Článek
„Jsi normální? Takhle mě ztrapnit?“ Karel svírá volant tak křečovitě, až mu bělají klouby. Jedeme domů mlčky, jen občas prořízne ticho jeho výčitka. „Já jsem tě ztrapnila?“ vyjedu na něj. „Já? Ten číšník se k nám choval jako k póvlaku a ty mu za to ještě zaplatíš? Kde máš hrdost?“ „V téhle restauraci se dýška dávají. Je to slušnost. Co si o nás pomyslí?“ „Je mi jedno, co si o nás myslí někdo, kdo neumí ani přinést teplou polévku!“ Karel zakroutí hlavou a zrychlí. Vidím na něm, že se stydí. Ale ne za toho číšníka. Stydí se za mě. Za to, že jsem si dovolila vybočit z řady a ozvat se.
Čekání na Godota
Vraťme se na začátek. Restauraci U Modré kachny jsme vybrali na doporučení. Ceny tam nejsou lidové, hlavní chod začíná na čtyřech stovkách. Čekali byste servis na úrovni. Přišli jsme přesně v sedm. Rezervaci jsme měli. U vchodu nás nikdo nevítal. Číšníci chodili kolem, nosili talíře a dívali se skrz nás. Po deseti minutách stání v kabátech u dveří si nás konečně všiml mladík s vyholenou hlavou a žvýkačkou v puse. „Máte rezervačku?“ štěkl bez pozdravu. „Ano, na jméno Nováková.“ „Hm. Tamhle v rohu,“ mávnul rukou někam do tmy a odešel. Už tehdy jsem měla chuť se otočit a odejít. Karel mě ale chytil za ruku. „Simono, nebuď citlivá. Mají fofr.“ Sedli jsme si. Stůl se lepil. Na jídelní lístek jsme čekali dalších dvacet minut. Když jsem si dovolila na procházejícího číšníka mávnout, protočil oči v sloup tak okatě, že to museli vidět i v kuchyni. „Hned, no,“ utrousil.
Studená polévka a „co jako?“
Objednali jsme si. Já kachnu, Karel steak. Předtím polévku. Pití nám přinesli až po urgenci. Moje víno bylo teplé, Karlovo pivo nemělo pěnu. Polévka dorazila po půl hodině. Byla vlažná. „Karle, to se nedá jíst. Je to studené,“ špitla jsem. „Tak to sněz rychle, než to vystydne úplně. Nechci dělat scény,“ prosil mě manžel očima. Snědla jsem to. Kvůli němu. Hlavní chod? Moje kachna byla vysušená, knedlíky oschlé. Karlův steak, který chtěl medium, byl propečený jako podrážka. Když číšník sklízel talíře (s polovinou nedojedeného jídla), zeptal se mechanicky: „Chutnalo?“ „Bohužel, maso bylo vysušené a polévka studená,“ řekla jsem slušně, ale pevně. Číšník se zastavil. Podíval se na mě, pokrčil rameny a řekl: „Nikdo jiný si nestěžoval.“A odešel. Žádná omluva, žádná nabídka kávy jako kompenzace. Nic.
Okamžik pravdy
„Zaplatíme,“ řekla jsem Karlovi. „Tady už nebudu ani minutu.“ Číšník přinesl účet. Celková útrata: 1 800 Kč.Vytáhla jsem peněženku. Obvykle dávám 10 %. Kdyby bylo vše v pořádku, nechala bych tam dva tisíce a neřešila to. Ale za tohle? Za dvě hodiny čekání, ignorace a špatného jídla? Vytáhla jsem přesně 1 800 korun. Dvě tisícovky, a čekala jsem na vrácení do koruny. Číšník stál nad stolem s otevřenou prkenicí. „To je všechno?“ zeptal se a významně povytáhl obočí. „Ano. To je všechno,“ podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli to přišlo. Mladík se uchechtl, zaklapl desky a hodně hlasitě, aby to slyšely i vedlejší stoly, pronesl: „Tak děkujeme pěkně. Asi mají hluboko do kapsy. Příště doporučuju bufet na nádraží, tam se dýška nedávají.“Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Byla to neuvěřitelná drzost. Chtěla jsem vstát a říct mu, že dýško je za služby, ne charita pro neschopné.
Manželova zrada
Ale Karel byl rychlejší. Zrudnul jako rajče. Ale ne vzteky na číšníka. Hanbou. Rychle sáhl do kapsy, vytáhl stokorunu a doslova ji vnutil tomu arogantnímu spratkovi do ruky. „To je dobrý, to je dobrý,“ mumlal Karel a omluvně se na číšníka usmíval. „Manželka je jen… unavená. Tady máte, to je pro vás. Děkujeme, bylo to výborné.“ Zůstala jsem sedět jako opařená. Můj muž se právě omluvil hulvátovi za mě? Můj muž právě zaplatil sto korun za to, že nás urazili? „Jdeme,“ zavelel Karel a táhl mě ven, jako bych byla nesvéprávná.
Kdo je tady ten špatný?
Od té chvíle se hádáme. Podle Karla jsem lakomá a udělala jsem ostudu. Prý se to „nehodí“ nedat nic, i když jídlo není perfektní. Že prý číšníci mají malé platy a žijí z dýšek. „A já kradu peníze?“ křičela jsem na něj doma. „Proč mám dotovat jeho plat, když svoji práci dělá mizerně? A hlavně – jak ses mohl postavit proti mně?“ Karel to nechápe. Pro něj je nejdůležitější „sociální smír“. Hlavně nevyčnívat, hlavně nikoho nenaštvat, hlavně vypadat jako „slušný člověk“. Já se ale cítím zrazená. Nejde o tu stovku. Čert ji vem. Jde o to, že v krizové situaci, kdy na mě někdo útočí (byť slovně), můj partner nestojí vedle mě. Stojí naproti mně a ještě útočníkovi platí. Od včerejška spí na gauči. Prý dokud „nevychladnu a neuznám, že se takhle dáma nechová“. Já ale nechci být dáma, která si nechá kálet na hlavu a ještě za to poděkuje.
