Článek
Je úterý večer. V našem bytě je takové ticho, že slyším bzučení lednice i tikání hodin v předsíni. To ticho je hmotné. Těžké, lepkavé, dusivé. Petr sedí v křesle, dva metry ode mě. Dívá se na televizi. „Petře, dáš si večeři?“ zeptám se. Můj hlas zní v tom tichu nepřirozeně hlasitě. Žádná reakce. Ani mrknutí. Ani náznak, že by slyšel lidský hlas. Dívá se dál na obrazovku, jako bych byla průhledná. Jako bych byla jen kus nábytku, který omylem promluvil. Je to už třetí den. Třetí den, kdy mě můj vlastní manžel, otec mých dětí, nepozdravil, nepodíval se mi do očí a neřekl jediné slovo. Důvod? V sobotu jsem omylem vyprala jeho oblíbené tričko na špatný program a ono se srazilo. Omluvila jsem se. Stokrát jsem se omluvila. Jeho reakce? Ledový pohled a následné absolutní ticho.
Petr takový nebyl vždycky. Nebo jsem to možná jen neviděla. Na začátku vztahu, když se urazil, nemluvil třeba hodinu. Říkala jsem si: „Dobře, je introvert, potřebuje si to srovnat v hlavě.“ Respektovala jsem to. Jenže s léty se ty intervaly prodlužovaly. Z hodiny se stal večer. Z večera den. Ze dne týden. Je to psychologická hra. Když na vás někdo křičí, můžete se bránit. Můžete křičet zpátky, můžete argumentovat, můžete odejít. Je v tom energie. Když vás někdo ignoruje, nemáte s čím bojovat. Bojujete jen s prázdnotou. Začnete pochybovat o sobě. Jsem opravdu tak hrozná? Zasloužím si to? Existuju vůbec?Chodím po bytě po špičkách. Bojím se pustit rádio, abych ho „nerušila“. Bojím se zakašlat. Cítím se jako vetřelec ve vlastním domě.
Nejhorší jsou společná jídla. Zkoušela jsem to bojkotovat a nevařit, ale to ticho se tím jen zhoršilo (a prodloužilo o další dva dny). Takže vařím. Včera jsem udělala guláš. Jeho oblíbený. Byla to moje tichá prosba o smír. Nandala jsem mu talíř na stůl. Přišel, sedl si. Jedl. Dívala jsem se na něj. „Chutná ti to?“ Ticho. Jen cinkání lžíce o talíř. Cink. Cink. Cink.Ten zvuk mi drásal nervy. Dojedl, vstal, talíř dal do dřezu a odešel do ložnice. Ani „dík“, ani „nechutnalo“, ani „polib mi…“. Nic. Zůstala jsem u stolu a po tvářích mi tekly slzy. Cítila jsem se tak strašně ponížená. Jako pes, který pánovi přinese bačkory a pán ho bez slova překročí.
Co mě na tom ničí nejvíc, je ten kontrast, když jsme mezi lidmi. Včera, uprostřed této „tiché války“, nám volala tchyně. Petr zvedl telefon. „Ahoj mami! Jasně, máme se fajn. Co ty? Jo, Ilona je tady, zrovna něco kuchtí,“ smál se do telefonu. Hlas měl vřelý, milý, plný života. Povídal si s ní deset minut. Vtipkoval. Pak zavěsil. Otočila jsem se na něj s nadějí. „Už je to dobré? Už mluví?“Pohled, kterým mě zpražil, byl prázdný. Položil telefon a beze slova odešel. V tu chvíli mi došlo, že to není o tom, že nemůže mluvit. On může. On jen nechce mluvit se mnou.Je to trest. Chce, abych trpěla. Chce, abych si uvědomila, jak jsem bezvýznamná bez jeho pozornosti.
Dneska ráno to vyvrcholilo. Byla jsem roztržitá. Nespím dobře, když vedle mě leží člověk, který se ke mně točí zády a dělá, že tam nejsem. Krájela jsem chleba a nůž mi sjel. Zařízla jsem si hluboko do palce. Krev okamžitě vystříkla na linku i na podlahu. „Au! Do háje!“ vykřikla jsem bolestí a chytila si ruku. Bolelo to jako čert, krev nešla zastavit. Petr stál dva metry ode mě. Vařil si kávu. Musel to slyšet. Musel vidět můj úlek. Otočila jsem se na něj. „Petře, prosím tě, podej mi z lékárničky obvaz, já nemůžu, teče to…“ Petr se na mě podíval. Jeho oči sjely na mou krvácející ruku. Pak se podíval na krev na lince. Nehnul brvou. Otočil se, vzal si svůj hrnek s kávou a odešel do obýváku. Zůstala jsem stát v kuchyni, s krvácejícím prstem, a nemohla jsem se nadechnout. Ne bolestí z říznutí. Ale bolestí z toho poznání. On mi nepomůže, ani když krvácím. Jeho „urážka“ a potřeba mě trestat je silnější než základní lidská slušnost, silnější než starost o manželku. Ošetřila jsem se sama. Jednou rukou, třesoucími se prsty, zatímco on si vedle v pokoji četl zprávy na internetu.
Před hodinou přišel za mnou do ložnice. „Kde jsou ty složenky za elektriku?“ zeptal se. Hlas měl normální. Klidný. Jako by se nic nestalo. Jako by ty tři dny neexistovaly. Jako by mě ráno nenechal krvácet v kuchyni. To je jeho styl. Žádná omluva, žádné vysvětlování. Prostě „zapne“ zvuk, až když on uzná za vhodné, nebo když něco potřebuje. „Jsou na stole,“ špitla jsem. „Dík,“ řekl a odešel. Měla bych být ráda. Tichá domácnost skončila. Můžeme zase fungovat. Ale já uvnitř cítím něco mrtvého. Když se na něj dívám, nevidím už toho chlapa, kterého jsem si brala. Vidím dozorce, který má v ruce vypínač od mého života. Bojím se promluvit, abych neřekla něco špatně a nespustila další týden ticha. Je tohle ještě manželství? Nebo jsem jen vězeňkyně, která je vděčná za to, že jí bachař po týdnu samovazby odpověděl na pozdrav?
