Článek
Antonio Santi Giuseppe Meucci se narodil 13. dubna 1808 v toskánské Florencii do skromných poměrů vládního úředníka a pradleny. Od útlého dětství ho fascinovala fyzika, chemie a především tehdy tajemná síla zvaná elektřina. Vystudoval mechaniku a kreslení na Akademii výtvarných umění ve Florencii a brzy získal místo hlavního jevištního technika ve slavném divadle Teatro della Pergola.
Právě v divadelním zákulisí se poprvé projevil jeho technický génius. Pro komunikaci mezi režisérem a jevištními techniky v provazišti sestrojil důmyslný akustický telefon fungující na principu stlačeného vzduchu a měděných trubek. Divadlo pro něj představovalo laboratoř plnou pák, kladek a jevištních kouzel.
V politicky neklidné Itálii se však mladý vynálezce zapletl do hnutí za sjednocení země a sympatizoval s karbonáři. V roce 1833 strávil několik měsíců ve vězení pro podezření ze spiknutí. Po propuštění pochopil, že ve své vlasti nemá bezpečnou budoucnost.
V roce 1835 se oženil s divadelní kostymérkou Esterre Mochi a společně nastoupili na loď směřující na Kubu. V Havaně přijal prestižní místo hlavního technika a scénografa v nově budovaném velkolepém divadle Gran Teatro Tacón.
Šok v havanské laboratoři
V tropické Havaně si Meucci zřídil vlastní chemickou a elektrochemickou dílnu. Získal vládní monopol na galvanické pokovování armádního vybavení a zbraní, což mu přineslo slušné jmění. Ve volném čase se však věnoval tehdejší lékařské módě: elektroléčbě. Používal elektrické výboje z primitivních baterií k léčbě revmatismu, bolestí hlavy a nervových poruch u svých přátel.
V roce 1849 prováděl rutinní léčbu jednoho z divadelních zaměstnanců trpícího těžkou migrénou. Do úst pacienta vložil měděnou elektrodu spojenou drátem s baterií ve vedlejší místnosti. Meucci držel v ruce druhou elektrodu a přiložil si ji přímo k uchu, aby kontroloval průchod elektrického náboje.
V okamžiku, kdy sepnul elektrický obvod, pacient v sousedním pokoji leknutím vykřikl bolestí.
Akustický tlak pacientova výkřiku a chvění sliznice v ústech změnily přechodový odpor na měděné elektrodě a namodulovaly procházející stejnosměrný proud. Pulzující elektrický signál dorazil drátem k Meucciho uchu, kde způsobil nepatrné svalové záškuby tkáně a rozkmital ušní bubínek. Vynálezce ve svém uchu uslyšel pacientův hlas a okamžitě pochopil, že elektřina dokáže nést lidskou řeč.
Vynálezce okamžitě pochopil gigantický význam tohoto náhodného objevu. Zapomněl na galvanické pokovování i divadelní kulisy. Začal horečně konstruovat speciální dřevěné kužely s kovovými membránami a magnety. Svůj nový přístroj nazval telettrofono. Vytvořil funkční prototyp, který dokázal přenášet lidský hlas na vzdálenost několika desítek metrů.
Politické poměry na Kubě se však na přelomu padesátých let zhoršily a Meucci se rozhodl pro další přesun. V roce 1850 dorazil s manželkou do New Yorku. Koupil skromný dřevěný dům s pozemkem v Cliftonu na ostrově Staten Island.
Meucci byl nejen neúnavný vynálezce, ale také muž s obrovským srdcem. Jeho dům se stal bezpečným útočištěm pro italské politické uprchlíky. V letech 1850 až 1854 u něj našel azyl slavný italský národní hrdina Giuseppe Garibaldi. Meucci na svém pozemku postavil malou továrnu na výrobu svíček a salámů, kde zaměstnával italské exulanty. Garibaldi osobně pracoval u tavicích kotlů na tuk a oba muži se stali celoživotními přáteli.
Manželství Meucciho však zasáhla krutá rána. Jeho milovaná žena Ester těžce onemocněla revmatoidní artritidou. Během několika let zcela ochrnula na spodní polovinu těla a zůstala trvale upoutána na lůžko ve druhém patře jejich domu.
Meucci trávil celé dny v přízemní dílně a suterénu, kde neúnavně pracoval na chemických a elektrotechnických experimentech. Aby mohl být se svou nemocnou ženou v neustálém kontaktu a nemusel každých pět minut vybíhat po schodech nahoru, natáhl z dílny do její ložnice měděný drát.
Na oba konce připojil zdokonalené přístroje telettrofono. Tento domovní komunikační systém spolehlivě fungoval již v roce 1856 – celých dvacet let předtím, než si Alexander Graham Bell nechal patentovat svůj telefon. Meucci postupně propojil dráty celý svůj dům a do roku 1860 zkonstruoval více než třicet různých modelů telefonních přístrojů.
V roce 1860 uspořádal Antonio Meucci v New Yorku první veřejnou demonstraci svého zařízení. Propojil dům se zahradou a před zraky desítek přihlížejících nechal zazpívat slavného italského operního pěvce do mikrofonu, přičemž jeho hlas byl čistě slyšet z reproduktoru o desítky metrů dál.
O této převratné události podrobně informoval newyorský italskojazyčný deník L'Eco d'Italia. Meucci se pokusil získat finanční podporu od bohatých krajanů v Itálii, ale jeho rodná země procházela krvavými válkami za sjednocení a nikdo neměl o investice do neznámého elektrického aparátu zájem.
Výbuch parníku Westfield a zoufalství v zastavárně
Bylo parné odpoledne 30. července 1871. Třiašedesátiletý Antonio Meucci stál na palubě kolesového parníku Westfield, který přepravoval stovky cestujících z manhattanského přístavu Whitehall Street zpět na Staten Island. Loď je přeplněná rodinami s dětmi.
Parník se právě chystal odrazit od mola, když se z podpalubí ozval děsivý skřípavý zvuk. O zlomek vteřiny později exploduje obrovský parní kotel. Tlaková vlna trhá dřevěné paluby na kusy a do vzduchu létají kusy žhavého kovu, třísky a vařící voda. Výbuch okamžitě usmrtí více než sto dvacet padesát lidí a stovky dalších těžce popálí.
Meucci stojí v blízkosti strojovny. Žhavá pára a vařící voda mu popálí obličej, hrudník i paže. Výbuch ho vymrští do vzduchu a padá na zkrvavenou palubu mezi desítky sténajících těl. Záchranáři ho v bezvědomí převážejí do nemocnice v Manhattanu.
Vynálezce bojuje celé měsíce o holý život. Nemůže chodit, jeho rány hnisají a léčba stojí veškeré rodinné úspory.
Zatímco Antonio leží v nemocnici, jeho ochrnutá žena Ester doma na Staten Islandu čelí bezvýchodné bídě. Nemá peníze na jídlo, léky ani dřevo na otop. V záchvatu zoufalství zavolá do domu vetešníka Johna Fleminga. Ukáže mu na police v manželově dílně, kde leží desítky precizně vyrobených prototypů telettrofona z mědi, mosazi a dřeva.
Vetešník odváží na kárce celoživotní dílo Antonia Meucciho. Do dlaně nemocné ženy vysází pouhých šest dolarů.
Když se Meucci po měsících vrátí z nemocnice o berlích a spatří prázdnou dílnu, propukne v pláč. Horečně běží do vetešnictví na Clifton Avenue, aby své přístroje vykoupil zpět. Vetešník mu však s klidem oznámí, že všechny kovové přístroje už dávno roztavil na surovou měď a prodal do slévárny. Zůstaly pouze nákresy a poznámkové sešity.
Zlomený Meucci se odmítl vzdát. S pomocí několika italských přátel založil malou společnost Telettrofono Company a 28. prosince 1871 podal na americkém patentovém úřadě žádost o takzvaný předpatent neboli dočasné patentové oznámení (patent caveat č. 3335) pro svůj přístroj na elektrický přenos hlasu.
Předpatent byl levnější variantou ochrany vynálezu na dobu jednoho roku za poplatek deset dolarů. Řádný trvalý patent stál v té době dvě stě padesát dolarů – částku, kterou chudý a zraněný italský imigrant jednoduše neměl.
Meucci svůj předpatent každoročně s vypětím všech sil obnovoval za desetidolarový poplatek v letech 1872 a 1873. Zároveň hledal bohatého investora, který by mu pomohl financovat celoamerickou telefonní síť.
V roce 1872 se obrátil na největšího telekomunikačního giganta té doby: společnost Western Union Telegraph Company. Osobně se setkal s viceprezidentem Edwardem B. Grantem. Předal mu své detailní technické nákresy, funkční modely telettrofona i podrobný popis technologie a požádal o možnost otestovat přístroj na telegrafních linkách společnosti.
Grant slíbil, že celou záležitost prozkoumá. Následovaly nekonečné měsíce slibů a odkladů. Kdykoli Meucci přišel do kanceláří Western Union, manažeři ho odbyli s tím, že na testování nemají čas.
V roce 1874 došly Meuccimu veškeré finanční prostředky. Neměl ani deset dolarů na další prodloužení svého předpatentu na patentovém úřadě. Předpatent v prosinci 1874 propadl.
Když Meucci požadoval po Western Union vrácení svých materiálů a přístrojů, společnost mu stroze oznámila, že veškeré jeho nákresy a modely se v archivu záhadně ztratily.
O necelé dva roky později, 14. února 1876, přichází na stejný patentový úřad devětadvacetiletý skotský rodák Alexander Graham Bell. Podává žádost o patent na „zlepšení v telegrafii“ – přístroj pro přenos hlasu. Dne 7. března 1876 získává americký patent číslo 174 465, který se stal nejvýnosnějším patentem v celé historii lidstva. Pro Meucciho to byla zdrcující rána.
Velmi rychle vyšlo najevo několik podezřelých souvislostí. Alexander Graham Bell prováděl své klíčové pokusy v přesně stejných laboratořích společnosti Western Union, kde Meucci předtím zanechal své podrobné plány a přístroje. Bell navíc úzce spolupracoval s lidmi, kteří měli k Meucciho materiálům přímý přístup.
Patentová bitva roku 1876 byla plná temných stínů. Ve stejný den jako Bell, 14. února 1876, podal na patentovém úřadě svou žádost také další významný americký vynálezce Elisha Gray. Bellův právník však získal přístup k podkladům úřadu a Bellův patent byl schválen v rekordním čase několika týdnů. Celá technologie přitom stavěla na základech, které Antonio Meucci popsal a odevzdal do rukou Western Union o celé čtyři roky dříve.
Bell založil společnost Bell Telephone Company a během několika let se stal pohádkově bohatým mužem. Celý svět ho začal oslavovat jako geniálního vynálezce telefonu.
Meucci mezitím na Staten Islandu přežíval z charity a ze skromných příspěvků od místních italských krajanů. Odmítl se však smířit s tím, že mu byla ukradena životní čest.
Když pravdu drtí miliardy dolarů
V roce 1880 zahájil Antonio Meucci s pomocí právníků právní bitvu století. Zažaloval Bella a jeho společnost pro podvod a krádež duševního vlastnictví.
Případ se táhl celá léta. Do soudního sporu vstoupila v roce 1886 dokonce samotná vláda Spojených států. Americký ministr spravedlnosti Augustus Garland nařídil zahájit federální proces s cílem zrušit Bellův patent z důvodu podvodu a nepravdivých tvrzení.
Vyšetřovatelé zjistili, že Meucci prokazatelně přenášel hlas po drátě v New Yorku už v roce 1856 před desítkami svědků. Desítky italských imigrantů, lékařů i divadelníků pod přísahou dosvědčily, že Meucciho telettrofono osobně používali mnoho let před Bellem.
Soudní mašinérie však byla neúprosná. Bellova společnost disponovala bezednými finančními zdroji a armádou nejlepších právníků v zemi.
V lednu 1887 vynesl soudce John M. Smith nechvalně známý rozsudek. Smith, jehož nezaujatost byla později zpochybněna, rozhodl ve prospěch Bella s odůvodněním, že Meucciho přístroj byl pouze primitivním mechanickým zařízením, nikoli skutečným elektrickým telefonem – přestože Meucciho nákresy jasně prokazovaly opak.
Vláda USA se proti rozsudku odvolala a případ se dostal až k Nejvyššímu soudu Spojených států. Nejvyšší soud v roce 1888 souhlasil s projednáním kauzy a nařídil plné přezkoumání podvodného jednání kolem Bellova patentu. Spravedlnosti se však starý vynálezce už nedočkal.
Vyčerpaný, nemocný a naprosto zlomený Antonio Meucci zemřel 18. října 1889 ve věku osmdesáti jedna let ve svém domě na Staten Islandu. V peněžence neměl ani dolar.
S jeho smrtí federální soudní proces automaticky skončil. Podle amerických zákonů nemohl spor o zrušení patentu pokračovat bez žijícího původního žalobce. Případ byl odložen ad acta a Alexander Graham Bell zůstal v učebnicích dějepisu zapsán jako nezpochybnitelný otec telefonu.
Meucciho odkaz však nikdy zcela nezmizel. Italští historici a technologičtí nadšenci celá desetiletí uchovávali jeho dochované nákresy, deníky a laboratorní záznamy. Definitivní historické zadostiučinění přišlo až na počátku jednadvacátého století.
Dne 11. června 2002 přijal Kongres Spojených států amerických oficiální rezoluci Sněmovny reprezentantů číslo 269 (House Resolution 269). V tomto historickém dokumentu američtí zákonodárci oficiálně uznali zásluhy Antonia Meucciho na vynálezu telefonu.
V rezoluci se doslova uvádí, že „život a dílo Antonia Meucciho musí být uznány a jeho zásluha na vynálezu telefonu potvrzena“, a dále se konstatuje, že „kdyby byl Meucci schopen zaplatit desetidolarový poplatek za udržení svého předpatentu po roce 1874, Bellovi by nikdy nemohl být vydán žádný patent na telefon“.
Zdroje:
https://www.loc.gov/everyday-mysteries/technology/item/who-is-credited-with-inventing-the-telephone/
https://www.congress.gov/107/bills/hres269/BILLS-107hres269eh.pdf
https://www.congress.gov/crec/2002/06/11/CREC-2002-06-11-pt1-PgH3311.pdf
https://www.garibaldimeuccimuseum.com/it/meucci
https://www.garibaldimeuccimuseum.com/it/exhibitions
https://www.treccani.it/enciclopedia/antonio-meucci/
https://wellcomecollection.org/works/v4dju4qy
