Článek
Cinkání příborů ustalo. Místo něj se ozvalo hlasité mlaskání a spokojené „hmmm“, které ale nevycházelo z úst někoho, kdo si vychutnává můj vyhlášený vývar s játrovými knedlíčky. Vycházelo z úst tříletého Matyáše, který stál u židle své matky, mé švagrové Lenky, a byl přisátý k jejímu prsu. Můj manžel Petr, Matyášův strýc, v tu chvíli pomalu položil lžíci. Viděla jsem, jak polkl naprázdno. Zbledl. „Leni, proboha, jsme u jídla,“ hlesl. Lenka se na něj podívala s výrazem svaté mučednice. „Má hlad, Petře. Nebudu ho trápit hlady jen proto, že ty máš nějaký blok.“
Tohle byl moment, kdy se náš nedělní oběd změnil v bitevní pole. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Lesana versus bonton
Lenka je ten typ matky, kterému se dnes moderně říká „kontaktní rodič“, ale my v rodině pro to máme jiné výrazy. Jejímu synovi Matyášovi budou v létě čtyři roky. Je to chytrý, šikovný kluk, který mluví v souvětích, jezdí na kole a umí si sám pustit pohádku na tabletu. Přesto je stále kojený. Na požádání. Kdykoliv, kdekoliv.
Dokud byl miminko, nikdo to neřešil. Kojila jsem já, kojila ona. Jenže zatímco já jsem se ve společnosti vždy decentně zahalila plenkou nebo poodešla do ústraní, Lenka razí heslo „moje prsa, moje pravidla“. Už dřív jsme měli incidenty. Na dětském hřišti, když Matyáš spadl z prolézačky, si okamžitě vyhrnula tričko. Seděla tam na lavičce, Matyáš (který je velký jako pětileté dítě) stál před ní rozkročený, pil a u toho si druhou rukou hrál s autíčkem. Ostatní maminky klopily zrak, tátové nevěděli, kam se dívat. Když jsem jí tehdy řekla: „Leni, není už velký?“, dostala jsem přednášku o tom, že WHO doporučuje kojit do samoodstavu a že já jsem obětí patriarchátu, který sexualizuje ženská prsa.
Budiž. Ať si dělá, co chce na hřišti. Ale můj dům a můj stůl jsou moje teritorium.
„Mami, já chci cucat!“
Tuto neděli jsem si dala záležet. Pozvala jsem celou rodinu – tchyni, tchána, Lenku s manželem a dětmi. Vařila jsem od rána. Sváteční servis, nažehlený ubrus, svíčková na smetaně, která se zatím dopékala v troubě. Chtěla jsem, aby to bylo hezké. Sedli jsme si nejdříve k polévce. Matyáš se ve vývaru jen porýpal. „To nechci,“ odstrčil talíř. „Mami, já chci cucat!“ oznámil hlasitě na celou jídelnu.
Čekala jsem, že Lenka řekne: „Až potom,“ nebo „Teď papáme polévku.“ Místo toho automaticky, bez přemýšlení, zvedla svetr. Neměla kojicí podprsenku, takže vyndala celé ňadro ven. Přímo nad talířem s nudlemi. Matyáš se k ní naklonil, ani si nesedl, a začal pít. U toho jí prstem dloubal do druhého prsu a něco jí vykládal s bradavkou v puse. Bylo slyšet polykání. Bylo vidět všechno.
Můj manžel, který seděl přímo naproti ní, zíral do svého talíře. Viděla jsem na něm, že se mu zvedl žaludek. Máme děti, víme, jak to chodí, ale tohle… tohle bylo prostě příliš intimní, příliš živočišné k nedělnímu obědu. Navíc – to dítě má zuby. Plná ústa zubů.
Vyhazov od stolu
„Leni,“ ozvala jsem se klidně, i když se ve mně vařila krev. „Můžeš s ním jít, prosím tě, vedle do obýváku? Nebo si přes sebe aspoň hodit tu látkovou plenu? Petr se snaží jíst.“
Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Lenka se odpojila od syna (ozvalo se hlasité mlasknutí) a podívala se na mě, jako bych právě zabila koťátko. „Ty se štítíš krmení dítěte?“ zeptala se útočně. „To je to nejčistší, co existuje! Mlíčko není nic nechutného. To vy jste divní, že v tom vidíte něco sexuálního!“
„Nejde o sex, Leni,“ vložil se do toho manžel, který už odsunul talíř s nedojedenou polévkou úplně. „Jde o elementární slušnost. Je mu skoro čtyři, mluví jako dospělý a já se nechci dívat na tvou bradavku, když jím knedlíčky. Je to… nevkusné.“
To bylo slovo, které odpálilo bombu. Lenka vstala. Matyáš začal ječet, že chce ještě. „Nevkusné?“ křičela švagrová. „V téhle rodině není místo pro přirozenou lásku! Jste zkostnatělí a chladní! Pojď, Matyášku, tady nám jídlo stejně nezchutná.“
Jsem prý špatná hostitelka
Lenka se sbalila a odjela i s manželem, který celou dobu mlčel a díval se do země (upřímně ho lituju). Svíčkovou už nikdo neochutnal. Nejhorší na tom ale byla reakce tchyně. Zůstala sedět a vyčítavě se na mě podívala. „No, to jste tomu dali,“ řekla. „Chudák holka. Ona to tak cítí. Měli jste to přejít mlčením. Takhle jste akorát zkazili oběd všem.“
Takže já jsem zkazila oběd? Já, která jsem šest hodin stála u plotny, abych nakrmila rodinu? Od té doby je v rodině dusno. Lenka mi poslala několik článků o traumatech dětí, kterým je odpíráno kojení, a na Facebooku sdílela status o tom, jak „společnost nenávidí matky“.
Manžel stojí při mně. Říká, že k nám Lenku pozveme, až Matyáš půjde do první třídy – to už snad kojený nebude (i když kdo ví). Ale já mám výčitky. Byla moje prosba o zahalení opravdu takový útok? Copak neexistuje něco jako kultura stolování? Nebo jsem opravdu jen puritánka, která nerozumí modernímu mateřství?
