Článek
Všechno to začalo loni v létě, kdy se nám v kanceláři porouchala klimatizace. Teploty šplhaly ke třicítce a vzduch v naší malé místnosti pro čtyři lidi zhoustl tak, že by se dal krájet. Jana sedí přímo naproti mně. Je to svérázná žena, padesátnice, která se rozhodla žít „v souladu s přírodou“.
To v praxi znamená lněné oblečení, žádný make-up a bohužel – žádný deodorant. Tvrdí, že antiperspiranty ucpávají póry a způsobují rakovinu. Že tělo se musí čistit přirozeně. Respektuji její názory, ale můj respekt končí tam, kde začíná můj dávivý reflex.
Ten těžký, kyselý závan starého potu, který se line od jejího stolu, je všudypřítomný. Není to ten typ potu, když si člověk zaběhá. Je to ten zatuchlý, uleželý zápach nemytého těla a oblečení, které nevidělo pračku dost dlouho.
Strategie otevřených oken
Nejdřív jsme to s ostatními kolegy řešili pasivní agresivitou. Jakmile Jana odešla na toaletu, okamžitě jsme otevřeli všechna okna dokořán. „Je tu strašné horko a těžký vzduch, musíme vyvětrat,“ říkali jsme nahlas, když se vrátila. Jana se jen usmála: „Mně to nevadí, já mám ráda teplo.“
Pak jsme zkusili metodu dárků k narozeninám. Složili jsme se jí na drahou sadu přírodní kosmetiky. Bylo tam všechno – sprchové gely, tělová mléka, kuličkový deodorant bez hliníku. Jásala. „Jé, to je krásné, to voní po levanduli!“ Jenže to skončilo v šuplíku. Do práce chodila dál ve stejném tričku tři dny po sobě a onen „bio deodorant“ se jejího podpaží nikdy nedotkl.
Porada v plynové komoře
Vrchol nastal minulý týden. Měli jsme důležitou poradu v malé zasedačce. Jana byla nervózní, hodně gestikulovala. S každým zvednutím ruky se místností prohnala vlna pachu, která byla tak silná, že jsem viděla, jak náš šéf zadržuje dech. Klient, který seděl vedle ní, se nenápadně odtahoval, až skoro spadl ze židle.
Byla to ostuda. Čekala jsem, že si ji šéf potom zavolá. Že jí to řekne mezi čtyřma očima. „Pane řediteli, to se nedá vydržet, musíte s tím něco dělat,“ řekla jsem mu potom na chodbě. Pokrčil rameny. „To je citlivé téma, Simono. Nemůžu někoho diskriminovat za tělesný pach. To by byl mobbing. Vyřešte si to mezi sebou.“ Alibista.
Osudné ráno
A tak jsem se rozhodla to vyřešit. Nechtěla jsem ji ztrapnit před všemi. Nechtěla jsem jí říkat do očí: „Jano, smrdíš.“ Bála jsem se, že bych to neřekla dost citlivě.
Koupila jsem v lékárně drahé, hypoalergenní mýdlo a tuhý deodorant z krystalu. Žádná chemie. Přesně její styl. Přišla jsem do práce o půl hodiny dřív než ona. Balíček jsem položila doprostřed jejího stolu. Žádný vzkaz. Žádný lístek. Doufala jsem, že jí to dojde. Že si řekne: „Aha, někdo mi chce naznačit, že bych to měla použít.“ A že to v tichosti přijme.
Slzy a vyšetřování
Když Jana dorazila, už jsem seděla u počítače a zuřivě ťukala do klávesnice, abych vypadala zaneprázdněně. Slyšela jsem, jak si sedla. Ticho. Šustění papíru. A pak vzlyk.
Otočila jsem se. Jana stála nad stolem, v ruce to mýdlo, a po tvářích jí tekly slzy. „Co se stalo?“ zeptal se kolega Petr, který o mém plánu nevěděl. „Někdo mě tady nenávidí,“ pronesla Jana třesoucím se hlasem. „Někdo mi sem dal mýdlo. Chápete to? Někdo mi chce naznačit, že jsem špína!“
Rozplakala se naplno. Byl to hysterický pláč ublíženého dítěte. „Já se o sebe starám! Jen nepoužívám ty vaše jedy! Tohle je šikana! Kdo to byl?!“ Rozhlížela se po kanceláři. Podívala se mi do očí. Polilo mě horko. Cítila jsem, jak rudnu. „Jano, to určitě nikdo nemyslel zle…“ zkusila jsem to zahrát do autu. „Ne! To je útok na moji osobu!“
Hon na viníka
Jana s tím mýdlem běžela rovnou za ředitelem. Teď se to řeší oficiálně. Šéf nám poslal hromadný email o „firemní kultuře“ a „vzájemném respektu“. Jana chodí po chodbách jako tělo bez duše, všem vypráví, jak ji někdo ponižuje, a hledá viníka. Kolegyně z vedlejšího oddělení mě zastavila u kávovaru: „To je hnus, co? Chudák Jana. Kdo to mohl udělat?“
Přikývla jsem. „Jo, hnus.“ Cítím se strašně. Chtěla jsem jen, abychom mohli v kanceláři dýchat. Místo toho je tam teď atmosféra tak hustá, že by se dala krájet – a ne, není to jen tím zápachem, který tam mimochodem stále je.
Jana se teď „z trucu“ nemyje snad vůbec, aby dokázala, že se nenechá zlomit. A já se bojím přiznat. Kdybych řekla: „Jano, to já, protože už se vedle tebe nedá sedět,“ byla bych za tu největší bestii já. Takže mlčím. Trpím smrad i výčitky svědomí.
