Přesně 2 roky po Lidicích vyvraždili Němci řecké Distomo. Mezi 218 mrtvými bylo 20 kojenců a batolat

Úzká ulička vedle radnice ve vesnici Distomo vede k nenápadnému domku z kamene. Právě tady žila rodina čtyřletého Argyrise Sfountourise, když do Distoma 10. června 1944 vpadli němečtí vojáci. Dnes v sousedství domu stojí malé muzeum s fotografiemi a seznamy jmen – připomíná nejhorší, několikrát zaznamenaný masakr německé okupační správy v Řecku.

Vyšlapaná cesta od muzea míří na blízký kopec, kde se každoročně koná pietní ceremoniál k uctění obětí. Argyris Sfountouris, který tehdejší řádění SS jako malý chlapec přežil, po letech provází návštěvníky Distoma od domu svých rodičů až k pomníku na návrší nad vsí. V osmdesáti letech tu společně s dalšími pamětníky a jejich rodinami stále klade věnce a připomíná jména sousedů a příbuzných, které nacisté zavraždili.

Argyris stál jako dítě přímo uprostřed tragédie, kterou se vesnice navždy zapsala do dějin. Jeho otec a matka byli toho dne zastřeleni příslušníky jednotky Waffen-SS. Celkem 10. června 1944 přišlo v Distomu o život 218 civilistů včetně asi čtyřiceti dětí. Z toho dvě desítky obětí byly kojenci a batolata.

Některým z nemluvňat vojáci rozřezali hrdla v kolébkách, stejně jako ubodali bodáky těhotné ženy a sťali místního pravoslavného kněze. Řecký Červený kříž vyslal několik dnů po útoku do Distoma lékařský tým, který na místě našel kromě spálených obydlí i zohavená těla obětí – pověšená na stromech podél silnice a na balkónech domů. Z poklidné vesnice ve středním Řecku zbyly po dvou hodinách vraždění jen doutnající ruiny a hromady mrtvých.

K masakru v Distomu došlo ve válečném období, kdy německé okupační síly v Řecku stále častěji sahaly k brutálním represím proti civilnímu obyvatelstvu. Od jara 1944, po sérii porážek na frontách, zavedlo německé velení systém tvrdých odvet: za každý útok řeckých partyzánů měli zaplatit životem náhodně vybraní vesničané z okolí.

Jednotky SS a wehrmachtu už před Distomem vypálily a vyvraždily několik obcí – například v prosinci 1943 obec Kalavryta, kde zmasakrovaly přes 500 lidí. V červnu 1944 se pozornost přesouvala na hlavní fronty v Normandii, ale v řeckém vnitrozemí operovala 4. policejní tanková divize SS, složená převážně z fanatických mladých odvedenců.

Dne 10. června její kolonu poblíž Distoma napadli ozbrojenci řeckého odboje. Při přestřelce na silnici zahynulo údajně několik německých vojáků. Velení jednotky SS se rozhodlo „dát lekci“ celému okolí: zamířilo do nejbližší vesnice Distomo, kterou bezprostředně nijak nebránili ani nepodporovali žádní partyzáni.

Krátce po poledni obklíčili vojáci Waffen-SS Distomo a uzavřeli všechny únikové cesty. Podle dochovaných svědectví zahájili masakr okamžitě, bez varování. „Stříleli po všem, co se pohnulo,“ vypověděla později jedna z přeživších obyvatelek. Hlídky procházely dům od domu a systematicky vraždily celé rodiny.

Lidé umírali na ulici, na prahu svých domovů i ve sklepech; mnohé ženy byly před smrtí znásilněny nebo zmrzačeny. Zastřeleni byli i sedláci vracející se z polí a poutníci, kteří vesnicí zrovna projížděli. Zprávu o „postiženém“ Distomu zaneslo německé velení do hlášení s obvyklou formulací: šlo prý o odvetnou bezpečnostní akci proti banditům. Ve skutečnosti šlo v pořadí i rozsahem o jednu z nejhorších masových vražd spáchaných nacisty v okupovaném Řecku.

Příslušníci SS, kteří Distomo vyplenili, nebyli za svůj čin nikdy potrestáni. Přitom už dobové německé záznamy naznačují, že šlo o exces, který byl nadřízeným podezřelý. Německý polní četník Georg Koch, jenž byl přidělen k jednotce jako doprovod, totiž po akci nahlásil, že útok partyzánů začal až několik kilometrů od Distoma a pachatelé masakru tudíž jednali svévolně.

Zpráva se donesla až do Athén k představitelům loutkové řecké vlády, která v obavě z nevole obyvatel oficiálně protestovala u německých úřadů. Německé velení, znepokojené situací v okupované zemi, proto nařídilo vyšetřování incidentu. Příslušný důstojník SS Fritz Lautenbach, který na místě jednotce velel, přiznal během interního tribunálu, že jednal přísněji, než zněly rozkazy.

Soudní senát sestavený z důstojníků wehrmachtu ho však plně zprostil viny. Konstatoval, že hauptsturmführer Lautenbach nebyl veden lehkovážností ani neznalostí předpisů, nýbrž „smyslem pro odpovědnost vůči svým mužům“. Hromadná vražda civilistů tak zůstala bez trestu i beze stopy v materiálech německé armády. Krátce poté začal německý ústup z Řecka a většina viníků distomského masakru padla na jiných frontách nebo se dožila konce války bez dopadení.

Také poválečná spravedlnost nechala Distomo stranou. V nacistickém Německu se masakry v řeckých vesnicích nikdy neřešily obdobně důsledně jako třeba zločiny proti západoevropským obyvatelům. Západní Německo sice v průběhu 60. let odškodnilo některé bývalé řecké vězně koncentračních táborů a další oběti nacistické perzekuce, ale širší válečné reparace Řecku vyplácet odmítlo.

Řecké soudy se zpočátku zaměřovaly hlavně na kolaboranty a domácí válečné zločince; němečtí velitelé, odpovědní za masové popravy civilistů, byli v nepřítomnosti odsouzeni jen výjimečně. Na Distomo se tak brzy zapomnělo v archivech – nikoli ovšem v paměti místních obyvatel.

Argyris Sfountouris, kterému v den masakru byly necelé čtyři roky, přežil poboření rodného domu jen s drobnými zraněními. Ocitl se však v situaci, kdy přišel o celou nejbližší rodinu. Spolu s dalšími osiřelými dětmi byl po válce převezen do přeplněného státního sirotčince v Pireu u Athén. Chlapec trpěl podvýživou a těžkými zažívacími problémy – vinou hladu, úzkosti a traumatu nedokázal téměř vůbec jíst.

Ve stejné době navíc Řecko zachvátil chaotický občanský konflikt, který zvýšil bídu civilistů a oddálil obnovu země. Právě tehdy se nabídla pomoc mezinárodních humanitárních organizací. Na jaře 1949 navštívila řecké sirotčince delegace Mezinárodního červeného kříže a vybrala několik nejohroženějších dětí, kterým zajistila umístění ve Švýcarsku. Mezi vybranými byl i osmiletý Argyris.

Ještě tentýž rok se Argyris Sfountouris spolu s dalšími malými Řeky ocitl v „Dětské vesničce Pestalozzi“ ve švýcarském Trogenu. Tato nově zřízená nadace poskytovala zázemí stovkám válečných sirotků z celé Evropy – od Řecka přes Maďarsko a Polsko až po Německo. V bezpečném prostředí a s péčí odborníků se zdravotní stav řeckého chlapce zlepšil.

Navzdory temnému startu projevil Argyris značné nadání a pílí dohnal vzdělání. Vystudoval přírodní vědy na univerzitě v Curychu a stal se matematikem a fyzikem. Zůstal žít ve Švýcarsku, ale nikdy nepřerušil kontakt se svou rodnou zemí a vesnicí. Naopak, čím byl starší, tím silněji pociťoval, že musí vyprávět příběh Distomy světu.

Ve druhé polovině 90. let, kdy se téma reparací začalo v Řecku znovu veřejně otevírat, se Sfountouris připojil k iniciativě dalších přeživších z Distoma. Půjčil si archivní dokumenty, zpracoval rodinné vzpomínky a připravil sérii přednášek o masakru. Jako očitý svědek a současně vzdělaný intelektuál dokázal oslovit nejen pamětníky, ale i mladou generaci Řeků, která válku nezažila.

V roce 2006 o něm vznikl mezinárodní dokumentární film Song for Argyris a o devět let později vydal Sfountouris v Athénách knižní vzpomínky na Distomo. Při uvedení knihy na půdě Athénské univerzity mu tleskal zaplněný sál, včetně předních řeckých politiků. Předsedkyně řeckého parlamentu i ministr obrany v roce 2015 ve svých projevech vyzdvihli Argyrisovu vytrvalost a jeho snahu připomenout světu zapomenuté oběti nacismu.

Ještě dříve, než se příběh Distoma znovu dostal do povědomí domácí veřejnosti, zkusili přeživší tragédie bojovat za spravedlnost u soudů. Už v roce 1994 podala skupina pozůstalých rodin z Distoma žalobu na německý stát u soudu ve vlasti. Cílem nebylo nic menšího než symbolické odškodnění masakru, jehož viníci se dávno vyhnuli trestu. Řecké soudy k případu přistoupily nečekaně odvážně.

V říjnu 1997 soud v městě Livadia uznal legitimitu nároku obětí a přiznal skupině žalobců odškodné ve výši 9 miliard drachem (v přepočtu zhruba 28 milionů eur). Německá vláda s rozhodnutím ostře nesouhlasila a vyslala do Athén diplomatickou nótu s požadavkem, aby se tamní justice zdržela výkonu rozsudku.

Případ ale pokračoval až k Nejvyššímu soudu, který v květnu 2000 verdikt potvrdil a konstatoval, že masakr civilistů v Distomu je prokazatelným válečným zločinem, za který by Německo mělo nést právní odpovědnost.

Radost však neměla dlouhého trvání. K exekuci německého majetku v Řecku totiž rozsudek potřeboval souhlas ministra spravedlnosti a žádný z ministrů jej v praxi nevydal.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Distomo_massacre

https://www.ecchr.eu/en/publication/ss-massacre-distomo-survivors-fight-for-justice/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/recko-kdyz-nemci-nezaplati-reparace-zabavime-jim-majetek-135101

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/recko-nemecko-diplomacie-historie-valka-reparace.A190606_094754_zahranicni_luka

https://www.youtube.com/watch?v=uSEX0KAFNe0