
Osobní kouzlo a galantnost přinášely Langmilerovi úspěchy také v soukromí. Po rozvodu se rychle vžil do role svobodného světáka. Žil bohémským, volnomyšlenkářským způsobem života a dámskou náruč našel leckde.
V Praze znovu naplno okusil společenský ruch – a společnost žen mu nikdy nechyběla. Nějaký čas se objevoval po boku známé filmové režisérky Věry Chytilové, která jejich vztah brala vážně a dokonce s ním toužila mít dítě.
Později měl blízko k populární herečce Jiřině Bohdalové; s tou Langmiler dokonce krátce sdílel domácnost. Žádná z těchto známostí ale neskončila svatbou.
Jak později poznamenal režisér Kachlík, Langmiler se v té době nechtěl vázat. Zůstal svůj – svobodomyslný elegán, společenský svéráz, který po představení rád poseděl s kolegy a na noc se vracel do své staromládenecké garsonky v centru Prahy.
Druhá manželka Eva
Zlom v hercově životě nastal v polovině 60. let. Ve dvaačtyřiceti letech se Josef Langmiler přece jen rozhodl usadit. Na jedné z pražských společenských akcí v Měšťanské besedě se setkal s divadelní kostymérkou Evou B., která byla o téměř dvacet let mladší.
Rychle ji okouzlil svým vybraným chováním a osobností. „Dost mě přitahoval, měl něco do sebe, měl úžasné charisma,“ vzpomínala Eva na začátky jejich vztahu. Netrvalo dlouho a byla svatba. Langmiler si svou druhou ženu vzal s tichou nadějí, že tentokrát najde rodinné štěstí.
Brzy se manželům narodila dcera Eva – herec se tak poprvé ve svých třiačtyřiceti letech stal otcem. V domácím životě konečně zažíval klid a radost, zároveň se ale nezříkal své největší vášně – práce.
Byl stále zaměstnaný v Divadle E. F. Buriana a mimo jeviště se mu otevřely i další profesní možnosti. Koncem 60. let a v 70. letech dostával Langmiler mimořádné množství nabídek od filmu, televize i rozhlasu. Našel ideální rovnováhu: ve zralém věku měl rodinu, stabilní divadelní půdu pod nohama a k tomu zajímavé příležitosti před kamerou či mikrofonem.
Před filmovou kamerou debutoval Josef Langmiler už krátce po válce – v dramatickém snímku Velká příležitost (1949) si zahrál důstojníka SS. Výraznější role ale přišly až o něco později, zejména poté, co se natrvalo usadil v Praze.
Ve filmu i televizi byl brzy obsazován velmi často. Vysoké čelo, klidný výraz a měkký hlas ho předurčovaly k postavám rozvážných intelektuálů, lékařů či pedagogů, stejně jako různých autorit v uniformě. Zdaleka ne vždy to byli kladní hrdinové – na plátně stanul i na opačné straně zákona.
Hrál kriminalisty, ale taky podvodníky nebo válečné zločince; v detektivkách často dostal roli podezřelého či padoucha. Jeho filmografie je rozsáhlá, kvalitou však značně nevyrovnaná. Poctivé umělecké počiny 60. let (například Chytilové oceněný film O něčem jiném z roku 1963, kde se objevil v menší úloze) střídají díla poplatná normalizační době.
Langmiler v 70. letech účinkoval v několika historicko-válečných eposech a propagandisticky laděných seriálech, které tenkrát patřily k oficiálně podporované produkci. Sám později přiznal, že některé povrchní role té doby ho po tvůrčí stránce spíše vyčerpávaly. Měl ovšem i štěstí na nadčasově úspěšné projekty.
Široké publikum si Josefa Langmilera nejvíc zapamatovalo díky dvojici výrazných úloh ze 70. let. Tou první byla komediální role Arnošta Jarolíma ve filmu Holky z porcelánu (1974) režiséra Juraje Herze.
Druhou – a ještě známější – byla postava Jiřího Holuba v televizním seriálu Jaroslava Dietla Žena za pultem (1977).
Zde si zahrál naopak muže, který se zachová nelichotivě: Holub je bývalý manžel hlavní hrdinky Anny (ztvárněné Jiřinou Švorcovou) a během seriálu se projeví jako nevěrník a sebevědomý sobec, jenž neváhá opustit rodinu kvůli mladší milence. Tato záporná role Langmilera proslavila snad nejvíc – ale ne způsobem, o jaký by stál.
Kromě těchto dvou protikladných úloh se Langmiler objevil ještě v mnoha dalších filmech a seriálech. Za zmínku stojí, že ve 30 případech majora Zemana si s gustem vystřihl epizodní komediální roli excentrického filmového režiséra, jehož potrhlý nápad nechtěně dovede kriminalisty na stopu zločinu.
V jiném normalizačním seriálu, politicky laděném Okresu na severu (1980), ztvárnil upjatého funkcionáře okresního národního výboru. Charakterově poctivou figurou byl naopak lékař v psychologickém dramatu Hořký podzim s vůní manga (1983).
S přibývajícím věkem se na plátně častěji objevoval v menších úlohách, leckdy v únosné míře stereotypních – byl to například jeden z mnoha pánů profesorů či ředitelů v dobových komediích. Svou filmovou dráhu uzavřel v roce 1990, kdy se naposledy mihl na plátně v drobném partu ve válečné baladě Král kolonád.
Hlas Peyraca
Co však z Langmilera učinilo skutečně nezapomenutelnou osobnost české kultury, byl jeho hlas. Barva a specifičnost projevu, kterou diváci obdivovali v divadle, se výtečně uplatnila také v dabingu. Od 60. let byl často obsazován jako vyhledávaný dabingový herec a svůj hlas propůjčil stovkám filmových a televizních postav.
K nejznámějším patří romantický hrdina Joffrey de Peyrac v legendární sérii francouzských historických filmů o Angelice. Langmiler namluvil Peyraca (v podání Roberta Hosseina) ve čtyřech dílech Angeliky a právě jeho podmanivý projev je pro tuhle postavu v češtině neodmyslitelný – vtiskl jí noblesu, jiskru i špetku tajemství.
Později se stal českým hlasem herce Yvese Montanda v několika snímcích; například ve slavné komedii Pošetilost mocných (1971) namluvil Montandovu roli mazaného sluhy, který kříží plány postavě Luise de Funèse. Dabingu a rozhlasu se Langmiler věnoval až do počátku 90. let, kdy mu další práci zarazily vážné zdravotní potíže.
Na sklonku života se Josef Langmiler stáhl z veřejného dění. Po roce 1990 ho postihla vážná nemoc a musel výrazně omezit své aktivity. Odešel z Prahy na venkov a žil poklidně.
V roce 2000 na sebe ještě jednou upozornil, když se stal laureátem prestižní Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Na jeviště už se ale nevrátil – zdraví mu to nedovolilo. Trpěl pokročilou aterosklerózou a přidávaly se další problémy.
Po úrazu kyčle zůstal upoután na lůžko, následná mozková mrtvice ho navíc připravila o řeč. V posledním roce života už nevnímal okolí a ztrácel kontakt s realitou.
Zemřel 8. srpna 2006 v pražské nemocnici ve věku 83 let. „Vždy říkal, že by si přál zemřít u výčepního pultu s pivem v ruce. Bohužel se mu to nepodařilo,“ uvedla po letech jeho manželka Eva.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Langmiler
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-herec-langmiler-de-peyracuv-hlas.A060809_110921_show_aktual_kot
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/411336/15-let-od-smrti-josefa-langmilera-83-zenu-mu-prebral-adamira-zmlatil-ho-jako-psa.html
https://www.teraz.sk/kultura/film-pred-95-rokmi-sa-narodil-josef-lan/318887-clanok.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/20156-josef-langmiler
https://www.centrum.cz/clanek/herec-josef-langmiler-se-rval-kvuli-zene-s-kolegou-ke-konci-zivota-se-kvuli-nemoci-schoval-na-venkove-190152?lp=1
https://www.divadlo.cz/clanky/ve-veku-83-let-zemrel-herec-josef-langmiler/
