Článek
Když se mě dnes někdo zeptá na mou svatbu, vybaví se mi dvě věci. První je ten nádherný pocit, když jsem řekla „ano“ muži svého života. A ta druhá? Obličej mé tchyně Heleny, když se jí po sněhobílé krajkové halence začala rozlévat tmavě rudá skvrna, která nešla zastavit. Rodina si dodnes vypráví o tom, jaká jsem chudinka nešikovná, že se mi zvrtla noha. Manžel mě utěšuje, ať si to nevyčítám. Jenže já si nic nevyčítám. Byl to ten nejuspokojivější moment mého života.
Nenápadné jehličky
S Helenou jsme vedly studenou válku už od zásnub. Je to ten typ ženy, která musí být vždy středem pozornosti. Bývalá miss okresního formátu, která se ani v šedesáti nesmířila s tím, že stárne. Když jsme vybírali moje šaty, jela s námi. Byla to chyba. „Teda Janičko, tyhle ne,“ ohrnovala nos nad jednoduchým střihem, který jsem si vybrala. „V tom vypadáš jako v noční košili. Nevěsta má zářit! Má být vidět!“ Nakonec jsem si prosadila svou, ale celou cestu domů jsem poslouchala, že ona se vdávala v něčem mnohem honosnějším.
Týden před svatbou jsem rozeslala všem ženám v rodině jasnou zprávu: „Prosím, vyhněte se bílé, krémové a šampaň barvě. Děkuji.“Helena mi tehdy odepsala: „Neboj se, zlatíčko, přece nejsem blázen. Mám vybraný krásný kostýmek.“Uklidnila jsem se. Myslela jsem, že má aspoň špetku soudnosti.
Příchod královny matky
Svatební den byl nádherný. Slunce svítilo, obřad v zámecké zahradě byl připravený. Stála jsem u oltáře, hrála hudba a čekali jsme už jen na matku ženicha, která měla tradičně dorazit těsně před námi. A pak se objevila. V zahradě to ztichlo. I ptáci snad přestali zpívat.
Helena kráčela po cestičce v dlouhé, krajkové róbě. Byla bílá. Ne krémová, ne světle béžová. Byla zářivě, sněhově bílá. Měla dokonce i malou vlečku a ve vlasech stříbrnou čelenku, která vypadala podezřele jako tiára. Vypadala jako nevěsta. Dokonce bych řekla, že její šaty byly dražší a zdobnější než ty moje.
Slyšela jsem, jak moje sestra za mnou sykla: „To si snad dělá srandu.“Helena došla k první řadě, usmála se na mě tím svým přeslazeným úsměvem a řekla dost hlasitě na to, aby to slyšelo pět řad za ní: „Promiňte zpoždění, ale chtěla jsem, aby to bylo dokonalé.“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ona mi to udělala naschvál. Chtěla, aby si lidé pletli, kdo se vlastně vdává.
„Sluší nám to, že?“
Celou hostinu se točila kolem mého manžela. Na fotkách se na něj lepila tak, že to vypadalo, že si bere ji. Když nás fotograf chtěl vyfotit samotné, vlezla do záběru s tím, že „rodina musí být kompletní“. Hosté byli v rozpacích. Někteří si šeptali, teta Marta se mě soucitně zeptala, jestli je Helena v pořádku. Ale nikdo nic neřekl nahlas. Všichni dodržovali dekórum.
Vrchol přišel po krájení dortu. Helena mě chytila za loket a táhla mě k hloučku příbuzných. „Podívejte se na nás!“ zvolala. „Jsme jako sestry, že? Bílá nám oběma tak sluší! Akorát já jsem v tom taková výraznější, Janička je taková… šedá myška.“
V tu chvíli to ve mně prasklo. Viděla jsem rudě. A shodou okolností jsem v ruce držela velkou sklenici těžkého, francouzského červeného vína.
„Jé, já jsem zakopla!“
Byl to zlomek vteřiny. Rozhodnutí nepadlo v mozku, ale někde v žaludku. Udělala jsem krok k ní, jako že ji chci obejmout. Pak jsem „omylem“ zavadila špičkou boty o koberec. Zapotácela jsem se. Moje ruka se vymrštila dopředu. Celý obsah sklenice – asi dvě deci tmavě rudé tekutiny – přistál přímo na jejím hrudníku. Cáklo to všude. Na krajkový živůtek, na tu její slavnou vlečku, dokonce i trochu do obličeje.
Zahrada oněměla podruhé. Bílá róba byla pryč. Místo ní tam stála žena, která vypadala jako z hororu. „Bože můj! Moje šaty! To je hedvábí!“ ječela Helena a snažila se to setřít ubrouskem, čímž tu skvrnu jen zvětšila do obřích rozměrů.
„Jéžiš, Heleno, to mě tak mrzí!“ vyhrkla jsem a nasadila ten nejvyděšenější výraz, jakého jsem byla schopná. „Já jsem zakopla! Jsi v pořádku?“ Manžel přiběhl a začal ji utírat. „To nic mami, to se vypere… nebo taky ne. Janička to nechtěla.“
Konec představení
Helena musela odjet. Neměla náhradní šaty (překvapivě si nepřivezla druhé svatební) a v tomhle „krvavém“ modelu tam být nemohla. Obrečela to, udělala scénu, ale nakonec nasedla do taxíku. Zbytek večera byl… dokonalý. Byla jsem jediná nevěsta. Hudba hrála, lidé se bavili a já jsem si ten večer užila jako nikdy.
Dnes, po půl roce, se o tom stále mluví. Helena mi to nikdy přímo nevyčetla, ale cítím z ní chlad. Na rodinných oslavách si dává pozor a drží si ode mě odstup, kdykoliv mám v ruce skleničku. Manžel stále věří historce o zakopnutí a já ho v tom nechávám.
Někdy si ale říkám, jestli jsem neklesla na její úroveň. Zničila jsem šaty za desítky tisíc. Ztrapnila jsem tchyni před padesáti lidmi. Byla to spravedlnost, nebo jsem se zachovala jako pomstychtivá mrcha?
