Článek
Ten křik prořízl ticho vagonu jako motorová pila. Nadskočila jsem na sedadle a knížka mi málem vypadla z ruky. Bylo páteční odpoledne, vlak InterCity byl plný do posledního místa.
Seděla jsem u okna v sekci označené piktogramem přeškrtnutého mobilu a prstu na rtech. Tichý oddíl. Moje útočiště. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud na Hlavním nádraží nepřistoupil on.
Muž v tmavě modrém obleku na míru, bez ponožek v mokasínách, s kufříkem, který stál pravděpodobně víc než můj měsíční plat. Už jen to, jak si sedl, bylo výmluvné. Rozvalil se na sedadlo vedle mě tak, že loktem obsadil celou společnou opěrku a nohy roztáhl hluboko do mého prostoru pod stolkem.
Aniž by se obtěžoval pozdravem nebo očním kontaktem, vytáhl z tašky notebook, dva telefony a okamžitě vytočil číslo. Ne, nedal si telefon k uchu. Položil ho na stolek před nás a zapnul hlasitý odposlech.
Lekce z managementu pro celý vagon
„No nazdar, tak co ten report? Máš to?“ ozvalo se z telefonu plechovým hlasem tak nahlas, že se otočili i lidé o tři řady dál. „Je to slabý, Karle, je to strašně slabý,“ hřímal můj soused do prostoru, zatímco zuřivě ťukal do klávesnice.
Snažila jsem se to ignorovat. Nasadila jsem si svá sluchátka, ale přes tu kakofonii to nešlo. Pán měl zvučný, autoritativní baryton, kterým byl zvyklý udílet rozkazy. Během prvních dvaceti minut jízdy se celý vagon dozvěděl, že „Lída z marketingu je úplně marná“, že „klient v Německu dělá ofuky“ a že „jestli se ta čísla nezvednou, poletí půlka oddělení“.
Cítila jsem se trapně. Nejen za něj, ale i za ty lidi na druhé straně linky, o kterých mluvil s takovým despektem. Slyšela jsem, jak někoho peskuje za špatně nastavenou marži. Slyšela jsem, jak se vysmívá konkurenci.
Byl to naprostý teror hlukem. Podívala jsem se po ostatních cestujících. Pán naproti kroutil hlavou. Slečna přes uličku významně vzdychala. Ale nikdo nic neřekl. Všichni jsme tam seděli, hypnotizovaní tou drzostí, a doufali, že to brzy skončí.
„Jedu bomby, brácho“
Jenže ono to nekončilo. Když dotelefonoval s Karlem, zavolal nějakému „bráchovi“. Tón se změnil z agresivního na samolibý. „Jo, jasně že to klapne. Jedu bomby. Mám teď rozjednaný kšeft za tři míče, to bude vejvar,“ chechtal se na celé kupé.
Do toho mu neustále pípaly notifikace na notebooku. Cink. Cink. Cink.Bylo to jako čínské mučení kapkou vody. Moje hlava třeštila. Celý týden jsem stála za katedrou ve škole a snažila se překřičet třicet puberťáků. Teď jsem chtěla jen ticho.
Byla jsem v právu. Byli jsme v tichém oddíle. Pravidla drah a piktogramy na skle mluvily jasně. Proč se tedy cítím tak provinile, že se chci ozvat? Sbírala jsem odvahu asi deset minut. Srdce mi bušilo až v krku. Nemám ráda konflikty.
Moment konfrontace
Když vytočil třetí hovor, tentokrát zjevně se svou manželkou nebo milenkou („Zlato, nestíhám večeři, buď v klidu“), už jsem to nevydržela. Sundala jsem si sluchátka, otočila se k němu a co nejslušněji jsem řekla: „Promiňte, pane, nezlobte se, ale jsme v tichém oddíle. Mohl byste si ten hovor alespoň vypnout z hlasitého odposlechu? Rušíte tím celý vagon.“
Čekala jsem cokoliv. Omluvu. Ignoraci. Nebo že si vezme sluchátka.
Pán se zarazil. Pomalu položil telefon na stůl (hovor stále běžel!) a otočil se na mě. Sjel si mě pohledem od hlavy k patě. Viděl unavenou ženu v padesáti letech, v obyčejné bundě, s kruhy pod očima a ošoupanou kabelkou. V jeho očích jsem nebyla člověk. Byla jsem hmyz, který bzučí, když on pracuje.
Ušklíbl se. Byl to takový ten povýšený úšklebek, který říká: Vím, že jsi nula.
„Paní, já tady vydělávám peníze,“ řekl klidně, ale dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni okolo. „Tohle je byznys. To vy asi neznáte. Já si nemůžu dovolit vypnout telefon jen proto, že si chcete číst červenou knihovnu.“
Veřejná poprava
Zrudla jsem. Cítila jsem, jak mi horkost stoupá do tváří. „Ale tady jsou pravidla… je to tichý oddíl,“ pípla jsem, ale hlas se mi zlomil. „Pravidla jsou pro lidi, co mají čas se flákat,“ přerušil mě. „Až si ten lístek koupíte za moje daně, tak mi můžete něco vykládat.“
Pak se otočil zpátky k telefonu. „Jsi tam, zlato? Jo, dobrý. Jen mě tu otravuje nějaká bába, co nemá co na práci. Jo, přesně… frustrovaná učitelka nebo tak něco.“ Zasmál se. A smála se i ta žena na druhé straně linky.
Byla to absolutní, drtivá porážka. Rozhlédla jsem se po vagonu. Hledala jsem zastání. Pán naproti se raději díval z okna. Slečna přes uličku si nasadila sluchátka a dělala, že spí. Nikdo se mě nezastal. Jeho sebevědomí a drahý oblek je paralyzovaly stejně jako mě.
Útěk z bojiště
Nevydržela jsem to. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy ponížení. Ne proto, že byl hlučný. Ale proto, že mě jedinou větou degradoval na zbytečnou existenci. Vzala jsem si věci, sbalila knížku a vstala. „Jste hulvát,“ řekla jsem, ale znělo to slabě. „A vy jste přecitlivělá,“ odsekl, aniž by se na mě podíval.
Zbytek cesty jsem strávila na chodbičce u záchodů, seděla jsem na sklopném sedátku a koukala do země. Cítila jsem se špinavá. Jako bych opravdu byla ta „nula“, která nerozumí velkému světu byznysu.
Přemýšlím nad tím doteď. Opravdu peníze a postavení dávají lidem právo chovat se jako dobytek? A proč se my, slušní lidé, vždycky stáhneme, zatímco arogance vítězí? Ten muž zřejmě ten svůj „kšeft za tři míče“ uzavřel. Já jsem přijela domů s migrénou a pocitem, že svět se zbláznil. On vyhrál.
