Článek
Rosa Parks se 1. prosince 1955 vracela z práce domů. Bylo jí dvaačtyřicet let, pracovala jako švadlena v obchodním domě Montgomery Fair a nastoupila do autobusu na lince Cleveland Avenue. Sedla si do prostřední části, kam černošští cestující směli, dokud řidič neposunul hranici mezi bílými a černými sedadly.
Když se bílá část autobusu zaplnila, řidič James F. Blake řekl čtyřem černošským cestujícím v její řadě, aby se zvedli. Tři poslechli. Rosa Parks zůstala sedět.
Nebyla na sedadle vyhrazeném jen pro bílé. V Montgomery ale řidiči rozhodovali, kdy se má hranice posunout dozadu. Blake zavolal policii. Přijeli dva strážníci, Parksovou odvedli a zapsali do policejního protokolu.
Unavená švadlena
Rosa Louise McCauley se narodila 4. února 1913 v Tuskegee v Alabamě. Dětství prožila v době, kdy jih Spojených států řídila pravidla segregace. Černé děti chodily do jiných škol, seděly jinde v autobusech a v mnoha městech nesměly používat stejné prostory jako běloši.
V roce 1932 se provdala za Raymonda Parkse. Byl holič, ale také aktivista. Povzbuzoval ji, aby dokončila střední školu. To se jí podařilo v době, kdy většina černých obyvatel Alabamy takové vzdělání neměla. Od roku 1943 pracovala v montgomeryské pobočce NAACP. Byla sekretářkou a zapisovala případy lidí, kterým se v městě děly věci, jež policie a soudy ovládané bílou mocí často nechtěly řešit.
V roce 1944 ji NAACP poslala do Abbeville za Recy Taylorovou. Čtyřiadvacetiletá černošská matka se vracela z kostela, když ji uneslo a znásilnilo šest bílých mužů. Rosa Parks pomáhala rozjet kampaň za spravedlnost. Muži nebyli nikdy odsouzeni.
Když tedy v prosinci 1955 seděla v autobuse, nebyla fyzicky unavená víc než jindy. Byla jen unavená z neustálého ustupování.
S řidičem Jamesem F. Blakem se nesetkala poprvé. V roce 1943 nastoupila do autobusu, zaplatila vpředu a chtěla projít uličkou dozadu. Blake ji podle její vzpomínky donutil vystoupit a nastoupit zadními dveřmi, jak to někteří řidiči po černošských cestujících vyžadovali. Když vystoupila, autobus jí schválně odjel.
O dvanáct let později seděl za volantem znovu Blake. Parksová si ho při nástupu nevšimla. Zaplatila a sedla si do části pro černé cestující.
Autobus se postupně plnil. Když nastoupil bílý muž a neměl si kam sednout, Blake se otočil k řadě, ve které seděla Parksová. Chtěl, aby se všichni čtyři černošští cestující zvedli. Ne proto, že by potřeboval jen jedno místo. Podle tehdejší praxe nesměli černí a bílí sedět vedle sebe.
Tři lidé vstali. Parksová ne. Řidič se jí zeptal, jestli vstane. Odpověděla, že ne. Tak zavolal policii.
Zatčení
Na služebně jí pořídili otisky, zapsali ji a obvinili z porušení segregačního nařízení. Z vězení ji propustili na kauci. Přijel pro ni E. D. Nixon z NAACP, spolu s právníkem Cliffordem Durrem a jeho ženou Virginií.
Nixon už dlouho hledal vhodný případ, na kterém by bylo možné napadnout segregaci v autobusech. Rosa Parks byla v černošské komunitě známá, pracovala pro NAACP, měla klidnou povahu a lidé jí věřili. Zpráva o jejím zatčení se rychle rozšířilo po městě.
V Montgomery už před ní odmítly uvolnit místo i jiné ženy. Patnáctiletá Claudette Colvinová byla zatčena v březnu 1955. Dalšími byly třeba Aurelia Browderová, Mary Louise Smithová, Susie McDonaldová nebo Jeanetta Reeseová. Právě některé z nich se později staly žalobkyněmi ve federálním případu, který segregaci v montgomeryských autobusech zlomil. Jeanetta Reeseová se později z případu stáhla kvůli zastrašování.
Jo Ann Robinsonová vedla Women’s Political Council. Byla profesorkou na Alabama State College a o špatném zacházení v autobusech slyšela od černošských žen roky. Po zatčení Rosy Parksové nečekala na velkou poradu. V noci připravila letáky, které vyzývaly černé obyvatele Montgomery, aby v pondělí 5. prosince nejeli autobusem. Právě ten den měla Parksová stanout před soudem.
Letáky se množily na školním kopírkách. Studenti a dobrovolníci je pak roznášeli po kostelech, obchodech, školách a černošských čtvrtích. V pondělí ráno zůstaly autobusy prázdné. Černí obyvatelé Montgomery tvořili většinu zákazníků autobusové dopravy. Ten den šli pěšky, jeli společným autem, nechali se svézt sousedem nebo taxíkem. Někteří šli do práce kilometry.
Rosa Parks byla téhož dne uznána vinnou. Dostala pokutu 10 dolarů a 4 dolary soudních výloh. Její právník Fred Gray se odvolal. Večer se tisíce lidí sešly v baptistickém kostele Holt Street. Vznikla Montgomery Improvement Association. Do čela zvolili šestadvacetiletého kazatele Martina Luthera Kinga mladšího. Bojkot měl původně trvat jeden den. Pokračoval však dál.
381 dní
Autobusová společnost přišla o hlavní část zákazníků. Město se snažilo bojkot zlomit. Policie zastavovala černé řidiče ve sdílených autech, lidé přicházeli o práci, domy vůdců protestu čelily útokům vandalů.
Černošská komunita si vytvořila vlastní veřejnou dopravu. Auta jezdila podle rozpisů, lidé čekali na domluvených místech, dobrovolní řidiči vozili sousedy do práce a zpátky. Kdo neměl odvoz, šel pěšky.
Rosa Parksová během bojkotu nepřestala pracovat. Pomáhala s telefonáty a organizací. Zároveň přišla o práci v obchodním domě a její muž později také ztratil zaměstnání. Sláva jí nepřinesla klid ani peníze. Bojkot se táhl přes léto, podzim i další zimu. Trval 381 dní.
Právní zlom nepřišel přímo kvůli ní. Přišel přes žalobu Browder v. Gayle, kterou podali právníci Fred Gray a Charles Langford jménem černošských žen, jež zažily špatné zacházení v montgomeryských autobusech.
Federální soud rozhodl, že segregace v autobusech je protiústavní. Nejvyšší soud Spojených států rozhodnutí potvrdil. Montgomery muselo segregaci v autobusech ukončit. Dne 20. prosince 1956 bojkot skončil.
Druhý den ráno nastoupil Martin Luther King do autobusu. Rosa Parksová se také vrátila do městské dopravy, která už neměla stejná pravidla jako v den jejího zatčení. Fotografie, na kterých sedí v autobuse, později obletěly svět. Některé z nich ale nebyly pořízeny přímo 1. prosince 1955. Vznikly až později, když už byl bojkot součástí dějin.
Parksová se po bojkotu nestala bohatou ženou. S manželem se v roce 1957 přestěhovala do Detroitu. Dál pracovala v občanském hnutí, podporovala politické vězně, protestovala proti rasismu a připomínala, že její život nezačal ani neskončil jedním sedadlem v autobuse. Zemřela 24. října 2005. Bylo jí dvaadevadesát let.
Zdroje:
https://www.loc.gov/exhibitions/rosa-parks-in-her-own-words/about-this-exhibition/the-bus-boycott/rosa-parks-arrested/
https://www.archives.gov/education/lessons/rosa-parks
https://www.loc.gov/exhibitions/rosa-parks-in-her-own-words/about-this-exhibition/the-bus-boycott/
https://www.loc.gov/exhibitions/rosa-parks-in-her-own-words/about-this-exhibition/the-bus-boycott/browder-v-gayle-class-action-lawsuit-bus-situation/
https://kinginstitute.stanford.edu/montgomery-bus-boycott
https://kinginstitute.stanford.edu/parks-rosa
