Článek
Budoucí hvězda se narodila 17. ledna 1933 v Káhiře italským rodičům. Otec Pietro byl váženým prvním houslistou orchestru káhirské opery, matka Giuseppina pracovala jako švadlena. Rodina patřila ke střední vrstvě a dětem – Iolandě a jejím dvěma bratrům – nechyběla péče ani hudba.
Malá Iolanda vyrůstala v rytmu zkoušek orchestru a árií, které zněly z nedaleké operní scény. Zdálo by se, že prožívá idylické dětství. Jenže nic netrvá věčně. V pouhých deseti měsících věku postihla Iolandu vážná infekce oka. Následovalo několik operací a dívka musela nosit silné brýle, které z ní ve škole udělaly terč posměchu.
Iolanda se kvůli nim cítila méněcenná. Až jednou toho měla dost – v návalu zlosti popadla brýle a vyhodila je z okna. Problémy se zrakem ji provázely celý život, ale dětské trápení s brýlemi brzy zastínila mnohem temnější kapitola.
Přišla válka. V roce 1940 odvedla spojenecká vojska jejího otce do internačního tábora. Když se Pietro po čtyřech letech vrátil domů, rodina ho nepoznávala. Z laskavého tatínka se stal násilnický tyran. Rány pěstí a řemenem vystřídaly někdejší láskyplná pohlazení. Malá Iolanda se bála každého otcova kroku.
V dětském srdci se mísil strach s nenávistí. „Nenáviděla jsem ho, když mě bil, nenáviděla jsem ho ještě víc, když bil mámu a bratry. Chtěla jsem, aby zemřel,“ přiznala zpěvačka otevřeně o svém otci.
Její tajné přání se brzy vyplnilo – Pietro Gigliotti roku 1945 zemřel na mozkový absces. Mnohaleté trauma z dětství zanechalo v Iolandě hlubokou stopu a poznamenalo její budoucí vztahy s muži. Měla pak problém najít partnera, jemuž by dokázala plně důvěřovat.
Navzdory jizvám na duši dál snila svůj sen. Z „ošklivého káčátka“ s brýlemi vyrostla během dospívání půvabná mladá žena s nově nabytým sebevědomím. Tajně, bez vědomí rodičů, se přihlásila do soutěže krásy. Její vysoká štíhlá postava okouzlila porotu natolik, že získala korunku Miss Egypt.
Všimli si jí také filmaři a nabídli jí první malé role. Poprvé se její umělecké jméno Dalila objevilo na plakátu k filmu Sklenice a cigareta v roce 1954 – „V Egyptě to bylo velmi časté jméno a moc se mi líbilo,“ vysvětlovala výběr svého pseudonymu.
Jenže Káhira ani rodný Egypt větší uměleckou kariéru neslibovaly. Iolanda toužila výš a dál, po velkém světě. Na Štědrý den roku 1954 se proto s kufrem plným nadějí vydala vlakem do Paříže.
Paříž ji však nepřivítala s otevřenou náručí. Mladá cizinka v neznámém velkoměstě nejprve narážela na zavřené dveře. Vysněné herecké role nepřicházely, a tak – aby vůbec uživila sebe i své touhy – začala alespoň pilně chodit na hodiny zpěvu u profesora Rolanda Bergera.
Ten vytušil její talent a pomohl jí k prvnímu pěveckému angažmá: v kabaretu Villa d’Este mohla poprvé vystoupit před publikem. Krátce poté si na jeho radu poupravila umělecké jméno z orientálně znějící Dalily na údernější Dalida. Následovala výhra v pěvecké soutěži a první vystoupení v rozhlase Europe 1.
Zprvu si publikum na neznámou cizinku teprve zvykalo. Pak ale zazněla píseň Bambino a Francie ze dne na den získala novou hvězdu. Davy fanoušků se tlačily před koncertními sály a Dalida se záhy objevila na titulních stranách všech magazínů. Bylo léto 1957 a z Dalidy se stala senzací. Každý další singl a deska mířily na vrcholy hitparád.
Sláva jí přinesla i bohatství. Již v roce 1958 si mohla pořídit prostorný mezonetový byt v Paříži. Zároveň se kolem ní začali točit vlivní muži. O Dalidu projevil zájem ředitel rozhlasové stanice Lucien Morisse, který sehrál důležitou roli už na počátku její kariéry.
Z pracovního vztahu se zrodila láska – pohledný Lucien byl starší, zkušený, a pro daleko od domova osamělou zpěvačku představoval oporu i profesionální vedení zároveň. Dne 8. dubna 1961 si ho po tříleté známosti vzala za manžela. Manželství se však rozpadlo už po pár měsících.
Dalida totiž v té době podlehla kouzlu jiného muže – francouzského herce Jeana Sobieského – a brzy po svatbě Luciena opustila. Po rozvodu se Dalida již nikdy znovu nevdala.
Namísto rodinného štěstí se plně vrhla do práce. Hudební scéna se však mezitím změnila – začátkem 60. let zaplavila Evropu vlna moderního stylu yé-yé, francouzské obdoby rock’n’rollu. Mnozí starší šansoniéři se ocitli na vedlejší koleji, ale Dalida se dokázala přizpůsobit. Oživila image, odložila tmavou hřívu a odbarvila se na platinovou blond.
Repertoár rozšířila o svižné, mladistvé písně. Dařilo se jí stále lépe – koupila si honosný dům na Montmartru nedaleko baziliky Sacré-Cœur a dál sypala jeden hit za druhým. Její popularita rostla nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi. Vystupovala po celém světě. V prosinci 1977 dokonce zazpívala v pražské Lucerně a tamní publikum uchvátila svým šarmem a hlasem.
Rok 1966 pak do jejího života přivedl osudového muže i tragédii. Během jednoho hudebního projektu poznala italského zpěváka Luigiho Tenca, vášnivého bohéma se smutnýma očima. Pracovní spolupráce rychle přerostla v milostný vztah. Když se naskytla příležitost vystoupit na prestižním festivalu Sanremo 1967, rozhodli se soutěžit společně – oba zazpívají vlastní verzi stejné písně Ciao amore, ciao.
V zákulisí ovšem panovala nervozita. Pro Luigiho, méně zkušeného než slavná Dalida, to byl křest ohněm a svůj part zazpíval nejistě, pod vlivem uklidňujících léků a alkoholu. Porota píseň do finále nevybrala. Pro Tenca to byla zdrcující rána.
Ještě tu noc, 27. ledna 1967, se v hotelovém pokoji zastřelil – na protest proti údajné zkorumpovanosti festivalu, jak napsal v dopise na rozloučenou.
Spekulovalo se později, zda šlo skutečně o sebevraždu a dokonce i o pravdivosti jejich velké lásky – Luigi měl prý v Itálii jinou snoubenku a vztah s Dalidou mohl být jen marketingovým tahem. To ale na jejím žalu nic neměnilo.
Dalida navenek zachovala dekorum – zpívala dál, usmívala se do kamer. Uvnitř však cítila prázdnotu a nesnesitelnou bolest. O měsíc později se pokusila odejít za ním na onen svět – 26. února 1967 se v pařížském hotelu Prince de Galles předávkovala prášky na spaní. Život jí na poslední chvíli zachránili lékaři – po pětidenním kómatu se probrala – ale jizva na duši se nezhojila.
Ani tím však zlý sen neskončil. Ještě téhož roku Dalida otěhotněla s o mnoho mladším milencem – teprve dvaadvacetiletým italským studentem – a rozhodla se pro interrupci. Zákrok ale nedopadl dobře a způsobil jí vážnou komplikaci, kvůli níž už nikdy nemohla mít děti. Milující rodina, po které tolik toužila, se jí definitivně vzdálila.
Následující léta se snažila znovu nadechnout a jít dál. Po období rekonvalescence a duchovního hledání – včetně cesty do Indie – nalezla novou oporu v józe a knihách o filozofii.
Sedmdesátá léta pro ni znamenala vrchol kariéry. V televizi se množily zábavné hudební pořady a ona v nich pravidelně vystupovala – vždy elegantní, profesionální a okouzlující. Každý hit jako by se proměnil ve zlato.
Koncem roku 1973 nahrála s dlouholetým přítelem Alainem Delonem hravý duet Paroles, paroles, o němž se povídalo, že v něm oba zpěváci s úsměvem odkazují na dávný románek ze svého mládí. Píseň se stala mezinárodním hitem číslo jedna a jednou z ikonických skladeb Dalidiny diskografie.
Po boku Dalidy se v té době objevil nový muž – charismatický Francouz Richard Chanfray, který o sobě prohlašoval, že je převtělením tajemného hraběte Saint-Germaina. S nadsázkou tvrdil, že je sedmnáct tisíc let starý alchymista a že objevil elixír nesmrtelnosti. Excentrický dobrodruh si získal Dalidinu náklonnost a strávila s ním takřka devět let (1972–1981).
Dalida a Richard Chanfray, Milan, 1975
Byl to její řidič, tajemník, milenec i blízký přítel – a i když věděla, že jeho hraběcí titul je jen pohádka, po Luigiho a Lucienově odchodu vedle něj znovu zažila pocit štěstí. Idylu však narušil incident z léta 1976. Richard v záchvatu žárlivosti postřelil muže, kterého přistihl v pokoji své služebné – považoval ho za vetřelce.
Soud Chanfraye poslal na měsíc do vězení a na veřejnost prosáklo, že má kriminální minulost a dosud se formálně nerozvedl se svou první ženou. Tyto skandály Dalidu zasáhly. Ztratila v Richarda důvěru a nakonec jejich vztah ukončila v roce 1981. O dvě léta později přišla další rána: 20. července 1983 byl Chanfray nalezen mrtvý ve svém autě nedaleko Saint-Tropez, ve společnosti nové partnerky. Milenecká dvojice spáchala sebevraždu – otrávili se výfukovými plyny po požití barbiturátů.
Ani zdaleka to nebyla jediná ztráta, kterou musela vstřebat. Její někdejší manžel Lucien Morisse se již v září 1970 střelil do spánku a ukončil svůj život. Blízký přítel, populární zpěvák Mike Brant, neunesl deprese a v dubnu 1975 vyskočil z okna pařížského činžáku. Dalidina přezdívka „prokletá královna“ tak bohužel dostávala zlověstný smysl – smrt jí jako by neustále dýchala na záda.
Po profesní stránce zatím stále vítězila. Roku 1981 se jako první žena v historii pop-music dočkala diamantové desky za neuvěřitelných 85 milionů prodaných nosičů. Do poloviny osmdesátých let pak toto číslo překročilo hranici 100 milionů. Její koncerty se staly velkolepými show.
V lednu 1980 pořádala v Paříži sérii vyprodaných vystoupení v sále Palais des Sports – představení v americkém stylu, trvající více než dvě hodiny, během nějž Dalida na pódiu vystřídala dvanáct kostýmů a obklopila se horami peří i třpytu. Na jevišti ji doprovázelo 30 muzikantů a 11 tanečníků – velkolepá podívaná, jakou předtím žádná evropská zpěvačka nepředvedla.
Zpívala ve více než deseti jazycích a publikum ji milovalo od Evropy přes Blízký východ až po Japonsko. Své mezinárodní renomé potvrdila i v Americe – v listopadu 1978 vystoupila s úspěchem v Carnegie Hall v New Yorku. Přesto všechno vnitřní neklid Dalidu neopouštěl.
Ke sklonku života se stále častěji potýkala se zdravotními problémy. Zrak se jí znovu zhoršil a ostrá světla reflektorů už nemohla snést – musela podstoupit další operace očí a na čas přerušit koncertování. I když si roku 1986 splnila dávný sen a zahrála si hlavní roli ve filmu (Šestý den, r. J. Chahine), radost z tohoto úspěchu rychle vystřídal návrat depresí.
Stárnutí, samota a vzpomínky na ztracené lásky na ni doléhaly čím dál víc. V soukromí sice navázala ještě několik známostí, žádná však nepřinesla trvalé štěstí. V těchto letech se její projevy stávaly čím dál temnějšími – do repertoáru zařadila i srdcervoucí písně jako Je suis malade („Jsem nemocná“) či symbolickou Mourir sur scène („Zemřít na jevišti“), v nichž jako by odhalovala své nitro.
Počátkem roku 1987 upadla do těžkých splínů, kterých se nedokázala zbavit. V březnu se naposledy objevila v televizním pořadu a koncem dubna 1987 na koncertním pódiu – na festivalu v Turecku zazpívala své poslední písně před živým publikem.
Dalida zůstala sama se svými myšlenkami a zoufalstvím. Psychicky se zhroutila a rozhodla se skoncovat s životem – předávkovala se velkým množstvím barbiturátů ve své opuštěné ložnici. Na nočním stolku zanechala stručný vzkaz na rozloučenou: „Život se mi stal nesnesitelným. Odpusťte mi.“ Bylo jí pouhých 54 let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dalida
https://en.wikiquote.org/wiki/Dalida
https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/dalida-54-prokleta-kralovna-disca/
https://www.messynessychic.com/2017/05/24/discovering-dalida-the-tragic-diva/
https://www.ebar.com/story/68075
https://allthingsfrench.com/dalida/
https://www.auccaravan.com/dalidas-unbearable-life-the-tortured-truth-behind-the-curtain-call/
