Článek
Je přesně tři čtvrtě na sedm ráno. Slyším bouchnutí dveří o patro výš. Zámek cvakne. A pak to začne. Nejdřív je to jen tiché kňučení. Uííí, uííí.Pak škrábání drápů o dveře. Škrab, škrab, škrab.A do pěti minut se ozve první táhlé, zoufalé zavytí. Není to štěkot. Je to zvuk, jako když týráte vlka. Je to zvuk čistého zoufalství a separační úzkosti. A tenhle zvuk trvá nepřetržitě až do čtyř hodin odpoledne, kdy se mladí vrátí z práce. Pracuji z domova jako účetní. Potřebuji se soustředit na čísla. Místo toho sedím v kuchyni se sluchátky na uších, pouštím si „bílý šum“ a stejně to slyším. Ty vibrace prostupují zdmi, stoupačkami, celou konstrukcí paneláku.
„Náš Beník? Ten spí jako andílek!“
První měsíc jsem mlčela. Říkala jsem si: „Je to štěně, zvyká si. Musíme být tolerantní.“Jenže Beník rostl, jeho hlasivky sílily a situace se nelepšila. Když jsem poprvé zazvonila u sousedů, otevřela mi slečna, asi pětadvacetiletá, s úsměvem od ucha k uchu. Pes jí skákal kolem nohou, vrtěl ocasem, tichý, spokojený. „Dobrý den, nezlobte se,“ začala jsem opatrně. „Ale váš pejsek přes den hrozně vyje. Celý dům to slyší. Asi mu je smutno.“ Slečna se na mě podívala jako na blázna. „Náš Ben? To určitě ne. Beník je zlatíčko. Když přijdeme, vždycky spinká v pelíšku. Že jo, Benny?“ „Ale já jsem celý den doma. Slyším to,“ namítla jsem. „To se vám muselo něco zdát. Nebo to je pes z vedlejšího vchodu. Ben neštěká.“ A zavřela mi dveře před nosem.
Důkaz, který nikdo nechce vidět
Situace gradovala. Sousedka odnaproti, paní Veselá, která je v důchodu a je po operaci kyčle, mi plakala na chodbě. „Haničko, já si nemůžu ani lehnout po obědě. To je, jako by mi vyl přímo v obýváku.“ Rozhodla jsem se jednat. Jeden den jsem položila mobil na skříň v předsíni, přímo pod stoupačku, a zapnula diktafon. Nahrála jsem hodinu čistého zvuku. Kňučení, vytí, narážení těla do dveří. Bylo to srdceryvné a nesnesitelné zároveň. Večer jsem zazvonila znovu. Tentokrát otevřel ten mladík. „Dobrý večer, nesu vám důkaz. Poslechněte si to,“ řekla jsem a pustila nahrávku. Z telefonu se linulo zoufalé Auuuuuuu! Auuuuuuu!Mladík poslouchal asi deset vteřin. Pak se ušklíbl. „Paní, co to na mě zkoušíte? To jste stáhla někde z YouTube? Nebo jste nahrála nějakého čokla na ulici?“ „To je nahráno dnes dopoledne u mě v předsíni!“ zvýšila jsem hlas. „Hele, neotravujte,“ přerušil mě. „Náš pes to není. Když jsme doma, je ticho. Co dělá, když tu nejsme, nemůžete vědět ani vy, protože k nám nevidíte. A jestli nás budete dál šikanovat, podáme na vás stížnost za obtěžování.“
Bezmoc v právním státě
Zkoušela jsem volat na družstvo. „To je občanskoprávní spor, to my neřešíme. Zavolejte policii.“ Zkoušela jsem volat policii. „Paní, je to přes den? Je. Tak to není rušení nočního klidu. Můžeme tam zajet, ale jestli nikdo neotvírá (protože jsou v práci), nic nezmůžeme.“ Jsme v pasti. Celý dům je rukojmím jednoho nevychovaného psa a dvou arogantních majitelů, kteří si pořídili živou hračku, ale nechtějí se o ni starat. Koupili si psa do bytu 2+kk, chodí na 9 hodin pryč a myslí si, že pes se vypne jako televize, když odejdou.
Bod zlomu: Vánoční svátky
Vrcholem byly Vánoce. Těšila jsem se na klid, na pohádky, na to posvátné ticho. Mladí odjeli na hory. „Hurá,“ radovali jsme se s paní Veselou. Jenže neodjeli se psem. Psa nechali doma a domluvili se, že ho bude chodit „venčit“ kamarádka. Kamarádka přišla ráno na deset minut, vyvenčila, nasypala granule a odešla. Pes vyl. Na Štědrý den. Na Boží hod. Na Štěpána. Vyl i v noci, protože tam byl úplně sám. Klepala jsem na dveře, zvonila. Nic. Když se po třech dnech vrátili, odpočatí a opálení, čekala jsem na ně na chodbě. Třásla jsem se vzteky. „Vy jste tu nechali toho psa samotného přes svátky? Víte, co tu dělal?“ Slečna protočila panenky. „Ježíš, vy jste fakt posedlá. Měl hlídání. Postaráno o něj bylo. Vy se radši starejte o sebe, babo.“
Mám se odstěhovat já?
Od té doby je to válka. Kdykoliv je potkám, dělají, že mě nevidí, nebo utrousí poznámku o „staré hysterce“. Já mezitím polykám prášky na uklidnění. Uvažuju o prodeji bytu. Bytu, který jsem si vypiplala, kde jsem vychovala děti a kde jsem chtěla zestárnout. Ale představa, že strávím zbytek života s „bílým šumem“ ve sluchátkách, zatímco nad hlavou mi vyje zoufalé zvíře, je k nevydržení. Nejhorší na tom je, že mi toho psa je vlastně líto. On za to nemůže. Je to společenské zvíře, které trpí samotou. Viníci jsou oni. Ti, kteří si myslí, že láska ke zvířeti znamená dát mu nažrat a pak ho ignorovat, dokud se jim to nehodí. A běda tomu, kdo jim nastaví zrcadlo.
