Článek
Všechno to začalo klasickým klišé. Tchán Karel (68) chytil druhou mízu. Začal chodit do fitka, barvil si šediny a najednou nám u nedělního oběda oznámil, že „potřebuje prostor“. Ten prostor se jmenoval Sandra a bylo jí dvacet osm.
Moje tchyně Milada (65) u toho stolu seděla jako socha. Nebrečela. Nekřičela. Jen si míchala kávu a dívala se do zdi. S manželem jsme ji okamžitě začali utěšovat. „Mami, neboj se, nenecháme tě v tom. Táta se zbláznil, ale my jsme s tebou.“
Byla jsem připravená na měsíce pláče, vaření čajů na nervy a nadávání na chlapy. Byla jsem připravená, že se o ni budeme muset starat. Ale Milada měla jiný plán.
Ticho před bouří
První týden po tchánově odchodu se nedělo nic. Tchyně nebrala telefony. Manžel tam jezdil každý den, ale ona ho vždycky odbyla mezi dveřmi, že je v pořádku a třídí věci.
Pak nás pozvala na večeři. Čekala jsem strhanou ženu v županu. Otevřela nám ale úplně jiná Milada. Měla nový účes, výraznou rtěnku a na sobě šaty, které by si dřív v životě nekoupila. V předsíni stály sbalené kufry.
„Co se děje, mami? Ty někam jedeš?“ zeptal se můj muž Pavel. Milada se usmála. Byl to takový ten úsměv, ze kterého mrazí. „Ne, Pavlíku. Já už jsem přijela. Přijela jsem do bodu, kdy končím s rolí služky a spořivé manželky.“
Prodej rodinného stříbra
Posadila nás do křesla a nalila nám drahé víno. „Váš otec si myslí, že začne nový život? Fajn. Já taky. Dneska jsem podepsala prodej vily.“
S Pavlem jsme na sebe vytřeštili oči. Vila po tchánových rodičích byla obrovská, v lukrativní čtvrti. Vždycky se říkalo, že jednou připadne Pavlovi a naší dceři. Byla to naše jistota do budoucna. „Jak… prodala?“ koktal Pavel. „Vždyť je to majetek v SJM (společné jmění manželů)!“
„Ale kdepak,“ zasmála se tchyně. „Barák byl psaný na mě, to přece víš. Dědictví po mých rodičích. Otec do něj jen sypal peníze na opravy, ale papírově je můj. A já ho prodala firmě na okamžitý výkup. Rychle, pod cenou, aby byly peníze hned na účtu.“ Prodala dům v hodnotě patnácti milionů za deset. Rychlé prachy.
„A kde budeš bydlet?“ zeptala jsem se, i když už jsem tušila průšvih. „No, než si rozmyslím, kam poletím na cestu kolem světa, budu u vás,“ oznámila nám sladce.
Peklo v hostinském pokoji
A tak se stalo to, čeho se děsí každá snacha. Tchyně se nastěhovala do našeho 3+1. Zabrala pokoj naší dcery, která musela na gauč. Ale to nebylo to nejhorší.
Nejhorší je její chování. Milada se rozhodla, že ty peníze utratí. Všechny. A hned. Každý den kurýr vozí nové balíčky. Kožichy, kabelky, šperky. „Mami, neměla bys myslet na zadní kolečka? Nebo na vnoučata?“ zkusil to Pavel opatrně. Tchyně se na něj podívala s opovržením. „Na vnoučata? Celý život jsem si utrhovala od huby, abyste se měli dobře vy. Tvůj otec si ty peníze užívá s tou nádherou. Já si je užiju taky. Až umřu, klidně mě hoďte do hromadného hrobu, mně je to jedno.“
Večírky a mladí zajíčci
Tchán si našel jednu mladou milenku. Tchyně si jich našla asi pět. Začala chodit do barů. Vrací se nad ránem, opilá, hlučná. Minulý týden si přivedla domů „kamaráda“. Bylo mu asi třicet. Slyšeli jsme je přes zeď. Bylo to tak trapné, že jsem si musela dát polštář na hlavu. Ráno ten kluk snídal v mé kuchyni moje vajíčka a tchyně se u toho chichotala jako puberťačka.
Když jsem jí řekla, že tohle v mém bytě tolerovat nebudu, udělala scénu. „Vy jste zapšklí! Závidíte mi, že žiju! Já mám peníze, já si můžu dělat, co chci!“ Ano, má peníze. Deset milionů na účtu. Ale bydlí u nás zadarmo, vyjídá nám lednici a dělá nám ze života peklo.
Není cesty zpět
Tchán je na prášky. Dozvěděl se, že vila je pryč a on z toho neuvidí ani korunu, protože investice do cizího majetku se prokazují špatně a on nemá faktury. Paradoxně mi teď volá a stěžuje si na Miladu. „Ona se zbláznila, zničila dědictví pro Pavla!“ křičí do telefonu.
A má pravdu. Milada se mstí jemu, ale trestá nás. Rozhazuje miliony, které měly zajistit budoucnost celé rodiny. Chová se jako utržená ze řetězu. Včera mi oznámila, že si kupuje letenku na Maledivy. „A Pavlíku, potřebuju odvézt na letiště. A neksichti se, možná ti přivezu mušli.“
Cítím obrovskou bezmoc. Na jednu stranu chápu, že ji otec zradil. Ale to, co dělá ona, je čiré sobectví. Místo důstojné dámy máme v bytě stárnoucí pařmenku, která nám před očima pálí dědictví a ještě se nám vysmívá, že jsme nudní patroni.
