Sousedé si z mé zahrady udělali skládku. Tak jsem jim ten „poklad“ vyklopila na jejich dlažbu

tála jsem v kuchyni a míchala těsto na bábovku, když se za oknem mihnul zelený stín. Plesk.Na můj čerstvě okopaný záhon s bylinkami dopadl chuchvalec mokré, zapařené trávy. Podívala jsem se z okna. Za plotem stál soused Karel. V ruce koš ze sekačky, na tváři bohorovný výraz pána tvorstva. Právě se chystal vysypat další várku. „Karle! Co to děláte?“ vyběhla jsem ven, ještě s moukou na rukou. Karel se ani nezačervenal. „Ále, sousedko, zdravím. Jen vám to tam přihazuju na tu hromadu. Vám se to hodí, ne? Kompost potřebuje hmotu.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Můj kompost není „hromada“. Můj kompost je pečlivě vrstvený systém, kam dávám listí, větvičky a organický odpad v přesném poměru, aby to tlelo, nesmrdělo a vytvářelo kvalitní zeminu. To, co tam házel Karel, byla mokrá, udusaná tráva, která okamžitě začne hnít, plesnivět a zapáchat. „Karle, já to tam nechci. Mám ten kompostér plný. Odvezte si to do sběrného dvora,“ řekla jsem důrazně. „Prosím vás, nedělejte scény pro trochu trávy,“ mávnul rukou, vysypal zbytek koše přímo na mé hortenzie a odešel sekat dál.

Abych vás uvedla do obrazu: Karel a jeho žena Jana jsou typičtí „moderní“ sousedé. Svou zahradu si vydláždili zámkovou dlažbou, zbytek osázeli anglickým trávníkem a tújemi. Nemají ani kousek místa na bioodpad, protože by jim to kazilo výhled z bazénu. Já mám zahradu užitkovou. Pěstuji rajčata, okurky, mám stromy. Pro ně jsem tedy automaticky „ta s tím hnojem“, která určitě uvítá jakýkoliv biologický odpad. Jenže oni se neptají. Minulý týden jsem přišla z práce a na kompostu ležela hromada tújí. Túje se nerozkládají. Túje tam budou ležet pět let. Když jsem zazvonila u Jany, otevřela mi v plavkách. „Jano, ty túje si odneste. To na kompost nepatří, okyseluje to půdu,“ vysvětlovala jsem jí slušně. Jana protočila oči. „Ježiš, vy s tím naděláte. Vždyť je to příroda. My nemáme vozík, kam bychom to asi dali? Buďte ráda, že vám to tam neházíme v igelitkách.“ Buďte ráda.Tahle věta mi rezonovala v hlavě. Mám být ráda, že mi cizí lidé dělají na mém soukromém pozemku skládku. Že mi šetří práci s hnojením, o které jsem neprosila.

Pohár trpělivosti přetekl tento víkend. Sousedům se urodila jablka. Mají jednu starou jabloň, o kterou se nestarají, takže jablka jsou červivá, padají a hnijí. V sobotu ráno mě probudil nasládlý, kvasný smrad. Otevřela jsem okno ložnice, které vede přímo nad kompost (ano, kompost mám v rohu zahrady, ale bohužel blízko domu, protože jinde místo není). Pod oknem se to černalo vosami. Na mém pečlivě udržovaném kompostu ležela snad padesátikilová hromada shnilých jablek. Tekla z toho hnědá břečka. Mouchy, vosy, octomilky. Bylo vedro, třicet stupňů. Ten zápach byl nesnesitelný. Připomínalo to pálenici po výbuchu. Vyběhla jsem k plotu. Karel zrovna griloval na terase. „Karle! To si děláte legraci? Ty jablka okamžitě zmizí!“ křičela jsem. Karel se otočil s pivem v ruce. „Klid, sousedko. To se rozloží. To je nejlepší hnojivo. Za rok budete mít cukety jako lodičky.“ „Mně to smrdí do ložnice! Jsou tam vosy! Mám alergii!“ „Tak si zavřete okno,“ zasmál se a cinknul si lahví s kamarádem.

Vrátila jsem se do domu. Klepala jsem se vzteky. Cítila jsem tu bezmoc. Mluvíte s nimi slušně, vysvětlujete, prosíte. A oni se vám vysmějí do obličeje, protože mají pocit, že vaše zahrada je jen pokračováním jejich odpadkového koše. Dívala jsem se na tu hnijící hromadu. A pak mi to došlo. Chcete hnojivo? Máte ho mít.Vzala jsem lopatu a zahradní kolečko. Bylo pravé poledne. Sousedé měli na zahradě návštěvu, grilovali, děti běhaly kolem bazénu. Jejich příjezdová cesta, vyložená tou drahou světlou dlažbou, byla prázdná. Brána byla otevřená. Začala jsem nakládat. Vzala jsem to zespodu. Shnilá jablka promíchaná s tou jejich zapařenou trávou a trochou mého uleželého, smradlavého kompostu. Byla to těžká, mokrá, páchnoucí břečka. Naložila jsem kolečko tak, že sotva jelo. Přejela jsem zahradu, otevřela branku a vyjela na ulici. Srdce mi bušilo až v krku. Dojela jsem k jejich vjezdu. Nikdo si mě nevšiml. Zabrala jsem a s mlaskavým zvukem jsem celý obsah kolečka vyklopila přímo doprostřed jejich nablýskaného vjezdu, asi metr od jejich zaparkovaného Mercedesu. Ten smrad se v horkém vzduchu okamžitě rozvinul jako neviditelný jedovatý plyn.

Ten zvuk to prozradil. Plác.Karel vyběhl zpoza domu. Jana za ním. Když to viděli, Jana začala ječet. „To co je?! Vy jste se zbláznila?! Na naší dlažbu?!“ Opřela jsem se o prázdné kolečko a utřela si pot z čela. Byla jsem klidná. Byl to ten ledový klid člověka, který vykonal spravedlnost. „To jsou vaše jablka, Jano. A vaše tráva. Zapomněli jste si to u mě. Říkal Karel, že je to nejlepší hnojivo. Tak ať vám to pohnojí tu dlažbu.“ „To uklidíte! Okamžitě to uklidíte!“ řval Karel a byl rudý jako ta jablka. „Neuklidím. Je to váš majetek. Já vám ho jen vrátila. Příště, cokoliv přistane na mé zahradě, skončí tady. Nebo na kapotě toho auta.“ Otočila jsem se a odjela s prázdným kolečkem domů.

Je to týden. Sousedé to museli uklízet lopatou a pak tu dlažbu hodinu wapkovat. Na té světlé dlažbě zůstal obrovský mastný flek. Nemluvíme spolu. Když mě Karel vidí, odvrací zrak a něco mumlá. Jana na mě vrhá pohledy, kterými by se dalo krájet sklo. Ale víte co? Za celý týden na mém kompostu nepřibyla ani snítka trávy. Žádná jablka. Ani pecka. Mám konečně klid. Vzduch je čistý. Jen mě mrzí, že to muselo zajít tak daleko. Že dospělí lidé nerozumí slovu „ne“ a rozumí až hrubé síle a smradu. Cítím se trochu trapně před ostatními sousedy, kteří to divadlo viděli, ale nelituji toho.