Článek
Paříž, 6. února 2006. Před stovkami novinářů z celého světa sedí drobná žena s jemnými jizvami vedoucími od nosu přes tváře k bradě. „Od operace mám obličej jako každý jiný. Mohu znovu otevírat ústa a jíst,“ říká osmatřicetiletá Francouzka pomalým zastřeným hlasem.
Její rty jsou ještě ztuhlé a řeč trochu nejistá, ale lékaři po stranách sálu přesto spokojeně přihlížejí. Když Isabelle Dinoireová zvedne plastový kelímek vody a před objektivy se z něj napije, přítomní chirurgové se neubrání drobným úsměvům – jejich pacientka právě názorně dokázala, že se po průlomové transplantaci znovu učí polykat.
Život bez tváře
Jen o několik měsíců dříve nebylo vůbec samozřejmé, že se Isabelle Dinoireová ještě někdy napije nebo nají vlastními ústy. Žila v severofrancouzském Valenciennes, živila se jako švadlena a starala se o dvě dospívající dcery. Nikdy se neobjevovala na veřejnosti. V květnu 2005 se její život náhle zlomil.
Po vleklých rodinných potížích a hádce s jednou z dcer sáhla Isabelle večer po velké dávce prášků na spaní – jak později řekla, „aby zapomněla na svoje trápení“. Upadla do hlubokého bezvědomí ve vlastním obýváku. Když se po několika hodinách probrala, cítila na podlaze kaluž krve a vedle sebe uviděla svou labradorku Taniu.
Ještě omámeně sáhla po cigaretě, ale nedokázala ji uchopit rty. Zmateně zamířila k zrcadlu a zůstala v šoku: celá spodní část obličeje byla pryč. Nos, rty, brada i část tváře byly rozsápané a odhalené zuby s dásněmi jí dávaly lebkovitý výraz. Přesto necítila téměř žádnou bolest – tělo bylo v šoku a pod vlivem léků.
Později vyšlo najevo, co se té noci pravděpodobně stalo. Tania, kříženec labradora, nikdy předtím nikomu neublížila. Zřejmě se snažila svou majitelku vzbudit a obličej jí poranila ve snaze vylízat zvratky či krev, když upadla do bezvědomí.
Isabelle Dinoireová svého psa nikdy neobvinila – naopak věřila, že jí svým způsobem zachránil život, protože ji z bezvědomí probudil. „Neměla jsem jí to za zlé. Cítila jsem, že se mě snažila zachránit,“ řekla později o fence, kterou přesto po incidentu nechala utratit veterinářem.
Vzápětí po útoku byla převezena do nemocnice v nedalekém Amiens. Lékaři dokázali zastavit krvácení a ošetřit rány, ale škody byly devastující. Spodní část obličeje zůstala úplně zničená. Isabelle neměla ústa ani nos. Ztratila schopnost jíst, pít i mluvit. Zuby a část čelistí zůstaly obnažené a sliny jí volně vytékaly z otevřené rány, protože je nemělo co zadržet.
Musela dýchat dírou přímo do průdušnice, protože nosem to nešlo. Do žaludku vedla hadička na krmení. „Sklouzla jsem do jiného světa,“ popsala pocity z prvních dnů po útoku. Když se poprvé uviděla bez obličeje, nevěřila vlastním očím.
Neodvažovala se vycházet z nemocničního pokoje, aby nevyděsila ostatní. Když už se osmělila projít chodbou, raději si obvázala hlavu maskou z obvazů, aby zakryla hrůzná zranění. Věděla, že s takovým znetvořením nemá šanci na normální život mezi lidmi.
Průlomová operace v Amiens
V té době už francouzští chirurgové uvažovali o zásadním řešení – transplantaci části obličeje. Několik let se o této možnosti diskutovalo ve světových lékařských časopisech, ale nikdo ji zatím neprovedl. Až tým profesora Bernarda Devauchellea v Amiens a transplantačního chirurga Jeana-Michela Dubernarda z Lyonu se odhodlal k experimentu.
„Život bez obličeje je nemožný,“ řekla později Isabelle, „takže když mi navrhli transplantaci, okamžitě jsem souhlasila.“ Věděla, že jinou naději, jak získat tvář a funkční ústa, už nemá. Lékaři ji zařadili na čekací listinu a varovali ji, že může trvat měsíce či roky, než se najde vhodný dárce – tedy někdo, kdo má mozek po smrti, ale srdce mu ještě tluče, a jehož rodina dar tkání schválí.
Isabelle Dinoireová čekala dva měsíce. Musela zůstávat v Amiens nebo maximálně do hodiny cesty od tamní nemocnice, aby mohla být v případě nálezu dárce ihned operována. V neděli 27. listopadu 2005 přišla zpráva: objevila se vhodná dárkyně. Byla to šestmačtyřicetiletá žena z téhož regionu, kterou po mozkové smrti souhlasili příbuzní odpojit od přístrojů.
Podle pozdějších informací spáchala sebevraždu oběšením a její tvář nesla stejné rysy jako Isabelle, což z ní činilo ideální dárkyni. Večer začala na operačním sále v Amiens průlomová patnáctihodinová operace.
Desítky lékařů, sester a techniků pečlivě připravovaly trojúhelníkový štěp obličeje – nos, rty, bradu a část tváří od dárkyně – a propojovaly jej s tkáněmi příjemkyně. Chirurgové napojili všechny důležité cévy, aby štěp nezůstal bez prokrvení, a sešili také přetrhané svaly a nervy, aby měla tvář časem pohyblivost a cit.
Ráno po operaci se Isabelle Dinoireová probrala a ucítila na obvázané spodní polovině hlavy zvláštní tlak. „Díra byla pryč,“ popsala své první pocity. Místo prázdného otvoru, kterým ještě předchozí den zela spodní polovina její tváře, teď byl přišitý nový kus obličeje.
Už za pár dní dokázala opatrně polykat mixovanou stravu a pomalu zkoušela mluvit. Čekala ji dlouhá rehabilitace mimických svalů a nácvik řeči – učila se znovu tvořit i obyčejné souhlásky, jako by se vracela do dětských let. Některé obličejové svaly zůstaly nadobro ochrnuté, jiné postupně ožily a začaly se hýbat. Přesto lékaři nemluvili o zázraku: věděli, že tohle je teprve začátek náročné cesty.
Etické otazníky
Zpráva o první transplantaci obličeje na světě obletěla během hodin všechny světové zpravodajské kanály. Z Dinoireové se přes noc stala lékařská senzace a obličej z jejího prvního snímku po operaci zaplnil titulní strany novin. Případ měl v sobě všechny prvky dramatického příběhu: hrozivý útok psa, revoluční operaci a cizí tvář přišitou na živého člověka.
Úspěch chirurgického týmu z Amiens chválili mnozí kolegové z oboru, ale zároveň se objevily kritické hlasy. Přední francouzský odborník na lékařskou etiku Emmanuel Hirsch prohlásil, že operace proběhla překotně, bez dostatečné odborné diskuse. Někteří lékaři měli pocit, že tým v Amiens spěchal, aby předběhl ostatní ve světovém prvenství.
Rivalové dokonce vinili chirurgy z Amiens, že využili cizí postup bez svolení – například plastický chirurg Laurent Lantieri tvrdil, že kolegům předal svůj operační protokol pro transplantaci obličeje a oni jej pak použili, aniž ho přizvali. Nemocnice v Amiens to popřela.
Hned v prvních dnech po zákroku se také rozvířila debata o psychické způsobilosti pacientky. Ukázalo se totiž, že jak Isabelle Dinoireová, tak její dárkyně, měly za sebou pokus o sebevraždu. U dárkyně to nebylo překvapení – anonymní žena, jejíž tkáň Isabelle dostala, se oběsila a právě proto se stala vhodnou dárkyní.
Jenže postupně vyšlo najevo, že i samotná příjemkyně brala osudnou noc v květnu prášky úmyslně. Noviny psaly, že se „po hádce s dcerou předávkovala léky“. Chirurgové z Amiens se nejdřív snažili okolnosti útoku zlehčit – zdůrazňovali, že pacientka je psychicky ve „velmi dobrém stavu“ a že byla při výběru do operace pečlivě posouzena.
Přesto se objevila nepříjemná otázka: Je správné provádět tak riziký experiment na člověku, který mohl chtít skoncovat se životem a jehož psychika je křehká? „Transplantace obličeje není jen lékařský, ale i psychologický test, protože se týká identity člověka,“ varoval profesor Hirsch.
Podle něj měl tým z Amiens předem zajistit, že pacientka tak jedinečný zákrok zvládne i po psychické stránce a že rozumí doživotním rizikům, která transplantovaný obličej přinese.
Život s cizí tváří
Isabelle Dinoireová si během prvních týdnů a měsíců po operaci skutečně prošla okamžiky psychického vypětí. Probouzela se s tváří, která kdysi patřila někomu jinému. V prvních dnech byla přesvědčená, že má „tvář Frankensteinova monstra“ – srostlou z cizích částí.
V jejích vlastních vzpomínkách však brzy převládl pocit vděčnosti: uvědomovala si, že nebýt dárkyně, nejspíš by sama zemřela. I když identitu zemřelé ženy nikdy neznala, časem se o ní leccos doslechla z novin.
„Dozvěděla jsem se, že to byla žena, která chtěla zemřít, stejně jako já… Připadá mi zvláštní vědět, že mě zachránila právě ona,“ řekla Isabelle v jednom rozhovoru. V těžkých chvílích uvažovala o dárkyni jako o jakési dvojčeti, které s ní sdílelo ty nejhlubší pocity a nakonec jí darovalo pokračování života.
Novou tvář si postupně osvojovala po svém. Její mozek se musel naučit vnímat cizí prvky jako součást sebe sama. „Nejtěžší bylo přijmout, že mám uvnitř úst něco cizího,“ svěřila se ve své autobiografické knize, kterou vydala dva roky po zákroku. „Bylo zvláštní dotýkat se toho jazykem. Bylo to měkké. Bylo to strašné.“
Jak dny a týdny běžely, začala ale novému obličeji důvěřovat. Měla radost z prvních hmatatelných pokroků: po půl roce již bezpečně dokázala jíst i mluvit srozumitelněji. Chuť a čich se jí zčásti vrátily. Asi rok po operaci poprvé pocítila v oblasti rtů drobné mravenčení – obnovovalo se nervové spojení.
Když pak jednoho rána objevila na bradě malý chloupek, překvapilo ji to: „Nikdy předtím jsem ho tam neměla. Napadlo mě: tuhle novou tvář udržuji při životě já, ale ten chloupek patřil jí.“ Sem tam se přistihla, že se opatrně dotýká tváře prsty, jen aby se ujistila, že tam stále je.
Dva roky po zákroku už byla Isabelle natolik zotavená, že poskytla delší rozhovory a spolupracovala na knižním zachycení svého příběhu. „Chci znovu začít normální život,“ prohlásila opakovaně na veřejnosti.
Vyslovila naději, že její zkušenost pomůže i dalším lidem, kteří by mohli podobnou operaci potřebovat. Po prvním mediálním humbuku se z ní nestala celebrita ani aktivistka; spíše se stáhla do ústraní. Zůstávala pacientkou kliniky v Amiens a do konce života musela brát kombinaci silných imunosupresiv – léků na potlačení přirozené imunity, aby její tělo přišitý štěp neodmítlo.
Daň za to byla značná: utlumená imunita ji činila zranitelnou vůči infekcím a výrazně zvyšovala riziko nádorových onemocnění. Lékaři o ní mluvili vždy s respektem. „Naše pacientka si vede velmi dobře,“ hodnotil profesor Dubernard první rok po zákroku, „po psychické stránce je na tom překvapivě dobře.“
Přesto Isabelle přiznávala, že si občas připadá jako „pokusný králík“ moderní medicíny – vše, co podstoupila, bylo nové a nikdo zcela netušil, jaké komplikace se mohou objevit.
Nevyhnutelné komplikace
Transplantovaná tvář Isabelle Dinoireové přestála první roky bez zásadních problémů a stala se vzorem pro další pacienty. Už rok po ní dostal podobný částečný transplantát muž v Číně a v dalších letech následovaly desítky operací po celém světě.
V roce 2010 se ve Španělsku podařilo transplantovat poprvé celý obličej. Lékaři postupně zdokonalovali techniky, ale zároveň sledovali, jak si prvním pacientům vede dále. Většinu z nich čekal s postupem času stejný boj: akutní i chronické rejekce, tedy útoky imunitního systému proti cizí tkáni. Isabelle nebyla výjimkou.
Několikrát po transplantaci dostala prudký zánět kůže a lékaři s obavami mluvili o odmítání štěpu. Vždy jí nasadili větší dávky léků a stav se na čas zlepšil. Jako první na světě také zkusila speciální léčbu – kromě standardních imunosupresiv dostávala injekce z kmenových buněk kostní dřeně své dárkyně, aby si tělo lépe zvyklo na cizí tkáň. I to možná přispělo k tomu, že transplantovaný obličej nosila bez zásadních potíží celou dekádu.
Na podzim roku 2015, téměř deset let po operaci, ale Isabelle začala závažně churavět. Prodělala další epizodu odmítání štěpu a tentokrát přišla o část hybnosti rtů. Její lékaři zvažovali, jestli u příležitosti desetiletého výročí první transplantace obličeje uspořádat tiskovou konferenci – nakonec to ale vzdali, protože zdravotní stav jejich pacientky už nebyl dobrý.
Isabelle se stáhla úplně do soukromí. Ve stejné době u ní propuklo nádorové onemocnění. Vzhledem k jejím lékům se dalo tušit, že právě snížená imunita napomohla rakovinným buňkám. Vedení nemocnice v Amiens později takovou souvislost zpochybňovalo.
Oficiálně uvedlo, že šlo o vzácný typ nádoru, u kterého se souvislost s imunosupresivy „nedá vědecky potvrdit“. Ať už byl původ jakýkoli, boj s nemocí Isabella Dinoireová nakonec prohrála. Zemřela 22. dubna 2016 ve věku 49 let v péči svých lékařů. Nemocnice zprávu o její smrti oznámila až s několikaměsíčním odstupem, na začátku září 2016 – respektovala tak přání rodiny na klid a soukromí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Isabelle_Dinoire
https://news.bbc.co.uk/2/hi/health/4484728.stm
https://www.theguardian.com/science/2005/dec/01/france.medicineandhealth
https://www.theguardian.com/uk/2005/dec/03/health.france
https://www.aljazeera.com/news/2006/2/6/face-transplant-woman-goes-public
https://www.theguardian.com/world/2006/feb/06/france
https://www.independent.co.uk/news/world/europe/face-transplant-recipient-isabelle-dinoire-faces-the-world-343723.html
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2005/12/03/french-doctors-defend-ethics-of-first-face-transplant/143fec48-2e80-4ce7-a47a-6baa793942fc/
https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa072828
https://www.lemonde.fr/societe/article/2007/07/06/la-premiere-greffee-du-visage-raconte-sa-nouvelle-vie_932443_3224.html
