Článek
V srpnu 1974 se čtyřiadvacetiletý Francouz Philippe Petit dopustil činu, který média později nazvala „uměleckým zločinem století“. Za úsvitu nepozorovaně natáhl ocelové lano mezi střechy tehdy nejvyšších budov New Yorku – Dvojčat v komplexu World Trade Center – a bez jakéhokoli jištění se vydal na čtyřicetiminutovou procházku po tomto laně vysoko nad ulicemi Manhattanu.
7. srpna 1974, krátce po rozednění, stál na okraji střechy jižní věže newyorského World Trade Center drobný muž v černém svetru, černých kalhotách a lehkých botách – čtyřiadvacetiletý francouzský provazochodec Philippe Petit – a chystal se udělat krok do prázdna. Pod ním se ve větru mírně chvělo tenké ocelové lano, natažené k protější severní věži vzdálené zhruba čtyřicet metrů.
Více než 400 metrů pod ním na ulicích dolního Manhattanu začali lidé překvapeně zaklánět hlavy. Na pozadí ranní oblohy viděli v té závratné výšce jen nepatrnou černou siluetu, která jako by kráčela vzduchem mezi věžemi. Za pár minut se ozvaly sirény a na střechu vyrazili první policisté, aby zabránili katastrofě. Když dorazili nahoru, Petit je z lana jen pobaveně pozoroval. Věděl, že se k němu nedostanou, dokud nepřijde sám – anebo nespadne.
Od zubařského křesla k Notre-Dame
O šest let dříve seděl Philippe Petit v čekárně pařížského zubaře a listoval časopisem. Psal se rok 1968 a New York právě ohlašoval stavbu dvou rekordních mrakodrapů vysokých přes 400 metrů. Mladý pouliční kejklíř a žonglér Petit, který toužil stát se světovým provazochodcem, ten článek náhodou objevil ve francouzských novinách.
Upoutal ho jednoduchý obrázek: silueta Eiffelovy věže namalovaná vedle plánovaných dvojčat World Trade Center. Petita to okamžitě inspirovalo. Vytáhl za uchem schovanou tužku, přímo na fotografii nakreslil čáru spojující vrcholky obou věží – a bylo rozhodnuto.
Přes bolest zubů vyskočil, vytrhl stránku z časopisu a utíkal domů. Ústřižek s náčrtkem si schoval do krabice nadepsané „Projekty“. Sen o přechodu mezi Dvojčaty byl na světě, přestože zatím existovaly jen na papíře.
Trvalo několik let, než dozrál čas nápad uskutečnit. Petit mezitím cvičil chůzi po laně a rychle zjistil, že jeho vášní jsou riskantní provazochodecké výkony mimo cirkusová šapitó – pod širým nebem, nad skutečnými městy. Svůj první odvážný kousek provedl v červnu 1971 v centru Paříže. Bez povolení natáhl lano mezi dvě věže katedrály Notre-Dame ve výšce přes 60 metrů a vydal se po něm před zraky ohromených Pařížanů.
V jednu chvíli si nahoře na laně dokonce klekl a na pozadí chrličů pozdravil křižující holuby nad sebou. Kněží zalarmovali policii, ale hlídka, která se zadýchaně dostala až na střechu katedrály, stála před stejným problémem jako později v New Yorku – nemohla provazochodce dostat dolů, dokud balancoval nad volným prostorem.
Podle pozdějších vzpomínek Petit tehdy chodil mezi věžemi Notre-Dame téměř tři hodiny, s úsměvem ignoroval volání strážníků a bavil shromážděný dav žonglováním. Teprve když se sám nasytil potlesku zdola, slezl zpátky na střechu a nechal se zatknout. Pařížská policie ho odvedla na stanici, ale namísto přísného trestu přišlo překvapení: vyčerpanému mladíkovi v poutech nejprve vážně domluvili – a pak mu někteří důstojníci potřásli rukou a propustili ho na svobodu.
Podobně troufalé představení zopakoval Petit o dva roky později na druhém konci světa. V roce 1973 neohlášeně přešel po laně mezi pylony Sydney Harbour Bridge v Austrálii. I tentokrát ho po sestupu čekala policejní cela a mezinárodní publicita.
Jeho pověst provazochodce, který ignoruje zákazy a dobývá nejslavnější stavby světa, rostla. Věděl však, že skutečný cíl má před sebou v New Yorku – tam na něj čekala dvojice právě dostavěných mrakodrapů World Trade Center. Už nebylo cesty zpět: přišel čas uskutečnit „přechod mezi Dvojčaty“, který si vysnil v zubařské čekárně.
Falešné průkazy a dvousetkilové lano
Koncem roku 1973 už obě věže WTC stály a komplex byl oficiálně otevřen, i když práce a obsazování kanceláří ještě pokračovaly. Philippe Petit se tedy vypravil do New Yorku, aby svůj plán připravil na místě. Hned při první návštěvě ho ohromilo, jak obrovské budovy ve skutečnosti jsou – připadaly mu mnohem větší než na papíře. Nezalekl se. Začal na dálku shánět podporu mezi přáteli a známými.
Věděl, že tak náročnou akci nemůže provést sám, a potřeboval i finance. Jeden starší žonglér z Německa mu slíbil peníze na výdaje, připojila se také Petitova přítelkyně Annie a pár kamarádů z Francie i z USA. Klíčová byla ale pomoc zevnitř: podařilo se mu získat spojence, který v mrakodrapu pracoval.
Barney Greenhouse, zaměstnaný v 82. patře jižní věže, se pro Petitův záměr nadchl a dokázal obstarat falešné vstupní karty do budovy a fingované povolení převážet na střechu rozměrný náklad. Díky tomu se Petitův tým mohl oficiálně pohybovat po mrakodrapu jako technický personál.
Francouzský provazochodec neponechal nic náhodě. Několik měsíců shromažďoval informace o bezpečnostních opatřeních a rozvrhu hlídek ve věžích. Dokonce sehrál malou hereckou etudu: vydával se za novináře z fiktivního architektonického magazínu a vedl interview s dělníky pracujícími na střeše jedné z věží, zatímco jeho přítel mezitím tajně fotografoval detaily konstrukce střechy.
Doma si pak Petit postavil zmenšený model obou mrakodrapů a vymýšlel, jak mezi nimi natáhnout lano. Zjistil, kde by na střechách mohlo být lano ukotveno a jak by se dalo napnout. S předstihem také promyslel stabilizační opatření: protože mrakodrapy se ve větru kývají, trénoval chůzi za podobných podmínek.
Na louce ve Francii natáhl provaz v délce zhruba 60 metrů, jakou mělo mít i ocelové lano mezi věžemi, a den co den ho přecházel s balanční tyčí, zatímco přátelé zespodu lanem cloumali, aby simulovali poryvy větru a kymácení budov.
Největší výzvou bylo dostat na vrchol věže těžké vybavení. Ocelové lano potřebné k propojení Dvojčat vážilo bezmála 200 kilogramů a měřilo desítky metrů. Petit ho s pomocníky proto rozdělil na části a zabalil do několika beden označených „Electric Fence“ („elektrický plot“), aby vzbudil co nejmenší podezření. Stejně tak rozložil i svou dlouhou balanční tyč na několik dílů, které maskoval jako součást antény.
Přesto přepravit vše potají až na střechu nebylo snadné – náklad se musel dostat do nejvyšších pater nákladním výtahem a po schodišti. Během jedné z předběžných obhlídek se navíc Petit zranil: naboso šlápl na rezavý hřebík.
Paradoxně mu to nakonec pomohlo. Několik dní chodil o berlích a zjistil, že jako zraněného ho ochranka vůbec nekontroluje. Několikrát se tak „nemohoucí“ dostal do vyšších pater věže bez povšimnutí. To mu dodalo sebevědomí – na velký den příprav dorazí ideálně nenápadný a zdánlivě neškodný, třeba o holi.
Šíp mezi věžemi
Rozhodující akce nastala v noci z 6. na 7. srpna 1974. Philippe Petit rozdělil své pomocníky do dvou skupin a společně se pokusili nepozorovaně obsadit vrcholky obou věží. On s několika spolupracovníky zamířil se svými bednami do jižní věže, další kolegové – včetně Petitova dlouholetého přítele, fotografa Jean-Louise Blondeaua – se vydali do severní věže.
Část týmu se převlékla za stavební dělníky vezoucí nářadí, druhá skupina zvolila převlek za úředníky v oblecích a nesla dlouhý tubus na výkresy, v němž byl ukrytý rozložený luk s šípem. Obě skupiny postupně dopravily vybavení výtahy co nejvýš – na jižní věži na 104. podlaží, kam sahaly výtahy, dál vedlo na střechu jen schodiště.
Ještě před půlnocí narazil Petit v jižní věži na vážnou komplikaci. Při přenášení beden na poslední plošinu pod střechou natrefil jeho tým na hlídače na obchůzce. Jeden z Francouzových kompliců znervózněl, shodil nepotřebnou vestu a dal se na útěk zpět po schodech. Hlídač se za ním rozběhl – a Petita s posledním členem výpravy nechal bez povšimnutí.
Ti dva rychle zareagovali: zhasli světlo a schovali se pod plachtu mezi rozestavěnými konstrukcemi. Několik následujících hodin leželi nehybně na ocelovém nosníku těsně nad otevřenou výtahovou šachtou, zatímco kolem nich probíhal pravidelný obchůzkový režim. Teprve dlouho po půlnoci se okolní ruch utišil a dvojice se odvážila vylézt z úkrytu. V tu chvíli se Petitovi a jeho kolegovi podařilo proklouznout až na volnou střechu jižní věže.
Na protější střeše severní věže se mezitím ukrýval Jean-Louis Blondeau a jeho spolupracovník. Když se obě strany kolem půlnoci neslyšně usadily na svých místech, přišel čas spojit věže provazem. Způsob, jak to udělat na vzdálenost desítek metrů, vymýšleli měsíce – a nakonec se spolehli na luk a šíp. Blondeau připravil pevný nylonový vlasec, přivázal jeho konec k lehkému šípu a potmě zamířil do tmy nad propastí mezi budovami.
Natáhl tětivu a vystřelil. Šíp se s vlascem v patách vznesl nad bezednou mezerou mezi střechami. Na jižní straně ho Petit nedočkavě vyhlížel baterkou – a skutečně zahlédl, jak vlasec dopadl kousek pod okraj střechy. Nádech úlevy však netrval dlouho. Ukázalo se, že šíp se zasekl na kovové konstrukci pod úrovní střechy. Pokud chtěli spojení dokončit, musel se pro něj někdo spustit dolů. Petit neváhal.
Lehl si na břicho, nohama zaklesl za konstrukci a po břiše se opatrně sunul dolů po šikmé traverze k místu, kde uvízl vlasec se šípem. Stačil jediný chybný pohyb a sám by skončil ve tmě hluboko pod věží. Na chvějícím se nosníku ale udržel rovnováhu, uvolnil zamotaný vlasec a vyšplhal zpět nahoru. Vlasec tak konečně spojil obě střechy.
Od této chvíle šlo všechno podle plánu. K tenkému vlasci na střeše připevnili silnější provaz a kolegové na protější straně jej opatrně přetáhli přes mezeru. Tímto způsobem postupně přetahovali stále silnější spojovací lana, až se jim podařilo dostat z jedné věže na druhou hlavní ocelové lano. Na severní střeše bylo lano ukotveno k pevné konstrukci.
Petit na jižní straně provlékl lano přenosným navijákem, takzvaným grip hoistem, a začal jej pomalu napínat. Aby se ocelové lano ve výšce tolik nehoupalo, uvázali k němu ještě několik tenčích stabilizačních lanek směřujících šikmo zpět k okrajům obou střech. Za svítání 7. srpna 1974 bylo vše připraveno k samotnému přechodu – mezi vrcholky věží WTC viselo pevně napnuté lano, zajištěné úpony a čekající na provazochodce.
Čtyřicet pět minut nad Manhattanem
Krátce po rozbřesku, kolem sedmé hodiny ranní, Philippe Petit překročil zábradlí jižní věže a poprvé stanul oběma chodidly na ocelovém laně nad New Yorkem. Předchozí hodiny práce a příprav zmizely: zůstal jen on, tyč, lano a prázdný prostor všude kolem. Petit nevkročil na lano proto, aby se co nejrychleji dostal na druhou stranu – naopak, rozhodl se na něm zůstat co nejdéle.
Balancoval vysoko nad zemí s překvapivou jistotou a klidem. Pomalu přešel na severní věž a pak zase zpět na jižní stranu. Během následujících 45 minut osmkrát překonal vzdálenost mezi věžemi. Občas se uprostřed kroku zastavil a vychutnával si okamžik, kdy kolem dokola slyší jen svištění větru. Dole na ulicích se mezitím shromáždil dav ohromených přihlížejících.
Z té dálky viděli jen drobnou postavičku vysoko v oblacích; každou chvíli očekávali, že se stane něco hrozného, nebo že neznámý odvážlivec svůj výstup konečně ukončí. On však nikam nespěchal. V jednu chvíli si přímo uprostřed lana dokonce klekl na koleno a dlouhou tyč opřel o lana – jako by se ukláněl městu, které se na něj dívalo zespodu. Údajně si na laně na pár vteřin i lehl na záda a zahleděl se do probouzejícího se nebe nad hlavou. Policistům, kteří ho sledovali z obou střech, se tajil dech, ale nemohli nic dělat.
Po necelé hodině ve vzduchu se Philippe Petit rozhodl svůj dobrovolný exil mezi mrakodrapy ukončit. Pomalu dokráčel zpátky na roh jižní věže, kde postávali nervózní policisté. Jakmile byl na dosah, strhli ho z lana, přetáhli přes zábradlí na pevnou podlahu a okamžitě mu nasadili pouta. Na místě ho zatkli pro výtržnictví, rušení veřejného pořádku a neoprávněný vstup.
Spoutaného jej svezli výtahem do přízemí a odvezli do nemocnice na povinné psychiatrické vyšetření – lékaři měli posoudit, zda je duševně v pořádku. Petita poté čekal výslech na policejní stanici. Do formuláře, kam policisté běžně vypisují detaily přečinu zadrženého, zapsal službukonající strážník stručně: „Man on Wire“ („muž na laně“).
Ještě tentýž den však Philippe Petit poznal nečekaně vlídnou tvář americké justice. Okolo poledne se zpráva o „muži na laně“ rozletěla médii a z ilegálního provazochodce se v očích veřejnosti rychle stal hrdina. Manhattanští žalobci nakonec usoudili, že nešlo o zločin ze zištných důvodů, a rozhodli se akrobatovi vyhovět v tom, oč celou dobu usiloval – aby jeho čin zůstal čistě uměleckým představením.
Odpoledne bylo oznámeno, že všechna obvinění proti Petitovi jsou stažena výměnou za jedinou podmínku: musí uspořádat bezplatné představení pro děti v Central Parku. „Tenhle trest je nejkrásnější, jaký jsem mohl dostat,“ prohlásil k tomu s ironickým pomrkáváním Philippe Petit. Když se ho vzápětí novináři ptali, proč své nebezpečné kousky vlastně dělá, odpověděl s typickou samozřejmostí: „Vidím-li tři pomeranče, musím žonglovat. A vidím-li dvě věže, musím mezi nimi přejít.“
Po propuštění Petita před budovou soudu čekal rozzářený dav fanoušků. Lidé, kteří ještě ráno sledovali s obavami jeho počínání na obloze, mu nyní nadšeně tleskali a pokřikovali gratulace. Také newyorští policisté, kteří ho ráno zatýkali, náhle změnili postoj – několik z nich se postavilo do řady, aby od „muže na laně“ získali podpis na památku. Z francouzského provazochodce se rázem stala mezinárodní celebrita.
Zdroje:
https://www.newyorker.com/magazine/1987/06/15/philippe-petit-profile-high-wire-artist
https://www.history.com/articles/philippe-petit-twin-towers-high-wire-walk
https://www.biography.com/movies-tv/the-walk-philippe-petit-movie
https://time.com/3976999/philippe-petit-twin-towers/
https://time.com/4048476/true-story-the-walk/
https://www.911memorial.org/connect/blog/marking-46th-anniversary-philippe-petits-high-wire-walk-between-twin-towers
https://www.theparisreview.org/blog/2019/06/03/philippe-petit-artist-of-life/
https://www.wisemusicclassical.com/news/1595/Man-On-Wire-Wins-Oscar-For-Best-Documentary/
