Článek
Slyšela jsem to dřív, než jsem to viděla. Ten těžký, rytmický dusot a hrdelní funění. Jsem na to citlivá. Okamžitě se mi sevřel žaludek.
Otočila jsem se. Asi padesát metrů ode mě se po parkové cestě řítil obrovský německý ovčák. Neměl košík. Neměl vodítko. A co bylo nejhorší – nikde kolem něj jsem neviděla páníčka.
Pes běžel přímo ke mně. Oči fixované na mou tašku s nákupem, nebo možná na mě. Ztuhla jsem. Nohy mi doslova přimrzly k zemi. To je moje reakce na strach. Někdo utíká, já zkamením. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. „Klid, hlavně se nehýbej, nedívej se mu do očí,“ opakovala jsem si poučky, které znám nazpaměť, ale v tu chvíli mi byly k ničemu.
Jizva z dětství
Abych to vysvětlila – nejsem člověk, který by neměl rád zvířata. Mám kočku, krmím ptáčky, dojímají mě videa se štěňaty. Ale mám fobii.
Když mi bylo osm let, pokousal mě sousedův pes. Nebyla to jeho vina, prý bránil teritorium, ale mně to zanechalo jizvu na lýtku a ještě větší jizvu na duši. Od té doby se velkých psů bojím. Je to iracionální, fyzický strach.
Když vidím psa na vodítku, je to v pořádku. Jsem v klidu, protože vím, že je pod kontrolou. Ale pes na volno je pro mě neřízená střela. A v našem městském parku je to čím dál horší.
„To jsou jenom ťapky“
Není to poprvé, co jsem měla problém. Před měsícem na mě skočil zlatý retrívr. Měla jsem světlý jarní kabát. Pes měl tlapky od bláta. Opřel se mi o hrudník, já jsem vyjekla a zavrávorala.
Majitelka? Mladá slečna se sluchátky v uších se jen zasmála. „Jé, on vás chtěl jen pozdravit! To se vypere, paní.“
Ani slovo omluvy. Ani náznak snahy psa odvolat. Když jsem jí řekla, že mi zničil kabát a že se bojím, protočila panenky. „Vy jste ale citlivka. Vždyť vám nic neudělal.“ Odešla jsem domů se špinavým kabátem a pocitem, že jsem v parku vetřelec já, ne ten nevychovaný pes.
Setkání s „trhačem“
Ale zpátky ke včerejšku. Vlčák byl už jen pět metrů ode mě. Zpomalil, naježil srst a začal vrčet. Nebyl to hravý pes. Byl to hlídač a já se mu nelíbila.
Stála jsem tam, v rukou igelitku s rohlíky, a přestala jsem dýchat. Konečně se zpoza zatáčky vynořil majitel. Chlapík v teplákové soupravě, mobil u ucha, pomalá chůze.
Když viděl, co se děje – že jeho pes vrčí na vyděšenou ženu – nezrychlil. Ani nezavěsil hovor. Jen líně mávnul rukou a zavolal: „Rony! Nech toho!“
Pes ho ignoroval. Udělal výpad směrem k mojí noze. V tu chvíli jsem zaječela. Byl to hysterický, nekontrolovaný výkřik strachu. Pustila jsem tašku na zem.
„Vy jste snad vadná“
Teprve můj křik pána probral. Doběhl k nám, chytil psa za obojek (vodítko měl smotané v kapse!) a trhnul s ním. Pak se podíval na mě.
Čekala jsem: „Promiňte, jste v pořádku? Lekla jste se?“Místo toho se na mě podíval jako na blázna. „Ježišmarja, ženská, co ječíte? Vždyť on by vám nic neudělal! On si chce jen hrát!“
Klepala jsem se tak, že jsem nemohla mluvit. Ukázala jsem na ceduli u vstupu do parku. Byl na ní piktogram psa na vodítku. „Tady… tady musí být na vodítku,“ koktala jsem.
Pán se uchechtl. „To je vlčák, ten potřebuje běhat. Nebudu ho trápit na šňůře jen proto, že vy jste hysterka. Koukněte se na sebe, jak se klepete. Měla byste se léčit.“
Sehnul se, sebral ze země jeden můj rohlík, který vypadl z tašky, a hodil ho psovi. „Na, Rony. Paní nám dala svačinu.“ A odešel.
Ztráta veřejného prostoru
Zůstala jsem tam stát, ponížená, vyděšená a bezmocná. Proč se musím bát jít do parku? Proč se stalo normou, že pohodlí psa je nadřazeno bezpečí člověka?
Kdyby ten pes pokousal dítě, taky by řekl, že si chtělo hrát? Mám pocit, že my, kteří psy nemáme nebo se jich bojíme, jsme se stali občany druhé kategorie. Když se ozveme, jsme „nepřátelé zvířat“. Jsme „hysterky“.
Ale já nechci psovi ubližovat. Já chci jen jedinou věc – aby byl na vodítku tam, kde to předpisy nařizují. Je to opravdu tak moc?
Strach zůstává
Dnes jsem do parku nešla. Šla jsem oklikou po rušné ulici, kde je hluk a smog, ale kde vím, že mě nikdo nenapadne. Ten zážitek ve mně znovu probudil staré strachy.
Kdykoliv teď vidím volně pobíhajícího psa, přecházím na druhý chodník. A nejhorší na tom je ta bezmoc. Vím, že když zavolám městskou policii, majitel už bude dávno pryč. Vím, že když se ozvu příště, zase dostanu vynadáno.
Z parku se stala džungle, kde platí právo silnějšího (nebo zubatějšího). A slušnost? Ta zůstala někde u té cedule se zákazem, kterou nikdo nečte.
