Článek
Když u nás v sobotu ráno zazvonil soused Kamil, myslela jsem, že si jde půjčit vrtačku nebo se zeptat na odečet vody. Místo toho mi vrazil do ruky papír s logem stavební firmy. „Paní Nováková, tak jsem to nechal nacenit,“ řekl bez pozdravu, jako bychom byli uprostřed rozjetého jednání. Podívala jsem se na papír. Cena díla: 320 000 Kč.Polkla jsem naprázdno. „Co to je?“ „No ten nový plot přece. Ten starý dráťák je ostuda ulice. Dáme tam betonové dílce, barva antracit, bezúdržbové. Vychází to na sto šedesát tisíc pro každého. Kdy mi to můžete poslat?“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Sto šedesát tisíc? S manželem jsme v důchodu. Máme našetřeno na pohřeb a na opravu kotle, kdyby nedejbože odešel. Nemáme sto šedesát tisíc na to, abychom se dívali do šedé zdi místo do zeleně.
Starý, ale dobrý
Náš starý plot tam stojí od devadesátého pátého. Je to klasické zelené pletivo na sloupcích. Ano, místy je trochu rezavé a porostlé břečťanem, ale drží pevně. Máme psa, starého jezevčíka Bena, a ten plot ho spolehlivě udrží na zahradě. Nikdy s tím nebyl problém.
Bývalý soused, pan Vlček, byl zlatý člověk. Přes plot jsme si podávali úrodu, povídali si. Když zemřel a dům koupil Kamil – mladý podnikatel s drahým autem – věděli jsme, že se věci změní. Zrekonstruoval dům k nepoznání. Vykácel stromy. Zahrada teď vypadá jako sterilní golfové hřiště. A teď mu vadí náš břečťan.
„To není prosba, to je nutnost“
Snažila jsem se mu to vysvětlit slušně. „Pane Kamile, nezlobte se, ale my na to nemáme peníze. Nám ten starý plot stačí. Pokud si chcete postavit nový, bránit vám nebudeme, ale my se finančně podílet nemůžeme.“ Kamil se přestal usmívat. Sundal si sluneční brýle a podíval se na mě tím stylem, jakým se šéf dívá na neschopného podřízeného.
„Paní Nováková, vy to nechápete. Ten plot je na hranici. Je to společná věc. Podle občanského zákoníku se o rozhrady mají starat oba sousedé. Ten váš drát je hnusný, rezavý a znehodnocuje mi nemovitost.“ „Ale funkční je,“ bránila jsem se. „Funkční? Vždyť to drží jen silou vůle. Až to spadne na moje auto, kdo to zaplatí? Vy?“Byl agresivní. Cítila jsem se zahnaná do kouta. Manžel, který je po infarktu a nesmí se rozčilovat, raději zalezl do dílny. Zbylo to na mě.
Teror motorovou pilou
Když pochopil, že peníze dobrovolně nedáme, začal přitvrzovat. Minulý týden jsem přišla z nákupu a slyšela jsem řev motorové pily. Běžela jsem na zahradu. Kamil stál u plotu a bez milosti řezal větve našeho břečťanu a tújí, které přesahovaly k němu, ale bral to i s kusem našeho pletiva. „Co to děláte?!“ křičela jsem. „Čistím si pozemek. Tohle všechno je bordel,“ odsekl a hodil ořezané větve na naši stranu.
Druhý den mi přišel doporučený dopis. Nebyl od právníka, ale napsal ho on sám, plný paragrafů a výhružek. Psal tam, že starý plot je v havarijním stavu a ohrožuje bezpečnost. Že pokud nebudeme spolupracovat, bude vymáhat náklady soudně.
Ultimátum
Včera přišel vrchol. Zastavil mě u branky, když jsem venčila Bena. „Tak poslouchejte, Nováková. Já už jsem objednal firmu. Nastupují za čtrnáct dní.“ „Ale my jsme vám řekli, že peníze nedáme!“ „Fajn,“ pokrčil rameny. „V tom případě to uděláme jinak. Ten starý plot strhnu. Svůj nový plot si postavím o kousek dál na svém pozemku. Zaplatím si ho sám.“
Zarazila jsem se. „Takže tam bude zeď?“ „Ano, ale u mě. Vy na hranici nebudete mít nic. A protože můj nový plot nebude navazovat na vaši branku a uliční plot, vznikne tam půlmetrová díra. Prostě budete otevření.“ Podíval se na Bena. „A jestli vám ten čokl tou dírou uteče a vběhne mi na zahradu, nebo nedejbože někoho pokouše na ulici, tak si pište, že na vás zavolám policii a veterinární správu. Budete platit pokuty, že se z toho zblázníte.“
Bezmoc a strach
Od té doby nespím. Zjišťovali jsme si to. Plot opravdu stojí přesně na hranici a nikdo už neví, kdo ho před třiceti lety stavěl. Zda my, nebo starý pan Vlček. Pokud ho strhne a nový nepropojí s naším, budeme mít zahradu otevřenou do ulice. Ben je starý, ale zvědavý. Uteče hned. Bez plotu nemůžeme psa pustit ven. Bez plotu nám bude kdokoli koukat do oken.
Kamil to ví. Zneužívá toho, že na nový plot nemáme, a vydírá nás naším vlastním psem a bezpečím. Manžel chce vzít úspory a zaplatit mu aspoň část, aby byl klid. „Věro, já nechci válku. Já chci dožít v klidu,“ říká mi se slzami v očích. Ale mně se příčí ustoupit takovému gaunerovi. Zaplatit 160 tisíc za něco, co nechci, jen proto, že se bojím? Je to vydírání. Sprosté vydírání bílého dne. A nejhorší je, že mám pocit, že tahá za delší konec provazu.
