Tajemství slečny Marplové: Její otec ubil dědečka keramickým nočníkem, matka se oběsila v zahradě

V roce 1961 obdržela devětašedesátiletá Margaret Rutherfordová nabídku od filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer na hlavní roli ve filmové detektivce podle Agathy Christie.

Britská herečka byla pro postavu slečny Marplové pro studio jasnou volbou: u publika si do té doby získala oblibu jako excentrická starší dáma se smyslem pro komedii. Jenže Rutherfordová váhala. Dlouhá léta totiž zásadně odmítala účinkovat ve snímcích o vraždách.

Produkce to nejprve nechápala – pro herečku to měla být životní příležitost, jak se dostat k širšímu světovému publiku. Jen její nejbližší okolí vědělo, co se skrývá za nevyslovenou podmínkou, kterou v hollywoodské nabídce řešila: rodinné trauma.

Rutherfordová se celý život snažila uniknout připomínkám tragické události, která se odehrála ještě před jejím narozením. Její vlastní otec William Rutherford Benn byl totiž vrah. V únoru 1883, krátce po svatbě s Florence Nicholsonovou, prodělal psychický kolaps a rodina ho odvezla na venkov do Matlocku v hrabství Derbyshire na léčebný pobyt.

Tam William zaútočil na vlastního otce Juliuse Benna a ubil ho k smrti – podle dobového záznamu údery keramickým nočníkem. Následné vyšetřování potvrdilo, že trpí vážnou duševní chorobou, a soud ho zbavil odpovědnosti pro nepříčetnost.

Mladý muž strávil sedm let v psychiatrické léčebně Broadmoor, po propuštění roku 1890 se znovu shledal s manželkou a začal s ní nový život pod změněným jménem. Oba chtěli uniknout skandálu, a tak si příjmení Benn úředně nechali vymazat. Místo něj přijali matčino rodové jméno Rutherford.

Nový začátek měl fungovat daleko od zlých vzpomínek. Manželé Rutherfordovi odjeli do Indie a 11. května 1892 se jim v městě Madras narodila dcera Margaret. Klid však rodině nevydržel. Florence Rutherfordová znovu otěhotněla a začala jevit známky duševní krize.

Její muž navrhoval návrat do Anglie, aby měli při porodu zázemí doma, ale odmítla ho poslechnout. Krátce nato spáchala v zahradě jejich indického domu sebevraždu oběšením. Tato druhá rodinná tragédie Williamovu chatrnou psychiku zlomila definitivně.

Ve stavu naprostého zoufalství byl na podzim 1902 znovu hospitalizován na psychiatrii. V následujícím roce ho převezli zpět do ústavu Broadmoor, kde zůstal internován až do své smrti v roce 1921.

Malou Margaret zatím příbuzní odvezli zpět do Británie a vychovávali ji v londýnské čtvrti Wimbledon. Aby ji uchránili před stigmatem, rodina jí namluvila, že otec zemřel na infarkt v Indii. Dívka tak celé dětství žila v domnění, že je polosirotek. Pravdu se dozvěděla až ve 13 letech.

Její teta Bessie Nicholsonová, která jí nahradila matku, tehdy považovala za nutné odhalit jí kompletní rodinné tajemství: otec je stále naživu, ale zavřený jako nebezpečný pacient – a před lety se dopustil vraždy. Pro dospívající Margaret to byl šok. V roce 1905 navštívila Broadmoor a svého otce tam spatřila v péči lékařů.

Zhroutil se jí obraz, který o rodině do té doby měla. „Celý zbytek života ji pronásledovaly obavy, že zdědí stejné šílenství,“ poznamenal po letech její životopisec Andy Merriman. Mladá Rutherfordová skutečně trpěla úzkostmi a opakovanými depresemi.

Duševní nemoc rodičů jako by vrhala stín i na ni samotnou. Svůj rodinný původ držela v tajnosti a veřejně se k němu nevyjadřovala. Zpráva o otcově zločinu nebyla za jejího života v tisku nikdy zveřejněna – sama herečka se tomu důsledně vyhýbala, protože věřila, že by ji taková senzace mohla stát kariéru.

Navzdory těžkému údělu v mládí našla Margaret Rutherfordová pevné zázemí u tety Bessie, která se stala její poručnicí. Právě teta v ní probudila první vztah k umění a pečovala i o její vzdělání. Po základní škole dívku poslala na internát v Seafordu. Tam Margaret propadla studentskému divadlu a přála si stát se herečkou.

Bessie Nicholsonová přesto trvala na tom, že si nejprve má opatřit praktičtější kvalifikaci. Ve dvaceti letech tak Margaret začínala jako učitelka – vyučovala hře na klavír a vedla hodiny jevištní výslovnosti. Na vlastní profesionální hereckou dráhu si počkala nezvykle dlouho.

Teprve když zemřela teta Bessie, získala třiatřicetiletá Rutherfordová dědictví, které jí umožnilo opustit školství a zapsat se na herecké kurzy. Roku 1925 nastoupila na prestižní divadelní školu Old Vic v Londýně a v tomtéž roce poprvé vystoupila na jevišti jako profesionální herečka.

Ani po debutu neměla nijak hvězdné podmínky. Během 20. let a začátkem 30. let získávala jen menší role a budování kariéry bylo pomalé. Už tehdy se ovšem díky zjevnému komediálnímu talentu začala vyhraňovat typově. Měla zavalitější postavu, kulatý obličej a typické svěšené „psí“ tváře – romantickou hrdinku s nimi hrát nemohla, a tak se brzy stala ideální představitelkou bodrých tetiček, energických guvernantek a výstředních dam vyšší společnosti.

„Nikdy jsem nechtěla hrát pro pobavení,“ napsala však později ve svých pamětech. „Vždy mě překvapí, že mě publikum vůbec považuje za vtipnou.“ Ve skutečnosti její přirozený projev dokázal londýnské publikum rozesmát spolehlivě. V roce 1933 se poprvé objevila na prknech slavného West Endu, ale výraznější ohlas si získala až těsně před válkou.

Roku 1939 ztvárnila puritánskou vychovatelku Miss Prism v Gielgudově nastudování komedie Jak je důležité míti Filipa a kritika konečně zpozorněla. Britské deníky si všímaly, že i malé role dokáže Rutherfordová proměnit v nezapomenutelný výstup. Následující rok pokračovala ve vážnější poloze jako hospodyně Mrs. Danversová v divadelní adaptaci románu Mrtvá a živá. Zlom však přišel až v roce 1941.

V létě toho roku se na londýnské scéně hrála nová komedie Rozmarný duch od Noëla Cowarda. Přímo autor, který hru režíroval, v ní svěřil Rutherfordové roli proradného média madam Arcatiové. Byla to živelná a poněkud potrhlá postava – a přesně takové charaktery začaly být hereččinou specialitou.

Publikum bylo nadšené a i divadelní kritici uznali, že našli jedinečný komediální talent. Známý recenzent Kenneth Tynan o jejím výkonu prohlásil, že Margaret Rutherfordová dokáže hrát i bradou. Krátce po skončení války dostala možnost ztvárnit tutéž roli i ve filmu Davida Leana.

Ve snímku Rozmarný duch (1945) je dodnes památná scéna, kdy madam Arcatiová v podání Margaret Rutherfordové sebevědomě projíždí na kole venkovem s pláštěm vlajícím za zády – právě tímto pojetím hrdé a výstřední spiritistky pak inspirovala další herečky po celém světě.

Od konce 40. let už Rutherfordová patřila k nejobsazovanějším britským herečkám ve svém oboru. Ve filmu hrála převážně komediální vedlejší role: ráznou ředitelku dívčí školy ve Šťastných dnech (1950), svérázné tetičky a postarší příbuzné v řadě konverzačních komedií a satir, ale i dobromyslně roztržitou profesorku ve filmu Pas čerta z roku 1949).

Ve věku, kdy jiní pomýšlejí na důchod, čekal Margaret Rutherfordovou skutečný vrchol filmové kariéry. V roce 1963 získala roli vévodkyně z Brightonu v hvězdně obsazeném filmu Hotel Internacional (v originále The V.I.P.s) po boku Elizabeth Taylorové a Richarda Burtona.

Její postava mírně výstřední aristokratky, která odlehčuje dramatické scény komediální nadsázkou, dokonale využila Rutherfordové talent. Britská herečka za ni následující rok obdržela prestižní ocenění: Oscara i Zlatý glóbus pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Ve svých 71 letech se tak tehdy stala jednou z nejstarších žen, která kdy získala cenu Americké akademie filmového umění.

Nebyla přitom zdaleka hollywoodskou celebritou v tradičním smyslu – naopak zůstávala svéráznou osobností kolem britských divadel a studií. Ještě v roce 1961 ji královna Alžběta II. jmenovala důstojníkem Řádu britského impéria, a krátce po oscarovém úspěchu v roce 1967 povýšila Rutherfordovou do rytířského stavu s titulem Dame. Celoživotní herecké dílo Margaret Rutherfordové tak získalo i oficiální společenské uznání.

Triumfální začátek 60. let se odehrával v době, kdy už zároveň přijímala méně náročné role než dřív. Sama dobře věděla, že se jí nedostává sil ani zdraví jako v mládí. Roku 1963 ještě stihla s Orsonem Wellesem natočit shakespearovský snímek Chimes at Midnight, kde ztvárnila komickou roli bordelmamá Quicklyové.

Její úplně poslední filmovou úlohou se stala epizodní role v romantické komedii Charlieho Chaplina Hraběnka z Hongkongu (1967). Během práce na dalším projektu v roce 1970 se však zdravotní stav dále zhoršil a herečka musela natáčení zanechat. V té době jí lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, kvůli níž později Margaret Rutherfordová nemohla dál vystupovat před kamerou ani na jevišti.

Ještě předtím, než ji nemoci donutily odejít do ústraní, stihla natočit sérii filmů, které ji proslavily u další generace diváků. Když MGM počátkem 60. let rozběhlo sérii kriminálních komedií se slečnou Marplovou, Rutherfordová překonala své vnitřní zábrany a roli nakonec přijala. V letech 1961 až 1964 natočila čtyři populární filmy v režii George Pollocka: To je vražda, řekla (1961), Vražda s rozmyslem (1963), Vražda nejčernější (1964) a Vražda na moři (1965) – volné adaptace detektivních předloh Agathy Christie.

Sama spisovatelka si představovala svou literární hrdinku trochu jinak než filmové zpracování. Slečna Marplová v knihách je tichá, nenápadná a bodrá stará panna z venkova, zatímco Pollockovy filmy vykreslily Rutherfordovou jako zvídavou a energickou dámu s poněkud potrhlými způsoby. Tato odlišnost však filmu prospěla a publikum si svéráznou detektivku zamilovalo.

Rutherfordová dokázala i vážněji laděné scény zahrát s nadhledem a komediálním kouzlem, čímž dala celé sérii osobitý tón. Sama si navíc prosadila netradiční podmínky: i jako filmová postava nosila téměř výhradně své vlastní oblečení z civilního šatníku a do všech čtyř filmů dostal menší roli i její manžel Stringer Davis.

Ten se po boku své ženy objevoval jako tichý knihovník Mr. Stringer – nenápadná figurka, kterou scenáristé připsali speciálně kvůli nim. Agatha Christie sice později kritizovala, že filmové příběhy se od jejích knih příliš odchylují a některé zápletky zlehčují humorem, přesto autorce neušlo, jak velký ohlas si Margaret Rutherfordová v roli detektivky získala. V roce 1963 dokonce Christie věnovala svůj nový román Nástrahy zrcadla „Margaret Rutherfordové s obdivem“.

Filmová série nakonec skončila těsně před polovinou 60. let. Margaret Rutherfordová si roli slečny Marplové zopakovala už jen jednou symbolicky v drobném cameu ve filmu Vraždy podle abecedy (1965). Pro diváky však zůstala jedinečnou představitelkou této postavy. Její jméno se dodnes objevuje ve výčtech hereckých legend britského filmu a často bývá označována za „pravou filmovou slečnu Marplovou“.

Málokdo z publika přitom tušil, jak těžké pro ni bylo kdysi tuto roli přijmout. Až po její smrti vyšlo najevo, že Rutherfordová nabídku zvažovala s ohledem na vlastní minulost – léta se vyhýbala jakýmkoli námětům s vraždou, protože jí rodinná vzpomínka na skutečný zločin působila bolest.

Nakonec ale právě tato role přispěla k tomu, že mohla naplno rozvinout svůj komediální talent a získat světovou slávu, aniž by zradila sama sebe. Herečka pojala filmovou Marplovou s laskavostí i rozmarností sobě vlastní a vdechla oblíbené fiktivní detektivce nový život.

Margaret Rutherfordová byla povahou skromná a uzavřená. Přes svá veřejná vystoupení na sebe nerada upozorňovala v soukromí. Nikdy nevyhledávala skandály a celý život se snažila pečlivě střežit své soukromé trápení před bulvárními magazíny. V nelehkých obdobích jí byl největší oporou manžel Stringer Davis, kterého si vzala v březnu 1945 po patnáctileté známosti.

Davis byl o sedm let mladší herec a Rutherfordová s ním strávila zbytek života. Kolegové o nich říkali, že tvoří mimořádně oddaný pár: Stringer svoji ženu zbožňoval, dělal jí tajemníka a nikdy se od ní dlouho nevzdálil. Když Rutherfordovou postihly záchvaty depresí, pomáhal jí překonat nejtěžší stavy a zajišťoval, aby nic neprosáklo na veřejnost.

Několikrát musela být herečka kvůli psychickému vyčerpání hospitalizována, podstoupila léčbu elektrošoky, ale noviny se o tom nikdy nedozvěděly. Dvojice také neměla vlastní děti – na počátku 50. let si proto neoficiálně „osvojili“ mladou spisovatelku Gordon Langley Hallovou, později známou jako Dawn Langley Simmonsová. Rutherfordová v ní našla zalíbení a podporovala její literární kariéru. Právě Hallová se pak stala autorkou jedné z jejích biografií.

Herečka dožívala v klidu venkova v hrabství Buckinghamshire. Díky péči svého muže se mohla vyhnout zařízení ústavní péče, přestože vlivem Alzheimerovy choroby postupně ztrácela paměť.

Zemřela 22. května 1972 ve věku osmdesáti let ve svém domě v Chalfont St. Peter nedaleko Londýna.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Margaret_Rutherford

https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/rutherford-margaret-1892-1972

https://jaquo.com/margaret-rutherford/

https://www.theguardian.com/film/2008/sep/30/2

https://seenandheard-international.com/2020/04/new-remembering-margaret-rutherford-murder-on-and-off-screen/

https://margaretrutherford.com/short-biography/

https://www.dametown.com/margaret-rutherford/

https://www.english-heritage.org.uk/visit/blue-plaques/margaret-rutherford/