Článek
Narodila se 18. května 1942 v Horné Štubni a dětství prožila v malebné Banské Štiavnici. Oba její rodiče byli učitelé a doma vytvářeli mimořádně kulturní a vzdělané prostředí.
Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se však rodina dostala do špatné kádrové situace. Jeden z Emíliiných strýců zůstal po studiích v zahraničí a rodina navíc přišla při znárodňování o své majetkové zázemí. V padesátých letech režim Vášáryovým dával velmi citelně najevo, že jejich původ není žádoucí.
Emília později vzpomínala, že jí komunisté dokonce nechtěli dovolit odmaturovat. Když následně chtěla studovat angličtinu na Filozofické fakultě v Bratislavě, nedostala potřebné doporučení okresního výboru komunistické strany.
Dívka hledala útočiště v literatuře, hudbě, gymnastice a amatérském divadle. Chtěla studovat jazyky, psychologii nebo dějiny umění a o profesionální herecké kariéře původně vůbec nesnila.
Jednou z cest, která jí navzdory problematickému kádrovému posudku zůstala otevřená, byla bratislavská Vysoká škola múzických umění.
Vášáryová nastoupila na studium herectví a již během studií se začala objevovat před kamerou. V roce 1963 ji režisér Vojtěch Jasný obsadil do poetického filmu Až přijde kocour po boku Jana Wericha. Její éterická postava Diany se stala jednou z nejvýraznějších ženských tváří snímku, který získal na festivalu v Cannes zvláštní cenu poroty.
Normalizační dusno
Po absolutoriu na VŠMU v roce 1963 nastoupila do souboru Nové scény a od srpna 1964 se stala členkou prestižní Činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě. Na prknech SND působila po celá desetiletí a vybudovala si pověst naprosto výjimečné dramatické umělkyně.
Hrála velké postavy světové dramatiky a její herecký styl byl přesný, střídmý a neuvěřitelně vnitřně prožitý.
S nástupem normalizace po srpnové okupaci v roce 1968 se ovšem do československé kultury vrátilo politické kádrování. Vášáryová měla se systémem vlastní zkušenost už z mládí a k režimu si celý život udržovala odstup.
Nelze však tvrdit, že by během normalizace byla soustavně zbavována rolí nebo měla dlouhodobý zákaz cestovat. Naopak intenzivně hrála v divadle, televizi i filmu a v roce 1978 jí režim dokonce udělil titul zasloužilé umělkyně. Politickému prostředí se snažila vyhýbat a svou hlavní energii soustředila na práci a rodinu.
Jejím bezpečným útočištěm se stalo divadelní jeviště a její blízcí. Jejím prvním manželem byl sportovní lékař Ivan Horský, s nímž měla syna Tomáše. Manželství se později rozpadlo.
Jejím druhým životním partnerem se stal významný kostýmní výtvarník Milan Čorba, kterého profesně znala téměř dvacet let předtím, než se jejich přátelství změnilo v partnerský vztah. Společně pak vytvořili mimořádně pevný pár a měli syna Juraje.
V listopadu 1989 se totalitní režim v Československu zhroutil a herci stáli v čele občanských protestů. Emília Vášáryová se spolu se svými kolegy ze Slovenského národního divadla aktivně zapojila do revolučního dění.
V divadle si ji kolegové vybrali jako jednu ze svých mluvčích. Když bylo třeba veřejně přečíst prohlášení před generální stávkou, právě ona dlouhé hodiny čekala v budově televize, aby se stanovisko souboru dostalo k divákům. Vystupovala také před zaplněnými náměstími.
Po revoluci vznikla na Slovensku Verejnosť proti násiliu a před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 hledala pro své kandidátky známé a důvěryhodné osobnosti.
Lidé z VPN oslovili také Vášáryovou.
Velmi se jí do politiky nechtělo. Podle jejích pozdějších vzpomínek ji přesvědčovali tím, že bude umístěna na prakticky nevolitelné místo a svým jménem pouze pomůže ostatním kandidátům.
Jenže voliči začali kroužkovat.
Vášáryová získala mimořádné množství preferenčních hlasů a navzdory původním předpokladům byla zvolena do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR.
Dne 27. června 1990 složila poslanecký slib.
72 dní ve Federálním shromáždění
Poslanecká realita pro ni měla k romantickým ideálům listopadu 1989 daleko. V obrovské budově Federálního shromáždění v Praze seděli lidé velmi rozdílných názorů, zkušeností i politické minulosti.
Vášáryová byla zařazena do branného a bezpečnostního výboru Sněmovny lidu.
Současně však zůstávala profesionální herečkou. Divadlo nepovažovala za něco, co by kvůli krátké politické epizodě chtěla opustit, a velmi rychle si začala uvědomovat, že parlamentní práce není prostředím, ve kterém by chtěla strávit další roky.
Později sama říkala, že právě Federální shromáždění ji vyléčilo ze všech politických ambicí.
Vadila jí také stále výraznější diskuse o budoucnosti společného československého státu. V jednom ze svých pozdějších rozhovorů vzpomínala, že když se začalo mluvit o rozdělení republiky, definitivně ji to od politiky odradilo. Rozhodla se skončit.
Vášáryová později vzpomínala, že napsala předsedovi Federálního shromáždění Alexandru Dubčekovi dopis, v němž oznámila své rozhodnutí skončit. Dne 7. září 1990 její poslanecký mandát oficiálně zanikl.
Od složení slibu uplynulo pouhých 72 dní.
Ve stejném roce se vydala jinou cestou. Od školního roku 1990–1991 začala vyučovat herectví na VŠMU. Pedagogické práci pak věnovala dalších třicet let a v roce 1999 byla jmenována profesorkou.
Setkání s Janem Hřebejkem
Po svém odchodu z parlamentu se Vášáryová plně ponořila do herecké práce a pedagogické činnosti na VŠMU, kde vychovala několik generací úspěšných slovenských herců.
Na divadle excelovala v řadě inscenací a od devadesátých let začala stále výrazněji hostovat také na českých scénách. V roce 1996 například zazářila v pražském Divadle Na zábradlí v Bernhardově hře Ritter, Dene, Voss, za kterou získala Cenu Alfréda Radoka.
Zlom pro české filmové publikum přišel na konci devadesátých let. Mladý český režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský připravovali hořkou retro komedii podle próz Petra Šabacha s názvem Pelíšky.
Vášáryová dostala scénář a okamžitě ji zaujal. Později dokonce vzpomínala, že věděla, jak málo peněz tvůrci na film mají, ale scénář se jí líbil natolik, že byla ochotná hrát klidně i zadarmo.
Dostala roli elegantní, laskavé a vnitřně zkoušené Vilmy Krausové, manželky výbušného a zahořklého odpůrce komunistického režimu Jindřicha Krause v podání Jiřího Kodeta.
Natáčení Pelíšků v roce 1998 se stalo ukázkou výjimečné herecké souhry. Vášáryová vytvořila s Jiřím Kodetem nezapomenutelný manželský pár, který se zapsal do srdcí několika generací diváků.
Jejich společné scény patří k vrcholům české filmové komedie. Legendární hádka u svátečního stolu o to, zda jsou přílohou noky, nebo knedlíky, je ovšem především konfliktem mezi Jindřichem Krausem a jeho dcerou Jindřiškou.
Vilma v podání Vášáryové stojí mezi nimi jako tichá síla rodiny, která se snaží výbušného manžela i vzdorující dceru udržet pohromadě. Do postavy navíc herečka vložila kus vlastní rodiny.
Jan Hřebejk ji požádal, aby přinesla fotografie z konce šedesátých let. Kostým Vilmy proto vznikal podle skutečného oblečení její matky. Na jedné z filmových fotografií je zase hlava Jiřího Kodeta připojena k tělu Vášáryové vlastního otce z jeho maturitního snímku.
Ještě osobnější je nejsmutnější okamžik filmu. Po náhlé smrti Vilmy sedí Jindřiška ve skříni mezi matčinými šaty. Právě tuto situaci navrhla Vášáryová podle vlastní zkušenosti. Když jí náhle zemřela maminka, hledala v jejím bytě důležitý dokument a v zoufalství si sedla přímo do skříně mezi její šaty.
Vášáryová dodnes říká, že když tuto scénu v Pelíškách vidí, pláče. Film Pelíšky se po premiéře v dubnu 1999 stal obrovským kultovním fenoménem a Vášáryové přinesl v Česku mimořádnou popularitu.
Úspěch Pelíšků odstartoval novou a mimořádně plodnou kapitolu její české filmové kariéry.
V roce 2004 zazářila v dramatu Horem pádem, kde ztvárnila Věru Horeckou, manželku profesora v podání Jana Třísky. Za svůj výkon získala Českého lva za hlavní ženský herecký výkon.
Následovaly další velké filmové role ve snímcích Kráska v nesnázích, Nestyda, Václav nebo Eva Nová, kde podala jeden z nejvýraznějších výkonů své pozdní kariéry v roli stárnoucí vyléčené alkoholičky bojující o přízeň svého syna.
Přes obrovský úspěch před kamerou zůstalo jejím domovem divadlo. Po desetiletí působila především ve Slovenském národním divadle a současně pravidelně hostovala také na českých scénách.
Získala slovenský Řád Ľudovíta Štúra I. třídy, českou Medaili Za zásluhy, Českého lva, Cenu Alfréda Radoka a řadu dalších ocenění. V roce 2023 převzala také Mimořádnou Cenu Thálie za činohru.
Její noblesa, vzdělanost a pevné postoje z ní učinily jednu z nejrespektovanějších osobností kulturního života ve střední Evropě.
Zdroje:
https://art.hn.cz/c1-67531540-kdyz-vidim-jindrisku-ve-skrini-pokazde-placu-je-to-muj-pribeh-rika-o-peliscich-vasaryova
https://hn.cz/c1-23095815-emilia-vasaryova-o-zivote-mezi-bratislavou-a-prahou-nelasce-ke-skatulkam-a-hrani-nadoraz
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1116010142-horem-padem/0/56196-emilia-vasaryova/
https://www.ceskylev.cz/cz/detail?csfdid=154049&movie=Horem+p%C3%A1dem
https://www.ceskylev.cz/cz/2004/nominace
https://cenythalie.cz/profil-umelce/emilia-vasaryova/
https://dvojka.rozhlas.cz/ohlasy-cen-thalie-2023-cenu-si-odnesli-karolina-baranova-martin-pechlat-i-jiri-9080561
