Článek
„Prosím tě, okamžitě to vypni! Zvedá se mi z toho žaludek!“ Karolína vletěla do kuchyně, demonstrativně si držela nos a druhou rukou rozrazila okno dokořán. Venku bylo pět pod nulou, sněžilo. Mrazivý vzduch okamžitě ochladil místnost, kde jsem právě smažila cibulku na základ pro roštěnou. „Karolíno, zavři to okno, nastydneš,“ řekla jsem klidně, i když se mi vařila krev. „Táta má narozeniny, dělám jeho oblíbené jídlo.“ „To není jídlo, mami. To je mrtvola. A ten smrad se zažírá do záclon. Já v tomhle prostředí odmítám být,“ odsekla a odkráčela do svého pokoje, přičemž za sebou práskla dveřmi tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně. Stála jsem u sporáku, v ruce vařečku, a dívala se na tu osmaženou cibulku. Měla jsem chuť brečet. Těšila jsem se, že přijede na víkend z koleje. Těšila jsem se, že budeme rodina. Místo toho mám doma inspektora kvality života, který pohrdá vším, co dělám.
Od vegetariánství k fanatismu
Přitom to začalo celkem nevinně. Karolína v osmnácti přestala jíst maso. „Fajn,“ řekla jsem tehdy. „Respektuju to.“ Kupovala jsem jí tofu, dělala zeleninové placky, když jsme měli řízky, ona měla smažený květák nebo sýr. Fungovalo to. Zlom nastal, když odešla na vysokou do Prahy a našla si novou partu přátel. Přijela jako vyměněná. Najednou nebyla jen vegetariánka. Byla veganka. A ne ledajaká. Byla to ta militantní veganka, která považuje konzumaci medu za krádež a vlněný svetr za týrání.
První incident byl u snídaně asi před půl rokem. Manžel si namazal chleba máslem a dal si na něj plátek šunky. Karolína si odsedla na druhý konec stolu. „Mohl bys to jíst někde jinde?“ zeptala se chladně. Manžel, kliďas, se na ni podíval přes brýle. „Kájo, jsem ve své kuchyni u svého stolu. Jím snídani.“ „Dívat se, jak žvýkáš kus prasete, je pro mě traumatizující. Je to nerespekt k mému přesvědčení.“ Manžel tehdy jen zakroutil hlavou a dojedl to v tichosti. Já jsem se snažila situaci zachránit a nabízela jí ovesnou kaši z mandlového mléka. Ale atmosféra zhoustla.
Samostatné nádobí a křížový výslech
Gradovalo to. Při další návštěvě Karolína odmítla jíst brambory, které jsem uvařila. „V čem jsi je vařila?“ „V hrnci, Kájo. V tom nerezovém.“ „V tom, ve kterém děláš i hovězí vývar?“ „No… ano, ale je přece umytý v myčce na sedmdesát stupňů.“ „To je jedno. Jsou tam mikročástice smrti. Z toho já jíst nebudu. Potřebuju vlastní hrnec, ve kterém se nikdy nevařilo maso.“Musela jsem jet do obchodu a koupit novou sadu nádobí – hrnec, pánev, vařečku, prkénko. Všechno jsem to označila zelenou páskou. „Veganské“. Myslela jsem, že bude klid. Že jsem jí vyšla vstříc. Chyba lávky. Karolína začala kontrolovat lednici. „Mami, proč je ten sýr vedle mého hummusu? Ty bakterie se můžou přenést!“ „Proč kupujete vejce z klecového chovu? Podporujete mučení!“ „To mléko smrdí až ven, vyhoď to.“
Každý víkend, kdy přijela, se změnil v přednášku o etice, ekologii a naší morální zkaženosti. Cítila jsem se ve vlastním domě jako zločinec. Musela jsem se obhajovat, proč jím jogurt. Musela jsem se omlouvat, že peču kuře.
Narozeninový výbuch
Všechno vyvrcholilo tento víkend, při těch manželových narozeninách. Poté, co vyvětrala kuchyň do mrazu, se vrátila a stoupla si mezi mě a sporák. „Mami, já to myslím vážně. Jestli tu roštěnou doděláš, já nebudu sedět u stolu. A nebudu ani v téhle místnosti.“ Podívala jsem se na ni. Bylo jí dvaadvacet, ale chovala se jako pětiletý spratek. „Karolíno,“ nadechla jsem se zhluboka. „Táta má šedesátiny. Miluje hovězí na houbách. Já jsem ti udělala dýňové rizoto, přesně tak, jak to máš ráda. Můžeš prosím tě, pro jednou, projevit trochu tolerance k nám?“
Zrudla. „Tolerance k vrahům? To po mně nemůžeš chtít! Nutíš mě dýchat výpary z mrtvých těl! Je to sobecké! Měla bys respektovat, že se mi z toho dělá fyzicky zle!“Pak sáhla po pokličce a chtěla hrnec odsunout z plotny. To byla ta poslední kapka. Chytila jsem ji za ruku. Pevně. „A dost,“ řekla jsem hlasem, který jsem nepoznávala. Byl tvrdý a nekompromisní. „Tohle je moje kuchyně. Tohle je můj dům. A tohle je jídlo pro tvého tátu, který ti platí studia a tu kolej, kde tě naučili tyhle manýrý. Jestli se ti to nelíbí, sbal se a jeď zpátky do Prahy. Ale nebudeš mi tady vypínat sporák a nebudeš nám diktovat, co smíme jíst.“
Ticho po pěšině
Karolína na mě zírala s otevřenou pusou. Nikdy jsem na ni takhle nevystartovala. „Fajn,“ sykla. „Tak si tu žijte s tím svým svědomím.“ Během deseti minut byla sbalená. Odmítla si vzít i to dýňové rizoto, které jsem jí nabalila do krabičky. „Od tebe nic nechci,“ řekla ve dveřích. „Až pochopíš, jaké utrpení způsobuješ, tak mi zavolej.“
Manželovy narozeniny jsme oslavili v tichosti. Roštěná byla výborná, maso se rozpadalo, ale nikomu z nás nechutnalo. Měla pachuť hořkosti. Manžel se snažil vtipkovat: „Aspoň nám zbylo víc,“ ale viděla jsem, že ho to mrzí. Je to jeho holčička.
Už je to týden. Karolína nebere telefony. Na Facebooku sdílí drastická videa z jatek s popisky o „pokryteckých rodičích“. Cítím se hrozně. Stýská se mi po ní. Ale zároveň cítím i vzdor. Odmítám se ve vlastním domě plížit kolem lednice a jíst šunku tajně ve spíži, aby dceruška nebyla pohoršena. Respekt musí fungovat oběma směry. Nebo ne?
