Článek
Po sametové revoluci se Andrej Hryc, tehdy již etablovaný divadelní a filmový herec, zapojil do činnosti hnutí Verejnosť proti násiliu, které stálo v čele slovenské části revolučního dění. Netrvalo ale dlouho a ocitl se v úplně jiném politickém proudu – patřil ke skupině, která v roce 1991 založila Hnutie za demokratické Slovensko po boku Vladimíra Mečiara.
Hnutí se v následujících letech stalo dominantní silou slovenské politiky, vedlo zemi k samostatnosti a jeho éra vešla do dějin pod pojmem mečiarizmus – období poznamenané autoritářskými tendencemi, netransparentními privatizacemi a mezinárodní izolací Slovenska, kvůli které země na čas ztratila i šanci na rychlé přijetí do NATO a Evropské unie.
Hryc s odstupem let svou účast na zrodu HZDS otevřeně litoval a označil ji za grandiózní omyl. Podobně zpětně hodnotil i svou tehdejší spolupráci s podnikatelem Jozefem Majským, kontroverzní postavou slovenského byznysu devadesátých let, spojovanou s řadou finančních skandálů.
Než se ale vůbec do politiky zapletl, měl Hryc za sebou už solidní hereckou kariéru. Narodil se 30. listopadu 1949 v Bratislavě jako syn Vojtěcha Hryce a Márie Marczukové. Po středoškolských studiích vystudoval herectví na Divadelní fakultě bratislavské VŠMU, kde byl žákem Ladislava Chudíka a profesora Jána Budského, a titul získal v roce 1971.
Hereckou dráhu začínal ve Státním divadle v Košicích, od roku 1980 pak působil v bratislavském souboru Nová scéna, jehož členem byl do roku 1990. Později se k Nové scéně vrátil i jako její ředitel, ale postupně se stále víc profiloval jako filmová a televizní tvář.
Mistr záporáků
Díky své výrazné, poněkud zamračené fyziognomii se Hryc už brzy specializoval na negativní postavy. Filmoví diváci ho ale znali i z nezapomenutelných komediálních rolí – jako číšníka, který v komedii Juraje Herze Sladké starosti (1984) tajně servíroval hostům svůj vlastní, ilegálně namíchaný „koňak debušé“ z černého čaje, citronu, brandy a saponátu.
S režisérem Jurajem Herzem ho pojilo dlouholeté přátelství a spolupráce, která zahrnovala i pohádku Císařovy nové šaty (1994) nebo podobenství Pasáž (1996). Diváci si ho pamatují také jako záporáka z filmové dilogie Kamarád do deště (1988, 1992) režiséra Jaroslava Soukupa.
Umělecký vrchol přišel v roce 1998, kdy ztvárnil bezohledného mafiána a topiče Rácze ve filmu Rivers of Babylon režiséra Vlada Balca, natočeném podle stejnojmenného kultovního románu Petera Pišťanka.
Snímek sledoval postavu bývalého venkovského kotelníka, který se v divokých porevolučních devadesátých letech krok za krokem stane obávaným pánem bratislavského hotelu a symbolem éry rychlého zbohatnutí bez skrupulí – volně se přitom inspiroval právě dobou mečiarizmu a mravy tehdejšího postkomunistického kapitalismu.
Film byl dokonce vybrán jako slovenský kandidát na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film, byť se nakonec mezi nominované nedostal. Hrycovi role vynesla nominaci na Českého lva – ironií osudu tak herec, jenž se kdysi podílel na zrodu Mečiarova hnutí, ztvárnil jednu z ikonických postav filmu kritizujícího éru, kterou toto hnutí zosobňovalo.
V roce 2004 pak diváky bavil coby major Haluška, zvaného Terazky, ve seriálu Černí baroni, další spolupráci s Jurajem Herzem, natočené podle knižní předlohy Miloslava Švandrlíka.
V následující dekádě pokračoval v hraní záporných postav v česko-slovenských produkcích s výraznou historickou tematikou. Ve snímku Habermannův mlýn (2010), kterým Juraj Herz otevřel jedno z nejkontroverznějších témat poválečné historie – divoký odsun sudetských Němců – ztvárnil postavu Hartela.
Ve stejném roce se objevil i ve filmu Petra Šíchy Bastardi, o tři roky později hrál ve filmu Colette, milostném příběhu odehrávajícím se v prostředí Osvětimi, postavu Fritze, a podílel se i na snímku Příběh kmotra. Kuriózní bylo, že přestože ve většině těchto filmů stál na různých stranách vůči nacistům, pokaždé skončil v roli člověka se špatnými úmysly – ať už šlo o kolaboranta, násilníka nebo někoho, kdo z chaosu poválečné doby jen bezohledně těžil.
Jednou se dokonce téměř dostal k roli v hollywoodském projektu – na základě vyhraného konkurzu měl hrát generála Kodorova, o jehož obsazení ale nakonec rozhodl Steven Spielberg a roli dostal ruský herec Alexandr Balujev.
Za svou kariéru se Hryc objevil ve více než čtyřiceti hraných filmech a ve více než dvou stech televizních inscenacích, vedle toho hrál v desítkách divadelních představení a seriálů, mimo jiné v dlouhověkém českém seriálu Ulice, kde ztvárnil postavu Borise. K tomu propůjčil hlas více než dvěma tisícům postav v dabingu a spolupracoval s režiséry jako Juraj Jakubisko, Miloslav Luther, Vlado Balco nebo Peter Bebjak.
Zpět do politiky
Zpátky k politice: po zklamání z HZDS se Hryc rozhodl jít úplně jinou cestou. V roce 1992 založil Rádio Twist, které začalo pravidelně vysílat na přelomu ledna a února 1993 a v dobách Mečiarovy vlády se stalo jedním z mála nezávislých médií na Slovensku, jež si dovolilo veřejně kritizovat nedemokratické praktiky tehdejší vládnoucí garnitury – tedy hnutí, na jehož zrodu se sám kdysi podílel.
Rádiu šéfoval jako generální ředitel až do roku 2005, tedy plných třináct let, a stanice si za tu dobu vybudovala pověst nezávislého hlasu v mediálním prostředí, které v devadesátých letech čelilo silným tlakům ze strany státní moci. V roce 1998 ho vláda Seychelské republiky jmenovala honorárním konzulem na Slovensku, funkci, kterou zastával po mnoho let, a mezi lety 1999 a 2002 navíc působil jako poradce ministra kultury.
Jako šéf Rádia Twist se rovněž angažoval v řadě charitativních aktivit – organizoval veřejné sbírky a akce ve prospěch dětských domovů, Červeného kříže, Ligy proti rakovine i nadací Úsmev ako dar a Twist kontra AIDS, čímž si u veřejnosti vybudoval obraz muže, který se snaží narovnat vlastní dřívější politické angažmá činy ve prospěch druhých.
O návrat do velké politiky se pokusil ještě jednou, o řadu let později. Angažoval se ve straně Váš kraj, kterou přejmenoval na Korektúra – Andrej Hryc, inspirovanou názvem jeho vlastní knihy Inventúra. V květnu 2019 s touto stranou kandidoval do voleb do Evropského parlamentu. Po neúspěchu se rozhodl vedení strany opustit a k politice se už nevrátil.
V soukromí byl Hryc ženatý s Veronikou, rozenou Kičovou, s níž měl dvě děti – dceru Wandu, narozenou v roce 1978, a syna Huga, narozeného o osm let později. Dcera Wanda Adamík Hrycová se později stala filmovou producentkou a podílela se mimo jiné na oceňovaném snímku Čiara, ve kterém si otec zahrál jednu z důležitých rolí. Rodinu ale zasáhla i tragédie – syn Hugo zahynul v roce 2008 při automobilové nehodě.
Andrej Hryc zemřel 31. ledna 2021 v Bratislavě ve věku jednasedmdesáti let po boji s akutní leukemií, kterou mu lékaři diagnostikovali necelý rok předtím.
Zdroje:
https://volksgruppen.orf.at/slovaci/stories/3087727/
https://www.novascena.sk/aktuality/31-01-2021-do-hereckeho-neba-navzdy-odisiel-andy-hryc
https://sfu.sk/wp-content/uploads/2024/04/slovak-films-1993-2006.pdf
https://www.radia.sk/spravy/4306_andrej-hryc-zomrel-na-vyrocie-startu-radia-twist
https://dvojka.rozhlas.cz/zemrel-slovensky-herec-andrej-hryc-nezil-jsem-nadarmo-bilancoval-na-dvojce-7478633
https://cnn.iprima.cz/smutny-pribeh-andreje-hryce-jeho-syn-umrel-pri-autonehode-predtim-porazil-rakovinu-18254
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-herec-andrej-hryc-40349494
