Článek
Všechno to začalo zazvoněním u dveří. Těšila jsem se na Lenku. Neviděly jsme se od jejího rozvodu půl roku. Věděla jsem, že si pořídila psa – francouzského buldočka Bobíka – aby nebyla sama. Otevřela jsem. Dovnitř se nevrhla Lenka, ale funící, slintající koule svalů na vodítku. „Bobíku, to je teta!“ zavolala Lenka vesele. Než jsem stihla říct „Ahoj“, Bobík se vymrštil a předními tlapami mi přistál na stehnech. Měla jsem na sobě své oblíbené béžové kalhoty do práce. Teď na nich byly dvě hnědé mapy od bláta. „Ježiš, Leni, vždyť je venku mokro! Nemůžeš ho držet zkrátka?“ vyhrkla jsem a snažila se psa setřást. Lenka se jen zasmála. „Jé, promiň, on má prostě radost. On je takový vítací typ. To vypereš.“ Žádné promiň, zaplatím čistírnu. Žádné okřiknutí psa. Jen mávnutí rukou. Už tehdy mi mělo dojít, že tohle odpoledne nedopadne dobře.
Psí „miminko“ u stolu
Usadily jsme se v kuchyni. Uvařila jsem kávu, vyndala domácí bábovku. Bobík nebyl na vodítku. Bobík byl všude. Sotva jsme si sedly, pes byl u mé židle. Položil mi tu svou těžkou, uslintanou hlavu na koleno a začal kňučet. „Jdeš dolů!“ sykla jsem na něj a odstrčila ho nohou. „Má hlad, chudinka,“ rozněžnila se Lenka. Utrhla kus bábovky a hodila mu ji pod stůl. Ztuhla jsem. „Leni, nezlob se, ale já si nepřeju, abys krmila psa v mé kuchyni lidským jídlem. Bude tu drobit a zvykne si žebrat.“ Lenka protočila oči, jako bych byla přísná vychovatelka v polepšovně. „Prosím tě, je to jen kousek těsta. Doma jíme spolu normálně. On je člen rodiny.“ Pes, povzbuzený úspěchem, se začal drápat předními tlapami na mou židli. Cítila jsem jeho drápy přes džíny (převlékla jsem se). Funěl mi deset čísel od obličeje. „Fuj! Nesmíš!“ řekla jsem důrazně. Lenka se zamračila. „Nekřič na něj, on je citlivý. Lekne se.“
Svatyně jménem obývák
Vrchol návštěvy přišel, když jsme se přesunuly do obýváku. Musím podotknout, že jsme si s manželem před měsícem koupili novou sedačku. Světle šedou, látkovou, drahou. Je to naše chlouba. Lenka se posadila. Bobík chvíli čmuchal kolem a pak to přišlo. Bez jakéhokoliv varování, bez jediného povelu od majitelky, vyskočil na gauč. Nejenže vyskočil. Začal se tam točit dokola, hrabat drápy do toho nového potahu, aby si „ustlal“, a nakonec sebou plácnul doprostřed, přímo vedle vyšívaného polštáře. Dívala jsem se na to s otevřenou pusou. Lenka se usmála a pohladila ho. „No ty jsi se krásně uvelebil, viď, ty můj gaučáku.“ V tu chvíli ve mně bouchly saze. Viděla jsem ty chlupy, které se zapichují do látky. Viděla jsem ty tlapky, které před hodinou běhaly v blátě. „Leni, okamžitě ho sundej,“ řekla jsem ledově. „Cože?“ podívala se na mě nechápavě. „Sedačka je nová. Pes na ni nesmí. Sundej ho.“ „Ale on je čistý! A je unavený. Přece ho nenechám ležet na tvrdé zemi.“
Konec diplomacie
Vstala jsem. Došla jsem k Bobíkovi, chytila ho za obojek a zavelela: „DOLŮ!“Když nereagoval a jen na mě tupě zíral, normálně jsem ho chytila a z toho gauče ho stáhla na zem. Nebylo to hrubé, bylo to rázné. Pes kňuknul. Spíš překvapením než bolestí. Lenka vyletěla jako čertík z krabičky. „Ty jsi se zbláznila?!“ zaječela na mě. „Ty jsi ho uhodila?!“ „Neuhodila. Sundala jsem ho, protože ty jsi to neudělala. U mě doma pes na gauč nepatří. Tečka.“ Lenka byla rudá vzteky. Okamžitě začala Bobíka objímat a kontrolovat, jestli nemá zlomenou nohu (samozřejmě neměl, je to tank). „Jdeme, Bobíku. Tady nás nemají rádi. Teta je zlá.“ Teta je zlá. Ta věta mi rezonovala v uších. Lenka si v předsíni ostentativně obouvala boty, práskala dveřmi a ani se nerozloučila.
Jsem nepřítel zvířat?
Večer mi přišla dlouhá SMS. Psala v ní, že ji moje chování šokovalo. Že netušila, jaká jsem chladná a bezcitná osoba. Že Bobík je pro ni všechno a kdo nerespektuje jeho, nerespektuje ani ji. A pak jsem to viděla na Facebooku. Status bez jména, ale jasně mířený: „Někteří lidé si váží víc kusu nábytku než živé bytosti. Je mi z toho smutno. Zvířata poznají dobré lidi… a dnes jsme jednoho nepotkali.“Pod tím deset komentářů od jejích kamarádek typu: „Chudáček malý, lidi jsou hrozní.“
Sedím teď na své čisté sedačce bez chlupů. Mám svůj klid. Nemám poslintané kalhoty. Ale mrzí mě to. Ztratila jsem kamarádku kvůli tomu, že jsem chtěla dodržovat základní hygienu a pravidla ve svém vlastním bytě. Lenka to vidí tak, že jsem napadla její „dítě“. Já to vidím tak, že ona napadla můj osobní prostor a nerespektovala mé přání.
