Článek
V březnu 1884 začal spor, který se brzy dostal k bombajskému soudu a na první pohled vypadal jako rodinná věc. Muž jménem Dadaji Bhikaji chtěl, aby mu soud přivedl manželku domů. Ta žena se jmenovala Rukhmabai. Bylo jí devatenáct let. S Dadajim ji rodina provdala, když jí bylo jedenáct. On byl tehdy dospělý mladý muž. Ona byla dítě.
Po svatbě zůstala podle zvyku u matky a nevlastního otce. Do manželova domu se měla přestěhovat později. Jenže mezitím vyrostla, četla, učila se a začala rozumět tomu, co se po ní vlastně chce. Když přišel čas odejít k muži, kterého jí rodina vybrala v dětství, odmítla.
Dadaji šel k soudu. Žádal takzvané restitution of conjugal rights, tedy navrácení manželských práv. V praxi to znamenalo, že soud měl Rukhmabai nařídit, aby s ním žila jako manželka. Ona nechtěla.
Ten spor se táhl čtyři roky, dostal se do novin v Indii i v Británii a otevřel otázku, kterou soudy dlouho nechtěly položit nahlas: může dospělá žena odmítnout manželství, které za ni uzavřeli, když byla dítě?
Dům Sakharama Arjuna
Rukhmabai se narodila 22. listopadu 1864 v Bombaji. Její otec Janardhan Pandurang zemřel, když byla malá. Matka Jayantibai se znovu vdala za lékaře Sakharama Arjuna.
To byl pro Rukhmabai důležitý člověk. Sakharam Arjun nebyl jen nový muž v domě. Byl lékař, vzdělanec a člověk napojený na reformní prostředí. Patřil k lidem, kteří řešili vzdělávání žen, manželství a změny v hinduistické společnosti.
Rukhmabai doma nedostala běžné dětství dívky té doby, která má jen čekat na budoucího manžela. Nevlastní otec ji učil, dával jí knihy a nechal ji přemýšlet. V domě se mluvilo o věcech, které se mimo podobné reformní kruhy často neotevíraly.
Když jí bylo jedenáct, rodina ji přesto provdala za Dadajiho Bhikajiho. Byl to příbuzný Sakharama Arjuna. Podle dohody měl nějaký čas žít u nich, být s Rukhmabai a stát se mužem, který se o ni později postará. Tak to ale nedopadlo. Dadaji se o Rukhmabai moc nezajímal.
Když Dadaji žádal, aby s ním Rukhmabai žila, nebyl to jen osobní požadavek. Šlo o právní nástroj převzatý z britské tradice: restitution of conjugal rights. Soud mohl manželovi nebo manželce nařídit návrat do společného soužití.
V anglickém prostředí se takový institut původně týkal lidí, kteří spolu skutečně žili a potom se rozešli. U Rukhmabai to bylo jiné. Ona s Dadajim nikdy jako manželka nežila. Manželství vzniklo, když byla dítě, a teď po ní soud měl chtít, aby ho jako dospělá žena naplnila.
Dne 21. září 1885 rozhodl soudce Robert Hill Pinhey. Dadajiho žalobu odmítl. Ve svém rozsudku napsal, že je zavádějící mluvit o „navrácení“ manželských práv tam, kde žádné společné manželské soužití nikdy nebylo.
Jeho rozhodnutí bylo na svou dobu neobvyklé. Rukhmabai se jako dítě nemohla svobodně rozhodnout, že vstupuje do manželství, a soud podle Pinheye neměl takový závazek vynucovat silou. Pro Dadajiho to nebyl konec. Odvolal se.
V roce 1886 odvolací soud Pinheyho rozhodnutí zrušil. Případ se vrátil k dalšímu projednání. Tím se pro Rukhmabai otevřela druhá část sporu, mnohem tvrdší než první. V březnu 1887 přišel rozsudek, který jí nařídil žít s Dadajim. Pokud by neposlechla, mohla jít na šest měsíců do vězení.
Rukhmabai odpověděla veřejně. Raději půjde do vězení, než aby žila s mužem, kterého si nevybrala a s nímž nikdy jako manželka nežila.To byla velká odvaha. V tehdejší Bombaji mohla mladá hinduistická žena takovou větou přijít o zbytky ochrany, pověsti a bezpečí. Pro část společnosti byla neposlušnou manželkou, která ničí rodinu a náboženský řád.
A Hindu Lady
Během sporu začala psát do novin. V roce 1885 vyšly v The Times of India dopisy podepsané pseudonymem A Hindu Lady. Psala v nich o dětských sňatcích, vynuceném soužití, vzdělávání žen a o tom, co se stane s dívkou, když se o jejím životě rozhoduje dřív, než sama rozumí světu.
Pseudonym ji dlouho neschoval. Čtenáři rychle pochopili, kdo asi dopisy píše. Případ už běžel u soudu a její argumenty se překrývaly s tím, co se dělo v soudní síni. Dopisy ale udělaly důležitou věc. Rukhmabai uměla vysvětlit, proč nechce odejít k Dadajimu, a uměla z osobního případu udělat záležitost, která se týkala tisíců dalších dívek.
Konzervativní hlasy tvrdily, že britský soud nemá rozbíjet hinduistické manželství. Reformátoři upozorňovali, že společnost nemůže zavírat oči před tím, že dívky jsou provdávány dřív, než mohou chápat důsledky.
Případ se vlekl a tlak rostl. V Indii i Británii vznikly výbory a kampaně na její podporu. Psali o ní reformátoři, právníci, lékařky i ženy z britského hnutí za vzdělávání žen.
Britská správa byla v těžké pozici. Na jedné straně se část úředníků ráda ukazovala jako zastánce reforem. Na druhé straně se báli přímého zásahu do hinduistických rodinných a náboženských zvyklostí. Rukhmabai jim položila problém přímo na stůl: pokud soud nařídí ženě soužití, co udělá, když řekne ne?
V roce 1888 se spor vyřešil dohodou. Dadaji přijal finanční vyrovnání, nejčastěji se uvádí částka 2 000 rupií, a vzdal se nároku, aby s ním Rukhmabai žila.
Cesta do Anglie
Rukhmabai chtěla studovat medicínu. Nebylo to přání, které by tehdy mladá Indka mohla splnit snadno. Potřebovala peníze, podporu a školu, která vůbec přijme ženu z Indie.
Pomohly jí britské a indické reformní kruhy. Podporu získala od lidí kolem ženského lékařského hnutí, mimo jiné od Edith Pechey Phipson a dalších žen, které chtěly otevřít medicínu také Indkám. Peníze a doporučení přicházely z okruhu reformátorů, sufražetek a organizací spojených se zdravotní péčí pro ženy v Indii.
V roce 1889 odjela do Anglie. Zapsala se na London School of Medicine for Women a klinickou praxi získávala u Royal Free Hospital. Cestovala i do Skotska a na kontinent, kde si doplňovala kvalifikaci.
V roce 1894 získala lékařskou kvalifikaci. V roce 1895 nastoupila jako hlavní lékařka v ženské nemocnici v indickém Suratu. Léčila ženy a děti v době, kdy mnoho pacientek nemohlo nebo nechtělo chodit k mužským lékařům. Pro takové ženy nebyla lékařka jen pohodlnější možnost. Někdy byla jediná možnost, jak se k léčbě vůbec dostat.
Od roku 1918 působila jako hlavní lékařka v Zenana State Hospital v Rádžkótu. Zůstala tam až do odchodu do důchodu na konci dvacátých let. V Rádžkótu se podílela také na veřejném zdravotnictví a na práci Červeného kříže.
Po odchodu do důchodu se vrátila do Bombaje. Psala dál o postavení žen. V roce 1929 vydala text Purdah – the Need for Its Abolition, kde kritizovala izolaci žen a zvlášť vdov, kterým společnost bránila žít užitečný a samostatnější život.
Rukhmabai zemřela 25. září 1955 v Bombaji. Bylo jí devadesát let. Přežila muže, který ji jako dívku žaloval, britskou koloniální Indii i první roky své nezávislé země.
Zdroje:
https://indiankanoon.org/doc/623704/
https://www.cambridge.org/core/journals/law-and-history-review/article/withholding-consent-to-conjugal-relations-within-child-marriages-in-colonial-india-rukhmabais-fight/003924F297C8B4B42B31AE85FE07DA5C
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/24730580.2021.1962083
https://scalar.lehigh.edu/kiplings/infant-marriage-and-enforced-widowhood-rukhmabai-june-1885
https://scalar.lehigh.edu/kiplings/rukhmabai
https://history.rcp.ac.uk/blog/dr-rukhmabai-raut-happy-160th-birthday
https://indianexpress.com/article/who-is/who-was-rukhmabai-raut-4949058/
https://www.mcgm.gov.in/irj/go/km/docs/documents/D%20Ward/Heritage-Sites/Heritage-20.pdf
