Paula Hitler se zamilovala do vraha dětí. Adolf jí svatbu zakázal a ženicha nechal poslat na smrt

Paula Hitlerová spatřila světlo světa 21. ledna 1896 jako nejmladší dítě celního úředníka Aloise Hitlera a jeho manželky Klary v Horním Rakousku. Její bratr Adolf byl o sedm let starší a v době jejího narození už rodina několikrát změnila domov – z rodného Braunau nad Inn (tam se narodil Adolf) přes Pasov až po statek v Hafeldu, kde přišla Paula na svět.

Alois Hitler byl přísný a rázný otec, jenž „požadoval naprostou poslušnost“ a neváhal děti trestat fyzicky. Malá Paula však vyrůstala spíše ve stínu než pod ranami – otec zemřel, když jí bylo teprve šest let, a tak většinu své lásky i disciplíny čerpala od matky a bratra.

Klara Hitlerová byla oddaná a něžná matka, která obě své nejmladší děti milovala a chránila. V roce 1907 ale rodinu postihla tragédie: Klara podlehla rakovině prsu. Před smrtí se o nemocnou matku staral dospívající Adolf s pouze 11letou Paulou. Pro oba to byla zdrcující ztráta.

Adolf, tehdy osmnáctiletý, reagoval hlubokým žalem – matčina smrt jím otřásla a plakal u jejího lože. Paula, ještě dítě, zůstala na světě sama s bratrem. Ten se však záhy rozhodl odejít z rodného hnízda za svými ambicemi.

Po matčině pohřbu se Adolf vydal do Vídně zkusit štěstí na umělecké akademii. Před odjezdem přenechal sestře svůj podíl sirotčí penze, aby měla z čeho žít. Paula nalezla domov u příbuzných v Linci – zřejmě u nevlastní sestry Angely, která byla o třináct let starší.

Rodina se postarala o dívčino vzdělání (Paula chodila na dívčí lyceum), ale citelně jí chyběl bratr. Adolf s ní po odjezdu do Vídně přerušil kontakt, malé sestře nenapsal ani dopis. Paula byla poloviční sirotek – bez rodičů a vlastně i bez staršího sourozence.

Nevěděla ani, zda Adolf vůbec ještě žije. Roky osamění pro ni byly těžké, a přestože měla v Linci příbuzné, na pevné rodinné zázemí z dětství mohla už jen vzpomínat. V Pauliných dětských vzpomínkách hrál Adolf rozporuplnou roli.

Když spolu ještě žili v jedné domácnosti, byl to zároveň milovaný starší bratr i přísná autorita, zvlášť poté, co zemřel jejich otec. Historici po letech objevili deník, který Paula sepsala po válce – a v něm odhalila temné momenty z dětství po roce 1907. Adolf prý převzal roli domácího tyrana: svou malou sestru bil podobně, jako dříve jeho samotného trestal otec.

„Znovu cítím volnou ruku svého bratra na své tváři,“ napsala Paula v jednom z otřesných záznamů. Podobné incidenty však ve vzpomínkách omlouvala – ve svém idolizovaném bratrovi viděla přísného vychovatele, který pro ni chce dobro. Už v těchto raných letech se tak v dívčině duši usadilo složité pouto: směs obdivu, lásky a strachu.

Od jeho odchodu po matčině smrti až do dospělosti žila bez bratra – třináct dlouhých let neměla o bratrovi žádné zprávy. Z nesmělého děvčátka se mezitím stala mladá žena. Paula se přestěhovala do Vídně, podobně jako kdysi Adolf, ale vedla zcela odlišný život. Byla tichá, pracovitá a skromná.

Ve 20. letech si vydělávala jako služebná v internátě pro židovské studenty a jako pomocnice v domácnostech bohatých rodin. Nakonec získala stabilní místo jako sekretářka ve vídeňské pojišťovně.

Svého bratra neviděla od svých dvanácti let – a stejně tak netušila, že se z neúspěšného uchazeče o akademii stal mezitím politický buřič. Paula žila svůj obyčejný život a „většinu času byla zvyklá být na světě sama“.

Pak ale přišel rok 1921 a s ním nečekané překvapení. Jednoho dne se ve dveřích domu, kde Paula pracovala, objevil pohledný štíhlý muž. Měl pronikavé oči a charismatické vystupování – Paula ho na první pohled nepoznala. Teprve když promluvil, došlo jí, kdo před ní stojí.

„Bylo to, jako by mi z nebe spadl bratr,“ vzpomínala později na tohle osudové shledání. Adolf ji přijel navštívit po třinácti letech odloučení. Tehdy mladý muž působil na svou sestru okouzlujícím dojmem – byl milý a plný energie. Strávili spolu den, zašli dokonce společně nakupovat oblečení.

Nadšení ze shledání však kalil stín – Adolf se znovu brzy vytratil. Ujistil sestru, že i on na tom nebyl dobře: „Já sám jsem nic neměl, jak jsem ti mohl pomoci?“ vysvětloval, proč o sobě nedal vědět dříve. Paula mu ze srdce odpustila a těšila se, že obnoví sourozenecký vztah. V následujících letech se vídali častěji, i když ne pravidelně.

Roku 1923 ho navštívila v Mnichově a později se s ním setkala při příležitosti Norimberského sjezdu nacistické strany začátkem 30. let. Adolf se tehdy rychle dral na výsluní politické moci, což v citlivé Paule vzbuzovalo spíš obavy než pýchu.

Přiznala, že ji bratrův „strmý vzestup ve světě znepokojoval“ a že by byla raději, kdyby zůstal u svého původního snu stát se architektem. S odstupem to komentovala trpkým povzdechem, že by to „světu ušetřilo mnoho starostí“.

Koncem 20. let se Hitlerova hvězda stávala známou i v Rakousku – a pro Paulu to brzy mělo neblahé důsledky. V létě 1930 vedení pojišťovny, kde pracovala, zjistilo, čí sestrou jejich nenápadná úřednice je. Reakce byla okamžitá: Paula dostala ze dne na den výpověď.

Šéfovi vadilo již samotné příjmení Hitler, proslulé čím dál agresivnější politikou v sousedním Německu. Paula tehdy pocítila odvrácenou stranu rodinného svazku – pro okolí nebyla osobností sama o sobě, ale přívěskem bratra s pověstí potížisty. Ocitla se náhle bez práce i bez prostředků. V zoufalství poprvé sama oslovila Adolfa s prosbou o pomoc. A její bratr, nyní už poměrně vlivný vůdce NSDAP, nezaváhal.

Hitler své mladší sestře nabídl finanční podporu a zároveň jí poradil, jak uniknout pozornosti: změnit si jméno. Na jeho přání přijala Paula pro veřejnost příjmení Wolffová. Tímto krycím jménem ji chtěl uchránit před zvědavci i nepřáteli režimu – „Wolf“ (Vlk) byla ostatně Hitlerova dávná přezdívka, kterou používal už v ilegalitě počátkem 20. let.

Pod novou identitou Paula nadále žila v ústraní. Adolf jí posílal měsíční rentu 250 šilinků, po anšlusu Rakouska pak 500 říšských marek. Každé Vánoce navíc dostávala štědrý peněžní dar. Hmotně tedy nestrádala. O to víc však strádala citově. Z Adolfa se stala veřejná osoba, obklopená masami příznivců i ochrankou, a kontakt s ním byl pro obyčejnou ženu, byť sestru, stále obtížnější.

Vídali se zhruba jednou ročně – krátká, formální setkání v Berlíně, Mnichově či Vídni. Pro Paulu to i tak byly sváteční chvíle, na které se upínala. Přesto cítila, že bratr jí uniká: patřil už více politice než rodině. Paula nikdy nevstoupila do nacistické strany a veřejně se neprojevovala.

Hitler sám zřejmě intelektuálně svou sestru neuznával; před bližšími spolupracovníky prý Paulu i nevlastní sestru Angelu s despektem označoval za „hloupé husy“. V soukromí jí však projevoval určitou náklonost: kupříkladu souhlasil, když si během války našla práci jako stenografka v nemocnici.

Domníval se, že zaměstnání jí pomůže ukrátit čas osamění. Paula nastoupila jako sekretářka na chirurgické klinice ve Vídni. Po nějaké době ale musela práci ze zdravotních důvodů vzdát – fyzicky ji vyčerpávala. Její místo bylo nakonec stejně zrušeno a Paula se uchýlila zpět do ústraní. Dál žila pod jménem Wolffová, neúčastnila se veřejného dění a pouze z dálky sledovala bratrův vzestup k absolutní moci.

Navzdory samotářskému životu Paula netoužila zůstat navždy sama. Během války se ve Vídni sblížila s pohledným mladým lékařem. Jmenoval se Erwin Jekelius a působil jako psychiatr a neurolog. Paula se zamilovala. Jekelius brzy požádal o její ruku a Paula souhlasila se zasnoubením.

Byla však žena starosvětská a cítila povinnost požádat nejdříve o svolení hlavu rodiny – svého bratra. Adolf Hitler, tehdy již neomezený diktátor Třetí říše, byl pro Paulu stále i nejvyšší rodinnou autoritou. Její snoubenec dokonce projevil ochotu vypravit se za „Vůdcem“ osobně a vyžádat si požehnání ke svatbě.

K přímé konfrontaci s Hitlerem ale vůbec nedošlo. Jakmile se Adolf dozvěděl, koho si jeho sestra hodlá vzít, rezolutně sňatek zakázal. Paula plakala, ale poslechla: na Hitlerovu žádost zasnoubení zrušila.

Hitlerův odpor k Paulině sňatku měl zřejmě více důvodů. Možná v tom byla starostlivost ochranitelského sourozence, možná panovačná snaha rozhodovat o rodině. Nelze opomenout ani pověst vyvoleného ženicha: Dr. Erwin Jekelius byl totiž nejen uznávaným psychiatrem, ale také aktivním nacistou zapojeným do děsivého programu eutanazie.

Jako vedoucí lékař vídeňského ústavu Spiegelgrund se přímo podílel na vyvražďování handicapovaných dětí – téměř 800 jich bylo v jeho zařízení během války usmrceno injekcemi, hladem či chladem. Další duševně nemocné pacienty posílal Jekelius do plynových komor v rámci akce T4. Byl to tedy člověk s rukama od krve nevinných. Přesto ho Paula milovala.

Vůdce prý Jekelia ani nepřijal na audienci. Místo toho nechal potenciálního švagra zatknout gestapem a „okamžitě poslat na ruskou frontu“. Jekelius sice přežil válku, ale padl do sovětského zajetí a roku 1952 zemřel na rakovinu ve vězeňském táboře daleko od vlasti. Až dlouho po válce vyšlo najevo, jak blízko byla Paula Hitlerová tomu, stát se manželkou jednoho z nejhorších válečných zločinců v Rakousku.

Na jaře 1945 se svět Adolfa Hitlera zhroutil – a s ním se otřásl i svět Pauly. Během války pobývala většinou v Rakousku pod svou falešnou identitou, takže ji přímé válečné nebezpečí minulo. Jen jednou, v létě 1944, se ocitla v ohrožení života, když americká bomba zasáhla dům u Salcburku, kde tehdy přespávala během návštěvy známých. Paula zázrakem přežila bez zranění. Válka se však nezadržitelně blížila ke konci.

V dubnu 1945 dostala nečekaný vzkaz z Berchtesgadenu, kde měl Hitler své alpské sídlo. Dva příslušníci SS přijeli až k Pauliným dveřím v Dolním Rakousku a sdělili jí rozkaz: má se okamžitě sbalit, odjet s nimi do Obersalzbergu a ubytovat se v tamním hotelu.

Paula nakonec skončila v bezpečí alpského hotelu – a 30. dubna se dozvěděla ohromující zprávu. Její bratr Adolf spáchal v Berlíně sebevraždu. Když se americké jednotky dostaly počátkem května 1945 k Berchtesgadenu, našly v tamním penzionu i zaraženou, zarmoucenou Paulu. Zatkli ji agenti americké kontrarozvědky 26. května 1945.

Stala se tak nejbližším příbuzným nacistického vůdce, který padl Spojencům do rukou živý. Američané v ní viděli cenný zdroj informací o Hitlerově soukromí a duševním světě – Paula přece znala Adolfa od dětství. Vyslýchali ji poprvé 12. července 1945 v bavorském Bad Tölz.

Trpělivě odpovídala na otázky o rodině: vyprávěla o přísném otci, milující matce a o tom, jak ji starší bratr často vodil za ruku a kázal jí o světě už jako chlapec. Přiznala, že Adolf měl od mládí sklon k vůdcovství – když si jako děti hrávali na Indiány, vždy velel ostatním a všichni „dělali, co jim řekl“, vzpomněla si s hořkým úsměvem.

Jakmile ale řeč přišla na nacistické zločiny, Paula se stáhla. Na dotazy týkající se války odpovídala vyhýbavě nebo vůbec. Tvrdila, že s bratrem nebyla v blízkém kontaktu – prý ho viděla jen párkrát a politika nebyla tématem jejich hovorů.

Zarytě popírala, že by Adolf vědomě nařídil genocidu Židů či jiné hrůzy. „Nevěřím, že můj bratr věděl o všech těch zvěrstvech,“ opakovala vyšetřovatelům. Bylo pro ni nemyslitelné smířit se s představou, že člověk, kterého milovala, zosnoval masové vraždění milionů nevinných. Po několika týdnech ji tedy propustili z internace.

Po propuštění se Paula vrátila roku 1946 do rodného Rakouska, zůstala ale zcela sama. Válka jí vzala i poslední blízké – nevlastní sestra Angela zemřela roku 1949 a jiní sourozenci Adolfa se dospělosti nedožili. Paula žila několik let ve Vídni ze skromných úspor.

Peníze, které jí bratr odkázal, byly zabaveny nebo znehodnoceny. Ačkoli Hitler před smrtí pamatoval ve své závěti na sourozence, poválečné soudy její nároky zamítly. Paula se musela uživit sama. Pracovala nějaký čas v obyčejném obchodě s uměleckými suvenýry.

Pověst jména Hitler byla v poválečném světě tak zlá, že se ho Paula dál stranila. Ještě jednou přijala příjmení Wolffová a pod ním se vrátila na sklonku roku 1952 zpět do Německa. Usadila se v oblasti Berchtesgadenu, kde kdysi stával jejich horský dům.

Pronajala si malý byt a vedla všední život důchodkyně. V únoru 1959 se u jejích dveří objevil britský dokumentarista Peter Morley a požádal o rozhovor. Paula zpočátku váhala, ale nakonec souhlasila – byl to vůbec první a poslední mediální rozhovor, který kdy poskytla.

Morley později vzpomínal, že to byla rezervovaná dáma plná rozporů. Když s ní mluvil, viděl v ní stále tu starostlivou sestřičku, která „měla k bratrovi obrovský respekt a považovala za svou povinnost chránit jeho čest“. Jakákoli kritická narážka na Adolfa by ji prý přiměla rozhovor ukončit.

Přesto během natáčení padla slova, která se později stala slavnými. Paula Hitlerová před kamerou vyprávěla o svém bratrovi jen v dobrém – líčila ho jako laskavého chlapce a vášnivého malíře.

Když ale došla řeč na zrůdné činy Třetí říše, sklopila oči a zašeptala: „Nemohu uvěřit, že by on něco tak hrozného dokázal udělat.“ S blížícím se závěrem interview z ní vypadla i věta, která jako by shrnovala celý její životní příběh: „Byl to můj bratr, ať se stalo cokoliv.“

Paula zemřela o rok později, 1. června 1960, ve věku 64 let. Uložili ji do hrobu pod původním jménem Paula Hitlerová.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Paula_Hitler

https://allthatsinteresting.com/paula-hitler

https://www.taipeitimes.com/News/world/archives/2005/08/05/2003266506

https://www.oradour.info/appendix/paulahit/biograph.htm

https://www.psychologytoday.com/us/blog/tyrannical-minds/201904/debriefing-hitler-s-sister

https://www.oradour.info/appendix/paulahit/paula02.htm

https://www.oradour.info/appendix/paulahit/paula01.htm