Článek
Je leden, venku mrzne, ale já mám v ložnici otevřené okno dokořán. Klepu se zimou pod peřinou, ale nemám na vybranou. Je to jediný způsob, jak přežít noc vedle Karla. Když se otočí na druhý bok, vyvane z pod jeho deky závan, který by porazil vola. Je to směs starého potu, zatuchlého oblečení a něčeho kyselého, co připomíná zkaženou cibuli. „Zavři to okno, táhne mi na záda,“ zamručí rozespalý. „Nemůžu, Karle. Nedá se tu dýchat,“ odpovím a cítím, jak mi do očí vstupují slzy bezmoci. „Zase začínáš? Jsi přecitlivělá,“ odsekne a přitáhne si peřinu k bradě. To tričko, ve kterém spí, má na sobě už pátou noc. A přes den v něm chodí po zahradě.
Kde je ten voňavý elegán?
Když jsme se brali, Karel byl švihák. V koupelně trávil víc času než já. Vždycky oholený, vždycky navoněný drahou kolínskou. Změna přicházela plíživě, asi před dvěma lety, když šel do předčasného důchodu a začal číst různé „alternativní“ weby. Nejdřív vyhodil antiperspiranty. Prý obsahují hliník a způsobují Alzheimera a rakovinu. Budiž, řekla jsem si. Koupila jsem mu drahý přírodní deodorant z bylinek. Ten po měsíci přestal používat taky. Prý ucpává póry a tělo se musí „přirozeně čistit“. Pak přestal používat sprchový gel. „Obyčejná voda stačí, mýdlo ničí ochranný film pokožky,“ poučoval mě, zatímco smrděl jako zmoklý pes.
Tričko, které by mohlo vyprávět
Dnes jsme ve fázi, kdy se Karel sprchuje jednou týdně. Obvykle v neděli večer. Zbytek týdne provádí jen to, čemu říká „kočičí mytí“ – opláchne si obličej a podpaží vodou v umyvadle. Bez mýdla. Tvrdí, že se nepotí, protože nic nedělá. Ale to není pravda. Člověk se potí, i když sedí u televize. A Karel je statný chlap.
Největší boj svádíme o oblečení. „To tričko máš na sobě už tři dny, dej ho do prádla,“ prosila jsem ho minulé úterý, když jsme měli jít nakoupit. Bylo to šedé bavlněné triko, které mělo v podpaží tmavé, tvrdé mapy od zaschlého potu. „Co blbneš? Je úplně čisté,“ čichl si k němu (z čehož se mi zvedl kufr). „Jenom trochu voní člověčinou. To je přirozené, Jano. Dnešní doba je posedlá sterilitou, proto mají všichni alergie.“ Odmítl si ho převléknout. V supermarketu jsem se držela dva regály od něj. Viděla jsem, jak se lidé ve frontě u pokladny ošívají a krčí nosy, když se k nim přiblížil. Styděla jsem se tak, že jsem chtěla propadnout do země.
Ložnice jako bitevní pole
Náš intimní život je na nule. O tom se ani nemusíme bavit. Kdo by měl chuť se milovat s někým, kdo voní jako kontejner na bioodpad? Když se mě pokusí obejmout, instinktivně ucuknu. Tělo mi nedovolí se přiblížit. „Ty mě už nemáš ráda,“ vyčítá mi pak ublíženě. „Hnusím se ti.“ „Nehnusíš se mi ty, Karle. Hnusí se mi ta špína,“ snažím se mu to vysvětlit klidně. „Prosím tě, aspoň si umyj nohy mýdlem.“
Jeho nohy jsou kapitola sama pro sebe. Chodí celý den v gumových pantoflích nebo starých teniskách. Když si je večer u televize zuje, zamoří to celý obývák pachem zrajícího sýra. Musela jsem si koupit vonné svíčky a difuzér, který jede naplno. „Zase to tu smrdí tou chemií!“ nadává, když přijde do obýváku. „Mě z toho bolí hlava. Vyhoď to.“Chápete tu ironii? Jeho bolí hlava z levandulového oleje, ale já mám dýchat jeho týdenní pot.
Bod zlomu: Návštěva vnučky
Minulý víkend přijela dcera s pětiletou vnučkou Terezkou. Těšila jsem se, navařila jsem oběd. Karel seděl v čele stolu, ve svém oblíbeném (a špinavém) svetru. Terezka mu vlezla na klín, aby mu dala pusu. Pak se ale zarazila, svraštila nosík a nahlas, s tou dětskou upřímností, která řeže do živého, řekla: „Dědo, ty smrdíš jako hovínko.“
V jídelně nastalo hrobové ticho. Dcera zrudla. Já jsem ztuhla. Karel Terezku sundal z klína a uraženě odešel do dílny. „Mami, měla bys s ním něco dělat,“ řekla mi pak dcera tiše v kuchyni. „Tohle už není normální. Takhle nemůže chodit mezi lidi.“ „Já vím, Hani. Ale on mě neposlouchá. Tvrdí, že je to zdravé.“
Je to konec?
Od té doby se mnou Karel nemluví. Spí v obýváku na gauči (díky bohu za to, aspoň mám v ložnici čerstvý vzduch). Cítí se dotčený, že jsme se „spikli“ proti němu. Já ale nevím, jak dál. Mám ho ráda. Máme společný dům, majetek, historii. Ale představa, že strávím zbytek života vedle muže, kterého se štítím dotknout, mě děsí. Není to nemoc (byl na preventivce, je zdravý jako řípa). Je to jen jeho tvrdohlavost a nějaká podivná, zvrácená životní filozofie. Zkoušela jsem mu koupit drahá přírodní mýdla, zkoušela jsem prosby, pláč i hádky. Nic nezabírá. On je přesvědčený, že my všichni jsme „vydezinfikovaní blázni“ a on jediný žije v souladu s přírodou.
